1.díl. Kapitola A: Obraz krajiny obce, území obce

I. díl POPIS A HISTORIE OBCE Anton Ressel, Fojtka
Motto:
Domov je krásným klenotem pro mladé i staré. Pro šťastné mládí je to studnice života, pro unavené stáří vytoužené místo posledního odpočinku, přirozená schrána pro rozpadající se tělo. Tak jako milujeme a opatrujeme vzácný drahokam, stejně tak si ceníme drahého domova, ba se stoupajícími znalostmi rodné hroudy přibývá i láska k ní. A. R.

Obec Oldřichov v Hájích, kdysi patřící k frýdlantskému panství, byla v letech 1850 - 1920 částí politického okresu Frýdlant a od r. 1920 patří k politickému okresu Liberec.

Obec se skládá z více než šestset let staré vesnice Oldřichov a z podstatně mladší části Filipka /Philipsgrund/ a v poslední době, v roce 1925 přibyla část Görsbach - Betlém, patřící dříve k sousední obci Fojtka.

Obraz krajiny obce, území obce

Obec Oldřichov leží v dosti širokém údolí v Jizerských horách, které se otevírá k jihovýchodu a je ohraničeno hřebeny Hemmrichu a Špičáku a hřebenem Fojtecko - kateřinským. Kolem dokola obce je kus překrásné lesní krajiny. Strmé stráně, zalesněné vrcholky hor a nad nimi se tyčící skály lemují idylicky položenou vesničku Filipku a její rozlehlou dlouhou mateřskou obec Oldřichov.

Nejvyšším vrcholem hřebenu Hemmrichu je Špičák (721 m), který je již charakterizován svým názvem a těší se velkému zájmu domácích i cizích návštěvníků, stejně jako o něco jižněji položený Strmý vrch (Hängeberg -700 m). Celý hřeben je od Hejnického hřebene oddělen sedlem Hemmrichu (475 m). Vlastní vrchol Špičáku tvoří mocná žulová skála porostlá několika starými buky a smrky, pod jejíž nejvyšší plotnou je mohutná skalní brána.

Z velkého vrcholového skaliska, v němž je vytesán letopočet 1890, je krásný kruhový výhled na Jizerské, hory, Ještědský hřeben a Lužické hory, jakož i do části Českého středohoří. Obzvláště krásný je pohled k východu na Hemmrich a Jizerské hory. Jasně se našim očím ukáží Ptačí kupy, Holubník a Černá hora, dále Paličník a nakonec král Jizerských hor - Smrk. Na severu je v dálce vidět Landeskrone (=Zemská koruna) u Zhořelce. Směrem k západu a severozápadu vidíme Hvozd (Hochwald), Luž (Lausche) a špičatý Klíč (Kleis), za nimi Plissenberg a Wolfsberg (=Vlčí hora) u Šluknova, dále Kottmar a Königshainer Berge a mezi nimi Löbauské vrchy a Löbauskou horu s věží. Na jihozápadě je v dáli Geltsch. Taky vidíme Roll u Vartemberka. Na jihozápadě a jihu máme před sebou táhlý Ještědský hřeben v celé jeho mohutnosti.
Jižně od Špičáku je Strmý vrch – Hängeberg - na mapách občas uváděný jako Malý Špičák - Kleiner Spitzberg, toto označení se však mezi lidmi neujalo. Na jeho úpatí stojí Geisslerův kříž.
Výškou se Špičáku blíží Grubberg (712 m) - Stržový vrch, oddělený od něj sedlem. Končí jižně orientovanou stěnou, ve které se nachází tzv. Čertova díra - Teufelsloch.

Asi 50 kroků pod vrcholem Stržového vrchu vykukuje důstojný svědek minulých tisíciletí - totiž skalní zub Uhlířova čapka - Köhlermütze, zvaný taky "Feueresser"(= Požírač ohně) nebo jen krátce Mütze - Čapka. Je to na 20 m vysoký skalní masiv, tvořený z mohutných žulových kvádrů, který se zdá celý protkaný komíny, štěrbinami a žlábky. Ostré krystaly vystupující z kolmé zcela rovné, jakoby uhlazené stěny jsou pro horolezce jedinými chyty v dlouhém komíně. Nerovná plošina na vrcholu Uhlířovy čapky nese na svém nejvyšším bodě - plotně strmě spadající do údolí - dva metry vysoký železný kříž s písmeny W. K. F. W. Pod křížem vidíme do skály vyrytá písmena W. K., A. G., R. K., J. H., W. H., H. S. Jsou to iniciály horolezců, kteří slezli Uhlířovu čapku v r. 1892 u příležitosti postavení kříže.
Na západní straně skály je věnování od libereckých turistů – Wander - und Kletterfreunde Wirbelsteiner - které patří Karlu Gahlerovi z Chrastavy, který v mladické touze po činech, našel smrt horolezce. Pamětní deska byla připevněna o Velikonocích 1907 a na černém podkladu nese zlatý nápis: "Karl Gahler, mont. zřítil se na severní stěně Festkogelu 8. VII. 1906 Poslední Horám zdar od jeho W. K. F. W." Poprvé byla Uhlířova čapka slezena 13. září 1891. Byli to Liberečáci Adolf Gahler a W. E. Kahl, který později nalezl smrt v lavině v Dolomitech na obávaném ledovci Marmolada.
Severovýchodně od Stržového vrchu jsou Lysé skály - Kahlsteine (659 m), čtyři mohutné, k nebi se tyčící skalní věže, obklopené četnými menšími skalkami. Hlavní vrchol je přístupný po cestičce s mnoha kořeny. Směrem k jihu skály spadají 30 - 40 m do údolí. Mezi jednotlivými skalami jsou široké mezery - ulice, taky jsou tu jeskyně. Přední vrchol nese poměrně velký skalní kotel i s odtokovým žlábkem. Rozhled z Lysých skal je k západu omezen lesem. Směrem k jihu je krásný pohled do údolí Jeřice. Na sever a severovýchod vidíme údolí Smědé s jeho mnoha vesnicemi, obroubené Jizerskými horami a za nimi se v dáli táhne rovina Slezska. Přes údolí Bílého kostela vidíme Klíč a některé další vrcholy Českého středohoří.
Na sedle mezi Špičákem a Stržovým vrchem stojí Hřebenový buk - Kammbuche. Starý mohutný buk, který tam kdysi stával, vyvrátila vichřice r. 1903. Jeho místo označuje nově vysazený bouček. Kolem Hřebenového buku vede Hřebenová cesta - Kammweg, vedoucí z údolí Jeřice k Nichtovým domkům - a dále do Frýdlantu. Nedaleko od Hřebenového buku je skalnatý Scheibeberg (595 m), podle něhož vedla nejstarší frýdlantská silnice.
Jistou historickou zajímavost má Skalní hrad — Burgstein (640 m), ke kterému dojdeme nejlépe od Hřebenového buku směrem na východ po málo používané a poněkud obtížné cestě (kdysi se po ní i jezdilo). Jak nám popisuje místní znalec A. Schicketanz, cestou ke Skalnímu hradu se tyčí dva mohutné žulové kvádry, které svými na všechny strany strmě spadajícími stěnami budí dojem nedostupnosti. Hluboká rokle mezi dvěma kolosy nám dává nahlédnout do údolí právě zrozené Olešky (Erlbach). Kolem dokola je prales, kapradiny a trávy přerůstají jednotlivé padlé stromy. Vše tu dělá dojem něčeho divokého, netknutého, opuštěného. Stojíme před pověstmi opředeným Skalním hradem. Úzká strmá stezka, tvořená občas jednotlivými tesanými stupni, nás uvede na vrchol východního kamene. Výš a výše stoupáme k holému vrcholu skály. Před očima se nám otevírá daleký výhled. Vlevo jsou v popředí vrcholy masívu Špičáku porostlé temným lesem, u nohou se otevírá rokle Olešky a napravo leží vesnice v údolí Smědé se svojí dominantou, hradem Frýdlantem, ještě o něco dále můžeme vidět hory blízké Lužice. Na jihu pak jsou nádherné lesy Hemmrichu. Skutečně, je to krásný kus země.

Ale podívejme se, na čem to vlastně stojíme. Je tu kulatá jamka, vyplněná popelem a zemí, nedaleko od ní několik dalších menších, které budí zdání, že sloužily kdysi k upevnění trámů. Všechny tyto jamky a stupně do skály vytvořily lidské ruce. Jak nám říká pověst, na skále Skalního hradu prý kdysi před staletími stával dřevěný strážní hrádek, ze kterého lapkové přepadávali pocestné na staré frýdlantské cestě z Mníšku přes Oldřichov po svahu
Špičáku a Scheibebergu na Hřebenový buk a dále do Frýdlantu. A. Schicketanz podrobně prozkoumal celé místo a existenci hrádku lze míti za prokázanou, stejně tak jako staré zprávy o loupežnících, kterým hrádek sloužil jako místo, odkud sledovali a přepadávali pocestné. I východní část hor byla revírem odvážných lapků špatné pověsti.

Na 615 m vysokém Kopřivníku (Hesselberg), na jeho výběžku naproti skalní bráně Zwengsteintor - již na území Raspenavy - leží tzv. Loupežnická jeskyně - Räuberhöhle - která dle pověsti sloužila za úkryt lapkům. (Blíže o loupežnících v oblasti Skalního hradu bude pojednáno v kapitolách o soudnictví a místních pověstech.)

Z významných vrchů Hejnického hřebene leží u našeho údolí Poledník (Mittagsberg) (857m ) a Olivetská hora (876 m). První dostal svůj název od obyvatel údolí Smědé a ten druhý se nachází na poutní cestě "horalů" do Hejnic.
Od Hejnického hřebene směrem k jihovýchodu běží Kateřinský hřeben, široký, plochý hřbet, na kterém je několik vrchů se skalkami. K němu náležící vrch Pferdekopf = Koňská hlava má jistou podobnost s hlavou našeho nejušlechtilejšího tažného zvířete, koně. Nedaleko Jeřice leží Bärhaupt = Medvědí hlava. Název připouští dvojí výklad. Jednak se někomu mohl kopec zdát poněkud podobný hlavě medvěda. Ve zdejším nářečí se kopci říkalo "Barheit", což může být medvědí hlava, ale může to taky souviset se slovem "bar" holý, nahý, tzn. že kopec mohl být během osídlení bezlesý. V sedmdesátých letech minulého století tu pobývali zeměměřiči, kteří zavedli název "Bärheide" (Medvědí vřesoviště). Název však vůbec neodpovídá zdejší výslovnosti a na nových mapách byl proto vymýcen jakožto špatně pochopený- nesprávný. Lesní požáry patrně připomínají ke stejnému hřebeni náležící Brandlehne, Brändelberg (672 m) a Brändelhau - Ve spáleném - doslova Spálená stráň, Spálený vrch a Spálená mýtina.

Na Tränkebergu bylo napajedlo pro dobytek (Tränke – napajedlo). Na rozmezí Mníšku a Fojtky leží Scharfberg (555 m) - Ostrý, který má skalnatý vrch, skály tu mají poměrně ostré hrany a několik jich má na svém vrcholu skalní mísy vzniklé přirozeným vlivem vody a vzduchu. Dříve se jim lidově říkalo "kameny Matky Boží" anebo "Čertovy stopy“.
Řada kopců táhnoucí se mezi Oldřichovem a hřebenem Špičáku je běžně označována jako Bienenberg (= Včelí hora). Mezi nimi leží údolí s loukami porostlými šťavnatými bylinami protékané potokem. Louky se nazývají Bienenwiesen, potok Bienenfloss, nebo taky Binnwlesen, Binnfloss. Ten první název by znamenal Včelí louka, Včelí potok - na jižně exponovaných loukách s mnoha různými bylinami jistě měly včely bohatou pastvu. Ten druhý název by zase odpovídal poloze mezi kopci, uvnitř (= binnen).
Nedaleko hranice Mníšku, ale ještě na zdejším území je Pfingsthübel - Svatodušní kopec. V jeho bezprostředním okolí v tzv. Sklepě (Keller) prý v dávných časech žil jakýsi poustevník (Einsiedler).
Převažující horninou na území obce je žula, která se tu vyskytuje v různých formách. Zvláštní žlutavě bílá žula, bohatá na živec se vyskytuje severně od Filipky. Na usedlosti čp. 38 se nalézá kvalitní písmenková žula. Občasné žíly křemene v žule dříve obsahovaly polodrahokamy, které dle lidového podání hledali a odsud na jih odváželi vlašští prospektoři. Svědkové jejich činnosti se nacházejí ještě na četných místech v horách.

Ve zdejším státním revíru ukazují ještě dvě prohlubně - Černou a Bílou - Schwarze Grube, Weisse Grube, které se připisují činnosti Vlachů. Soudě podle zbytků, nacházely se tu především horský křišťál a topasy. Topograf Jaroslav Schaller ve své Topografii Čech z r. 1786 na str. 299 píše, že u Filipky a Mníšku se "často nacházejí topasy, ametysty, křišťály a jiné drahokamy". V tzv. Glasergrube na Glaserbergu (= Sklenářský důl na Sklenářském vrchu) se kromě "kočičího stříbra" nachází i velmi dobrý živec, který se tu dříve těžil pro výrobu skla a porcelánu. Na bývalou těžbu připomínají "Živcové jámy" - Spatgruben na usedlosti čp. 38.
V Neuhäuserově živcové jámě se nachází (dle Dr. - J. Gränzera) albit srostlý s aeikrobinem. Taky tu lze vidět až 3 cm dlouhé pruhy biotitu a až 5 cm velké tabulky paprskovitého muskovitu. Taky se tu nachází kaolin v malém množství. Muskovit ve větších lupenech a hroudách se nachází ve Sklenářské jámě.
Nejdůležitějším vodstvem v údolí je Jeřice, za jejíž prameny lze označit Malou a Velkou Jeřici. Velká Jeřice vzniká spojením několika potůčků, které pramení převážně na Fojtecko-Kateřinském hřebeni. Vlastní pramen Velké Jeřice Mühlbach, Steinbach, taky zvaný Berghäuselwasser = Mlýnský, Kamenný potok nebo "Voda z horských domků" - český název nemá - pramení na jihozápadním svahu Poledníku. Název Mlýnský potok má proto, že kdysi tam, kde vytéká z lesa, stával mlýn (čp. 161), který byl později přestavěn na továrnu.

U továrny čp. 179 se do Steinbachu vlévá z pravé strany Sehirrgraben protékající dolíkem mezi Spáleným a Tränkebergem a o něco dále po proudu zleva přitéká "Fallwasser" ( = Padající voda) pramenící na jihovýchodním svahu Poledníku, protékající jižně od Bärhaupt a přibírající Rotwasser (= Červená voda) pramenící na severní straně Brda (Lange Farbe).

Jako pramen Velké Jeřice platí také "Aschgraben" (doslova "Popelový příkop, rýha"), který běží rovnoběžně s "Schirrgraben je od něj oddělen kopcem "Tränkeberg".

Všechny jmenované prameny se postupně spojují v oblasti části obce Brettmühlen - Pily. Ze severního svahu přitéká Malá Jeřice, která protéká částí obce Görsbach a teprve v prostřední vsi se spojuje s Velkou Jeřicí. V této oblasti je již od počátku 20. století plánovaná stavba přehrady. Podzemní štolou do ní má být přiváděna i přebytečná voda ze Steinbachu a Fallwasser. Úřední ohledání místa pro stavbu hráze se konalo 18. července 1903. Účastnili se jej zástupci politických úřadů z Frýdlantu a Liberce, jakož i správa železnice, členové Vodního družstva, zástupci vrchnostenské správy Frýdlant a Liberec, projektant tajný rada Dr, O. Inze z Aachen, poslanci okresních zastupitelstev ve Frýdlantu, Liberci a také měst i vesnic ležících na Jeřici, továrník A. Horn jako zástupce zdejších majitelů vodních děl a nakonec také starostové Fojtky a Oldřichova. 23. listopadu 1903 se konala druhá obchůzka pozemků předpokládané zátopové oblasti, určených k vykoupení. Náklady na stavbu hráze, s jejímž započetím se počítalo deset let po dokončení všech ostatních přehrad v oblasti Zhořelecké Nisy, se odhadovaly na 998 000 K, dohromady s vykoupenými pozemky pak na 1,026.000 K. Hráz měla být vysoká 20,7 m, výška vody 15 m, délka koruny 250 m, objem zdiva 32.000 m3. Obsah vody v nádrži byl propočten na 500.000 m3. Světová válka zatím nedovolila uskutečnění tohoto plánu.
Z přítoků Jeřice uvnitř obce jmenujme především "Hemmrieher Flössel" (Hemmrichský potůček), do kterého u hostince čp. 29 přitéká "Kammwasser" (= Hřebenová voda). Dále po proudu uveďme ještě "Mühlwasser" (= Mlýnská voda). U tohoto potoka kdysi stával mlýn.
Jeřice na svém dalším toku přibírá (již na území obcí Mníšek a Fojtka) potoky Aschengraben a Hienenfloss, dále MühlscheiberBach, který protéká přehradní nádržkou, a Hohenecker Wasser (doslova Voda z vysokého kouta). U Dolní Chrastavy se Jeřice vlévá do Zhořelecké Nisy, která svou vodu odvádí do Odry a dále do Baltického moře.
Názvy potoků na mapách mnohdy nejsou přizpůsobeny úředním ani lidovým názvům. Potok protékající Oldřichoven se 1532 nazýval "Bach Einsidl" 1634 "Einsiedler Pach" (oboje = Poustevníkův potok), 1784 "Herrschftsbach" (= Panský potok), v katastru z r. 1785 je označen pouze jako "Dorfwasser" (= Obecní potok), nebo "die Bach". Jako "Gersbache" je 1785 uváděn jenom pramen Malé Jeřice, kde je plánována stavba přehrady. Hlavní pramen se ještě 1785 nazýval "Brettmühlwasser" (= Pilský potok) a jeden z jeho přítoků podle vodopádu u hostince čp. 242 (dříve čp. 83) Fallwasser. Podle něj byla 1785 tato část Oldřichova nazvána "Fall" (= Pád). Teprve v první třetině 19. století se i pro hlavní potok protékající částí Pily začíná užívat název "Görsbach". Topograf J. G. Sommer uvádí ve své Topografii Čech "Giersbach", označení se kterým se setkáváme již 1750 (kupní smlouva na čp. 245 z 1. října 1750). Název je nejčastěji vykládán jako Görlachův potok. Göre nebo Girs je zkratka příjmení Görlach, které se zde již dlouho vyskytuje. Prof. Dr. Gierach vidí v předponě Görs - druhý pád vlastního jména začínajícího na "Ger-" tzn. Gerhard, Gerlach apod. Pravděpodobnější skoro je odvození názvu od slovesa göhren = šumět, hučet, bouřit. Pro tento původ názvu hovoří obzvláště vodopád na potoce, který dříve měl více vody a hukot vodopádu byl již zdaleka slyšet. 
Rotwasser (= Červená voda), který přes Fallwasser přivádí svoji vodu do Jeřice, protéká křemennou žílou, která obsahuje železnou rudu a dává vodě načervenalý nádech. Názvy Aschgraben a Schirrgraben (Schurgraben) ukazují na pálení potaše. Blízko Schirrgrabenu se prý několikrát našly kusy skla a úlomky pánví. Z toho lze soudit, že název Schirrgraben se kdysi připisoval sklárně stojící někde v tomto prostoru.

Horní cesta v prostoru Schirrgraben se mezi lidem nazývá "Berghäuselweg" ( = Cesta k horním domkům), "Bienenfloss“ - 1785 v katastru uveden jako "Bienenflosswasser" - v sobě obsahuje, jak již bylo uvedeno název včely, jichž se tu vyskytovalo hojně. Potok stékající z hřebene u Hřebenového buku (Kammbuche) je 1798 uveden jako "Kampwasser" = Kammpwasser (Hřebenová voda). Hemmricher Flössel je někdy označován jako "Grundwasser", protože protéká rozlehlým údolím (Grund) s loukami.
„Krajina horního Oldřichova je krásná, když jsme předtím se strachem prošli horami, a před námi se objeví sytě zelené louky s rozházenými skalkami a čistě natřenými dřevěnými domky. Totéž místo nám nabídne zcela jiný pohled, pokud je navštívíme počátkem října, když naše zraky upoutá zářivě červený a hnědý bukový les. A když půjdeme z Haselgrundu (ve Fojtce) směrem na Knorpelbuche (= Sukovitý buk?) a Wünsehes Tor (= Wünschova brána) a podíváme se na Oldřichov, nebo od Bienenflösschen přehlédneme Olivetskou horu a Brdo; změňme někdy cestu a dopřejme si pohled z Hemmrichu, uvidíme údolí Oldřichova v celé délce zakončené pak Ještědem" (Josef Schmied).

Části obce 
Starou vesnici Oldřichov, která se táhne od Mníšku až po Filipku, dělí místní na přední a střední ves. Navíc ještě některé skupiny domků mají své slastní názvy. Usedlosti ležící na loukách na pravém břehu Jeřice poblíž čp. 1 se obecně nazývají "Auf den Wiesen"
(= Na loukách). Domy čp. 81,116, 167, 178, 129, 177 a 203 postavené u cesty "Brettbauerwerg" vedoucí do Olbersdorfu (Albrechtice) leží tzv. Sladké díře (Süssloch) a věšinou se jim říká "Im Süssloche" (Ve Sladké díře), občas jsou ale označeny jako Sedmidomky - Siebenhäuser. Domy stojící na stráni směrem ke Špičáku jsou známy jako "Spitzberghäuser". "Kleinseite" (= Malá strana) je skupina domků směrem na Hängeberg. Část "Brettmühlen" (Pily) začíná u školy a táhne se až do hor. Za svůj název vděčí pile a lze ji označit jako Zadní ves. Navazuje část Görsbach, idylicky rozložená na kraji lesa na Brändelbergu a do r. 1925 patřící k Fojtce. Rozkládá se na horním toku Jeřice. Jihozápadní domy této části leží v "Háji" (Hain), kterýžto název se často připisuje celé této části. Starý název "Voigtsacher Neuland" (= Fojtecký Nový svět) pro tuto část obce se již dlouho neužívá. U samoty čp. 92 kdysi bývalo bělidlo, proto se tu říká "Na bělidle" (Auf der Bleiche).

Mezi částmi Pily a Filipkou se zvedá mírný kopec - "Butterberg" (Máslovy vrch) a domky postavené na jeho svahu mají název "Auf dem Butterberge" (na Máslovém vrchu). Od r. 1850 patří k Oldřichovu vesnice Filipka, které se podle blízkého sedla Hemmrichpass všeobecně říká jen „Hemmrich“. 

Nivy tratě
V oldřichovské knize (Fassionsbuch) z r. 1785 je území obce rozděleno na sedm místních tratí. První trať „Hannberg“ začíná u Filipky a jde až k „Brettmühlwasser“. Hainberg je patrně dnešní Butterberg.

Druhá trať „Wachstein“ (= Strážní kámen) - začíná u Brettmühlwasser a končí u „Gersbach“. Jako význačné body jsou zde uvedeny „das kelige Stück (kousek podobný paličce) na čp. 20, dále Tränkeberg (čp. 20), Steinberg (Kamenný vrch) - čp. 19, der Lange Streifen (Dlouhý pruh) - čp. 15 a Wasserwiese (Mouka s vodou) - čp. 14.

U čp. 20 „Brettmühlhaus“ protéká potok Dorfwasser (= Vesnická voda), taky „die Bach“.

U Jeřice začíná třetí trat "Sandhöhe"(= Písečný vrch) a probíhá až po Birkenhein (= Březový háj). Sem patří "Hainberg" na čp. 11, Alte Wiese (= Stará louka) u čp. 9, der Lange Querstreifen (Dlouhý příčný pruh) u čp. 8, a "Steinücken" (= Kamenný hřbet) čp. 59.

Čtvrtá trať "Kohlstatt" (= Milíř) jde od březového hájku až po Mníšek. V jejím obvodu je "Kohlstatt a "Haynwiese" (= Louka v háji) oboje na čp. 3, dále "Bleichwiese
(- Louka bělidlo) a "Leimgrube" (Lehmgrube = jílová jáma) obě na čp. 31.

Pátá trať "Bienenberg" se táhne od Mníšku až po lípy na mlýnskécestě (Mühlweg). V ní je "Tränkbusch" (= Les s napajedlem) na čp. 50, |Bienenberg čp. 49/50. Bienenwiese - čp. 50, Steinberg čp. 49, Kieferherg (Borová hora) čp 48 a Scharfhübel (= Ostrý kopec) čp. 49. Tratí protéká potok - Bienenwasser.

Šestá trať "Köppe", vede od lip po Wachtstein. Je na ní "Rörberg a "Röhrbrunnen" (= Studna s rourou) na čp. 6, dále Tiefer Graben (Hluboký příkop), čp. 43, Steinberg (čp. 44/45)
"Gründel" (= Dolík) čp. 45, Köppe čp. 43, Tränke čp. 42, "Haynwiese im Hain čp. 41, Leimgube - čp. 41, Steinriegel (= Kamenný rygol) čp. 39 a Mühlberg čp. 39. V této trati se uvádějí taky tři známé cesty: Brettbauerweg čp. 44 do Albrechtic (Olbersdorf), Scheibweg (cesta na Scheibe) čp. 43 a Mühlweg (= Mlýnská cesta) čp. 39.

Sedmá trať Scheibberg (= hora Scheibe), vede od Wachsteinu až po Filipku. Sem patří Steingübe (= Kamenný důl) čp. 38, der Nasse Hübel (= Mokrý vrch) čp. 29 a "Kampwiese" čp. 29. Navazuje malý lesík. Pod lesíkem zvaným "Alter Stall (= Starý chlév) je Štěpánův pramen (Stephansquelle), který má svůj název po Stefanu Pfeiferovi, který tu byl 1899 zaměstnán na stavbě silnice a v prameni si často chladil zanícené oči.
Obec "Oldřichovská Filipka" obsahuje dle knih jen jednu trať s názvem "Emerich", ta se táhne od hranic Oldřichova až k panskému lesu. V ní se nalézá "Puchberg", kde se 1785 nacházela vrchnostenská louka. "Elstnergrund" (= Elstnerův dolík) se nalézá v idylické poloze nedaleko vjezdu do tunelu a svůj název dostal teprve nedávno. 
V kupních smlouvách z první poloviny 19. století, jakož i v seznamech pozemkových daní se uvádí nemálo názvů tratí. Uveďme zde některé z nich: na statku čp. 3 je Kohlstatt (= Milíř), Haidelberg (= Vřesový nebo Borůvkový vrch) a Hainwiese (= Louka v háji), na čp. 14 je Steinberg (= Kamenná hora), Scheibberg (Kopec s plochou) a Schleppweg (= Cesta, po které se cosi táhlo), na čp. 15 je Steinrück (= Kamenná hrázka), Gründelwiese (=Louka v dolíku) a Grasweg (= Travnatá cesta), na čp. 25 je der HoheBerg (Vysoká hora), na čp. 27 Steihknorren (= Kamený suk), Steinbrückel (= Kamenný mostek) a Gründel (= Dolík), na čp. 29 Kampwasser (1798), na čp. 37 Scheibberg, na čp. 43 Köppe (= Kupka), der Tiefe Graben (= Hluboký příkop) a Scheibweg, na čp. 45 je Kohlplan (= Uhelná, nebo taky Kapustová rovinka) a Bienenwese, na čp. 59 je Fuschberg (= Liščí hora) a Zippelwiese (Cípatá louka), na čp. 92 Tränke a Gräbsteg.
Je tu i řada stromů, kterým lidé dali zvláštní názvy. "Kirchfichte" (= Kostelní smrk) stával u Kostelní cesty- Kirchsteig - v únoru 1897 jej vyvrátili silný vítr; byl starý více než 200 let. Na jeho místě nechal sedlák Ambros Arnold vysadit lípu. I starý Hřebenový buk - Kammbuche při cestě k Nichtovým domkům, vyvrátila vichřice; místo kde stával, je dnes rovněž označeno mladým stromkem. "Knorpelbuch"(= buk s chrupavkou) u cesty z Görsbach do Fojtky býval ozdobený svatým obrázkem, z jeho větví prý bývalo za měsíčních nocí slyšet tajuplnou hudbu, jako když někdo hraje na harfu. Z ostatních stromů jmenujme ještě "Gewitterfichte" (= Bouřkový smrk) u Reitwegu, "Höhtame" (= Vysoká jedle) u Vysoké cesty Höhwegu, a Křížový buk a Obrázkový buk - Kreuzbuche, Bildbuche nedaleko Hřebenového buku poněkud stranou od Hřebenové cesty.

Stará pohlednice Oldřichova v Hájích. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina