1.díl. Kapitola C: O správě obce

1.díl. Kapitola C: O správě obce

O správě obce
Ve správě obecních záležitostí lze jasně rozlišit dvě časová údobí. První období je od doby založení obce až do r. 1850, kdy bylo zrušeno nevolnictví. Je charakterizováno despotickou mocí, jakou ztělesňuje všemocná osoba obecního rychtáře nebo šolce, který řídí záležitosti obce. Druhé období, které přetrvává od r. 1850, přináší obci větší svobodu a autonomii. Jako správní orgán tu funguje obecní výbor volený obyvateli obce, kterému v čele stojí starosta vybraný z jeho středu.

O staré obecní správě
Při založení obce byl vůdci osadníků přidělen přednostně větší pozemek, který byl osvobozen od roboty, z části i od daní, a on byl ustaven jako vedoucí nové obecní správy, jako obecní rychtář nebo šolc. Jeho usedlost, dědičná rychta nebo šolcovna, byla opatřena řadou výsad. Z nich nejdůležitější bylo právo čepovat pivo a kořalku, pročež se šolcovně obecně říkalo "šenk" nebo taky krčma a jejímu majiteli "krčmář". Taky měli právo pečení a porážky dobytka. Zdejší krčma čp. 6 vlastnila 20 jiter 823 sáhů polí, 22 jiter 102 sáhů luk a tf. jiter 1091 sáhů lesa, včetně tzv. "pustého pozemku".
Šolc vykonával soudcovskou moc jménem vrchnosti. Navíc ještě vybíral daně pro vrchnost a desátky pro církev, které taky museli odvádět. Ve výkonu jeho úřadu mu pomáhali konšelé a starší obce. Konšele většinou jmenoval rychtář podle svého dobrozdání. Starší obce, který řídil hospodaření obce a spravoval její majetek, mohl většinou být volen obyvateli obce. Písemné práce obstarával mníšecký učitel, v jeho nepřítomnosti učitelský pomocník.
Šolc, konšelé, starší a obecní písař byli jediní, kteří měli právo sedět u rychtářského stolu, nad nímž visela rychtářská hůl, tzv. "Jurament", což byl jeden loket dlouhý, vycpaný a suknem potažený klacek.
Spory a přestupky odsuzovala místní rychta. Obyčejný trest byla peněžitá pokuta ("Pön- Strafgeld" na pivo pro obec k propití). Přísnější tresty, které mohly být uděleny jen se svolením vrchnosti, nebo na její rozkaz, záležely v užití různých mučících zařízení - okovů, želez apod. Tresty věznění byly odpykávány v úřadě, kde byl tzv. "loch" - jednoduché vězení. Na cestě ke kostelu stál pranýř, sloup, ke kterému byli přivazováni ti, kdo zranili čest někoho jiného nebo se provinili proti vrchnostenským nařízením, a byli tak vystaveni posměchu ostatních. Běžným trestem byly nucené práce. Vyšší soudnictví, právo nad životem a smrtí, bylo pouze věcí vrchnosti.
Ve svých vnitřních záležitostech byla dříve obec dosti svobodná. Kupní smlouvy byly uzavírány na obecní rychtě za přítomnosti rychtáře a konšelů a při té příležitosti se pil obvyklý litkup. (Leikauf).
Sepsané kupní smlouvy se předkládaly vrchnostenské kanceláři ke schválení a poté byly zaneseny do obecní konšelské knihy. Zde také byly zaknihovány záležitosti dědictví, záznamy o pozůstalostech, svatební smlouvy apod.
Úřad obecního rychtáře byl dědičný a rychtář byl vázán přísahou. Obyvatelé obce byli přísně povinováni, aby šolcovi kdykoli a kdekoli projevovali největší úctu, urážky a posměch se velice přísně trestaly. Z důvodu nezletilosti nebo neschopnosti dědičného šolce byl úředně ustaven jeho zástupce (Gerichtsinhalter), většinou sedlák ze sousedství, kterého musel šolc odměňovat.
Povinnosti šolce byly přesně předepsány vrchnostenskými nařízeními. Přesný náhled na povinnosti obecního rychtáře, konšelů a staršího při sepisování kupních smluv a jiných dokladů a jejich zaknihování do konšelské knihy nám poskytuje následující "instrukce", zapsaná v místní konšelské knize, založená r. 1751.

Obsahuje sedm bodů, které zde doslova přepisujeme: "Za prvé má šolc, konšelé a starší dle své povinnosti pilně na to hleděti, aby žádná koupě nebyla vykonána, která by byla proti regulím a intrádám Jeho Excelence milostivé vrchnosti; buďto na daních, kontribucích,
hranicích a podobně.
Za druhé na to mysliti: aby kupujícímu nebo prodávajícímu žádná křivda, nepravost nebo škoda se nestala, nebo ani žádné jiné podezřelé praktiky a klamání se nestaly.
Za třetí mají všechny koupě dědičných a jiných statků ne déle nežli za čtrnácte roků býti zaplaceny s určitým krácením hotových peněz; poté přineseny na úřad a ve stejném konsensu, ne jinak, nežli jako koupě zapsány býti do této konšelské knihy.
Za čtvrté nemá šolc ani starší žádné peníze do této knihy zapisovati, ledaže koupě byla předtím ratifikována, stejně tak se při každé koupi mají do této knihy zapsati dluhy.

Také není dovoleno: pakliže někdo domy, zahrady pole, louky a podobné dáti chce v zástavu, toto zapisovati do knihy, aniž bylo předtím od úřadu schváleno, což se rozumí také na peníze pro vdovy, sirotky a což jinak se ještě běžně jedná.

Za páté nic jiného nežli pravda a co se dle pravdy děje, do této knihy psáno býti.
Za šesté mají přísedící při takovéto koupi zasedat ne déle nežli tři hodiny, za jejich námahu kupující i prodávající jim nedluží zaplacení více nežli dvaceti a osmi krejcarů. Co potom

Za sedmé je projedeno a propito navíc, mají šolcovi přísedící a smluvní strany ze svého měšce platiti, a to všechno pod vážnou pokutou, jak by ji úřad uznal za vhodnou."
Dále pak následují soudní výlohy, od koho a jak budou soudní výlohy požadovány. Obsahově se kryjí se soudními výdaji předepsanými v úředním rozkaze z 1. ledna 1696 pro všechny obce frýdlantského panství.
Z koupě selské usedlosti dostal soud 4 zlaté, za koupi zahrady 2 fl., z dědictví a rozdělení dluhů a dělení dědictví 14 kr., za urovnání sváru a jiných záležitostí 22 kr., 4 feniky, za zproštění 14 kr. Písař dostal za provedení zápisu kupní smlouvy do konšelské knihy 7 kr., za zanesení dědické záležitosti, jakož i dělení dluhů a dědictví 9 kr. Za vyložení konšelské knihy byly požadovány 3.kr. 3 feniky. Stejný obnos za otevření konšelské truhlice. Za založení závěti nebo jiného dokladu do konšelské truhlice dostal soud 7 kr., za dlužní úpis apod. 3 kr. 3 fen. Za odhad statku nebo pozemku obdržel soud 1 kopu, za inventarizaci pozůstalosti rovněž 1 kopu, za výslech několika svědků 30 gr. a za 1 kopu odepsaných peněz 1 kr.
Pevně stanoveny byly také soudní sazby za všechny úřední výkony uskutečněné na obecní rychtě. Cizinci, kteří požadovali pomoc soudu, museli zaplatit 14 kr. Za cestu k obžalovanému se platilo 7 kr. Pro místní činil soudní poplatek 7 kr. Za ohledání způsobené škody byl soudní poplatek 35 kr., za usazení sporného mezníku 7 kr. Za každý zlatý, který byl vymáhán žalobou, dostal soud 3 kr. Za každý kus dobytka, který byl přistižen, že způsobuje škodu, se v případě žaloby platilo výkupné 7 kr., pokud to byla husa, platilo se 3 kr. Za ohledání zakrváceného kusu dobytka se soudu platil 14 kr., vrchnosti pak 2 kopy. Za ohledání poraženého dobytčete dostal soud 14 kr. Stejný obnos se musel zaplatit, pokud porotci museli někoho odvést. Za přísahu dostal soud grošů a vrchnost 1 kopu. Usvědčení ze lži vyneslo vrchnosti pokutu 1 kopy, jiné usvědčení dokonce 2 kopy. Za výhrůžku nebo tajná pronásledování dostala vrchnost 2 kopy, soud 30 grošů. Za vizitaci podezřelého 30 gr., za ohledání kradených věcí 15 gr. Pokud byli vězněni cizí poddaní, platil se soudní poplatek 2 kopy, za předání takového zločince jinému soudu 1 kopa. Za každý den, po který musel někdo hlídat vězněného, se platilo 15 kr. "A co ještě vzejde na nákladech a útratách, musí se zaplatiti zvlášť".


Obecní rychtáři
První rychtář je uveden - ovšem ne jmenovitě - v nejstarším vrchnostenském urbáři z r. 1381. Ze svého majetku, šolcovny, platil vrchnosti na sv. Valpurgu a sv. Michaela po 6 groších. Téměř po 200 let nám žádný doklad neuvádí jméno některého ze zdejších obecních rychtářů. Teprve 1559 je zmiňován šolc Hans Effenberger. Prodal šolcovnu 6. dubna 1563 za 450 kop Clementu Eichlerovi. Již 29. září 1564 vyměnil bývalý šolc Clement Eichler krčmu, kterou vlastnil teprve rok, za statek Michela Rudolffa z Ulbersdorfu. Ten na šolcovnu přidal 18 kop. Když r. 1573 zemřel, jeho úřad na přechodnou dobu zastával Kaspar Kratzert. 13. dubna 1574 prodala Markéta, vdova po zemřelém šolcovi Rudolffovi, jménem dědiců šolcovnu za 156 kop Stefanu Altmannovi (patrně syn nedávno před tím zesnulého mníšeckého šolce stejného jména), který již 20. dubna 1574 úřadoval jako rychtář.

Cestou výměny přešla krčma 14. března 1580 na Christopha Hoffmanna, který Stefanu Altmannovi připlatil 69 kop. 17. dubna 1585 prodal Christoph Hoffmann dědičnou šolcovnu, ležící mezi Bartel Röslerem a Grolmus Neumannem, za 156 kop Urbanu Passigovi, v jehož rodině se přibližně po jedno století dědila. 4. listopadu 1611 ji převzal za 750 kop syn Urbana Passiga Georg Passig (nar. kolem 1591). Podle listiny z r. 1628 byl zdejší statek patřící ke krčmě jen jako dědičná šolcovna, nebyl to panský statek, majitel nebyl lenním šolcem a neměl povinnosti leníka. V r. 1634, tedy v době, kdy se našemu domovu začaly blížit nájezdy Švédů, měl šolc Georg Passig po boku porotce: Michel Kratzert, Bartel Schöler, Christoph Hausmann, Merten Stelzig, Georg Stärz, Georg Bassig, Christoph Geisler, dále pak staršího Michela Elstnera.

3. dubna 1637 získal šolc ke svému majetku za 16 kop zadlužený dědičný statek Christopha Bucheita ležící mezi dědičnými statky Martina Stelziga a Christopha Köhlera.

Georg Passig byl přesvědčený agilní protestant. R. 1650 byl dán do vazby, protože nechtěl přijmout katolickou víru. Záznam o obyvatelích z r. 1651 o něm sděluje, že není u něj naděje na obrat ke katolictví. Šedesátiletý muž pak ale přece jen změnil názor a tak mohl po krátké době, kdy obecní záležitosti zpravoval Christoph Passig (patrně blízký příbuzný), opět převzít svůj úřad, který zastával ještě jako stařec r. 1660. O pět let později 5. července 1665 převzal krčmu za 430 kop syn Hans Georg Passig. Ten prodal 3. září 1673 kus louky, " který před časem z dědičné zahrady Adama Augstena byl prodán, před cestou, svobodně Hansi Köhlerovi v Oldřichově za 20 říšských tolarů".

18. října 1676 prodal Hans Georg Passig dědičnou krčmu za 330 kop sedláku Hansi Preibishovi. Jako porotci a starší zde v té době působí Georg Hausmann, Michel Augsten, Christoph Passig, Georg Passig, Georg Schöler, Michel Kratzer a Georg Köhler.

18. září 1704 přenechal šolc Hans Preibisch svoji dědičnou krčmu, ležící mezi statky Christopha Löfflera a Georga Geisslera, spolu s a přestavěným statečkem, ležícím mezi statky Christopha Passiga a Michela Elstnera,za 315 kop synu Christophu Preibischovi. Jako příslušenství je uvedeno kromě hospodářského a domácího nářadí ještě: 2 tažní voli, 1 kráva, 1 koza a 1 tele.

Christoph Preibisch byl od 8. září 1704 ženatý se Salomenou Pfeifferovou, dcerou Joh. Georga Pfeiffera. Poprvé svůj úřad zastával 30. října 1704, když Hans Effenberger prodával svému synovi Hansi Georgu Effenbergerovi svůj statek, ležící mezi "pohořím milostivé vrchnosti a statkem Hanse Passiga".

Když r. 1734 byly šolcovny zdaněny, uvádí oldřichovský rychtář 34 strychů pole, louky na dvě fůry sena, 2 koně, 4 voly a 2 krávy.

15. října 1736 prodal Christoph Preibisch, šolc a rychtář v Oldřichově svoji dědičnou krčmu ležící mezi statky Christiana Löfflera a Gottfrieda Geislera, spolu s neobydleným statečkem mezi statky Hanse Josefa Passiga a Michela Elstnera, za 320 kop Gottfriedu Ignazi Arnoldovi, který se 12. listopadu 1725 oženil s Marií Magdalenou Preibischovou dcerou šolce Preibische. (Další dcera Chr. Preibische, Maria Elisabeth se 13. července 1739 provdala za Gottfrieda Geislera, šolce ve Filipce). Prodávající Chr. Preibisch zesnul v lednu 1746 ve věku 75 let a byl 17. ledna pohřben v Mníšku.
Nový šolc Gottfried Ignaz Arnold počátkem roku 1760 ovdověl, načež uzavřel 16. června 1760 svatební smlouvu a 14. července 1760 sňatek s Annou Rozinou, vdovou po Johannu Christophu Köhlerovi z Oldřichova. Z prvního manželství byli naživu synové Johann Ambros, Gottfried Ignaz, (zahradník v Neundorfu) a Johann Anton (oženil se 6. listopadu 1759 s Annou Marií, dcerou zdejšího sedláka Passiga), dále pak dcery Marie Anna (provdaná Hermannova v Kunnersdorfu), Marie Viktorie (provdaná Pietschová, matka pozdějšího šolce Antona Pietsche) a Marie Magdalena (provdaná Kratzerová).
5. února 1771 přenechal Gottfried Ignaz Arnold dědičnou krčmu za 900 kop svému nejmladšímu synovi Johannu Ambrosovi Arnoldovi, který nadále vystupuje jako rychtář. Jako ručitel prodeje zde vystupuje mníšecký šolc Johann Georg Müller. Prodávající Gottfried Ignaz Arnold se odstěhoval do Neundorfu, ještě několik let tam zastával úřad šolce a 17. března 1776 koupil od dědiců zesnulého Gottfrieda Ignaze Arnolda za 450 kop zahradu čp. 5 v Oldřichově, kde zemřel 21. července 1798.

Podle kupní smlouvy z 5. února 1771 patřilo ke zdejší krčmě i řeznictví. Majitel byl oprávněn volně porážet dobytek a také péci, za což měl každoročně o sv. Havlu milostivé vrchnosti odvádět 1 kop 14 gr. Nadto musel ještě každoročně platit 1 fl. 30 kr. "masné potravní daně" (Fleischacciss) obecnímu úřadu. Nový šolc také užíval "předchozí svobody a spravedlnosti". Ke krčmě patřil pustý neobydlený stateček. (Bývalé stavení tohoto statečku stálo na kopci vedle čp. 47. Odtud vedl vodovod až do krčmy. Část toho "pustého statku" dnes patří k čp. 47 a pocházejí z něj pozemky k dnešním usedlostem čp. 140 a 208). Statek ležel mezi statky Hanse Josefa Passiga a Hanse Josefa Elstnera, a milostivé vrchnosti se z něj platilo robotné a obci, nežli z něj byly připočítány daně na krčmu, se platilo ročně 6 fl., protože nyní však šolc platí daně z krčmy, nepožaduje obec nic.

15. resp. 24. srpna 1800 prodal šolc Johann Ambros Arnold krčmu čp. 6 s 20 jitry 823 sáhy polí, 22 jitry 102 sáhy luk a 14 jitry 1091 sáhy lesa "včetně mezi čp. 46 a 47 ležícím pustým pozemkem" za 3000 fl. svému zeti, sedláku Franzi Jäkelovi ze Mšena na maloskalském panství. Podle kupní smlouvy měla krčma právo čepování piva a pálenky a právo volně péci a porážet dobytek. Pivo a kořalku musel šolc odebírat od vrchnosti. Na daních z pečení a porážky musel milostivé vrchnosti ročně platit o sv. Jiří a sv. Havlu po 45 kr., celkem 1 fl. 30 kr. Dále měl povinnost c. k. daně, dodávky, transporty a jakkoli jmenované veřejné odvody a dlužnosti konati, neméně pak povinnost celé obci předsedati podle vedení a vrchnostenských rozkazů, dbáti na dobrý pořádek, všechny vrchnostenské daně poctivě vybírati a odváděti, dbáti na vrchnostenskou spravedlnost a stejně tak ze svého majetku nic nepouštěti".

Ze šesti na krčmě váznoucích povinných pilařských dní si prodávající jeden vyhradil. Na základě smlouvy mezi pilaři ze 4. března 1666" má z pilařských dní za čtyři dni uhraditi stavební náklady". Kupci Franzi Jäkelovi byly m.j. přenechány 2 stoly, 1 tabule s lavicemi, 2 dřevěné a jedna čalouněná židle, 1 plechový hrnec na pivo, 10 sklenic a 1 žejdlík.

Již 2. dubna 1802 přechází krčma za 6000 fl koupí na Johanna Christopha Riemera (Riehmer), který 17. dubna 1806 ze svých pozemků prodává část s pilou za 207 fl. Zemřel 14. července 1809, teprve 44 let starý. Po jeho skonu zastával rychtářský úřad do července 1810 Anton Arnold. V srpnu 1810 milostivá vrchnost předala tento úřad Antonu Pietschovi (vnuku dřívějšího šolce Gottfrieda Ignaze Arnolda), který od Riemerových dědiců 27. března 1810 kupuje krčmu za 10640 fl.
26. srpna 1810 mu zemřel čtyři měsíce starý synek Franz. Šolc Anton Pietsch zemřel 15. března 1852 ve věku 86 let. Již 27. dubna 1821 přenechal krčmu za 2000 fl. svému synovi Antonu Pietschovi, který zemřel 14. května 1849 ve věku 58 1/2 roku (čili zemřel dříve než jeho otec).

Po jeho smrti se na léta 1849 - 1850 stává rychtářem sedlák Franz Leukert. Krčma přechází 21. února 1850 za 5060 fl. na Josefa Pietscheho, kterému zemřel 13. června 1851 syn Franz Reinhold a 26. května dcera Berta.

Od něj přešel majetek výměnnou koupí 29. března 1853 za 9400 fl. na penzionovaného hajného Franze Arnolda, který však už 15. října 1855, ve věku 45 let ukočil svůj život.

Od jeho dědiců získal krčmu 3. dubna 1862 za 11500 fl. továrník Franz Neuhäuser čp. 161, který ji společně se zahradou čp. 85 (jejíž obytné stavení bylo 1895 zbouráno) přenechal své dceři také (nar. 11. července 1856 v Oldřichově) provdané Bergerové (†2. prosince 1931), resp. jejímu manželovi Franzi Bergerovi (nar. 1. listopadu 1847 ve Filipce čp. 4 jako syn tamního nájemce krčmy Franze Bergera (†18. 12. 1873 a Terezie, rozené Prokopové z Frýdlantu), za kterého se provdala 24. listopadu 1879.
Filipka již několik let po svém založení měla vlastní obecní úřad, rychtu. Jako sídlo rychtáře byla určena usedlost čp. 4., kterou 1726 postavili jako Hemmrichschänke (šenk na Hemmrichu). Jako první rychtář v "nově postavené obci Filipka" figuruje v obecní knize založené 1736 Hans Christoph Semdner, který usedlost čp. 4 převzal 4. listopadu 1734 od vdovy po Georgu Hildebrandtovi, který ji postavil (tu vdovu si vzal za ženu).
Tento převod se uskutečnil na rychtě v Oldřichově. Kupní smlouva říká, že nový majitel má platit daň na sv. Jiřího 6 a na sv. Michala 7 gr. a ročně daň z prádla 30 kr. vrchnosti. Za dva povinné dny lovu mohl zaplatit po 6 kr. Robotu s potahem musel konat jako jiný domkář in natura, a kdyby nebyla potřeba, zaplatí penězi dle uvážení vrchnostenského úřadu. Hans Christoph Semdner se v letech 1736-1743 nazývá "soudní držitel"(Gerichtshalter), poté pak už jen rychtář.

24. října 1760 přenechal soudní krčmu za 500 kop synovi Antonu Semdnerovi. Podle kupní smlouvy měl nabyvatel platit na Jiřího 6 a na Havla 7 gr., dále musel, protože dům stál na panských pozemcích, ročně platit 1 fl. 10 kr. Také platil daň z prádla 30 kr. Podle vrchnostenského dekretu z 24. července byl majetek zatížen 2 fl. robotného a 12 dny roboty. Počátkem března 1761 zemřel rychtáři Antonu Semdnerovi syn Johann Anton, který byl pohřben 9. března. Anton Semdner zastával úřad rychtáře do 1765. 12. května 1765 prodal krčmu za 900 kop oldřichovskému sedlákovi Hansi Christophu Brücknerovi, který převzal všechny povinnosti. Prodávající a jeho žena dostali bydlení na výměnku, kde s nimi měla být až do své svatby i jejich svobodná dcera Anna Rozina. Nový majitel ihned po koupi převzal úřad rychtáře, ale již počátkem roku 1767 zemřel. Krčma nyní připadla jeho synovi Gottfriedu Brücknerovi. Ovdovělá matka se nastěhovala do výměnku, kde také měl do své svatby bydlet kupcův bratr Josef Brückner. Gottfried Brückner měl krčmu asi pět let. 26. ledna 1772 ji prodal za 600 kop domkáři Hansi Christophu Augstenovi z Filipky (nar. 8. června 1736). Prodávající zemřel 1772. Jeho vdova Maria Magdalena rozená Tandlerová se po druhé provdala 4. října 1772 za zahradníka z Görsbachu Hanse Josefa Hausmanna (čp. 243), když předtím, 6. září 1772 se vyrovnala se svými dětmi z prvního manželství Gottfriedem a Marií Terezií.

Johann Christoph Augsten zastával úřad rychtáře do 1807. Nebyl právě zdvořilý. 20. března 1805 obdržel mníšecký šolc z panského úřadu příkaz, aby se ihned odebral do Filipky a tamnímu šolcovi sdělil, že se má chovat a jednat s lidmi slušněji a skromněji, jinak že bude sesazen. 5. prosince 1807 zemřel ve věku 71 let. Jeho dědicové, synové Florián a Anton Augstenovi a dcery Monika Senzeová, Viktoria Dressierová a Marie Anna Pietschová jakož i pozůstalá vdova Marie Anna Augsterová († 26. září 1813) přenechali krčmu čp. 4, k níž patřila obytná budova s přistavěnou světničkou, stáj, kůlna, letní domek, chata na pálení potaše a příslušné pozemky, dne 31, srpna 1808 za 3598 fl. 22 kr. spoludědicovi a synovi Augustinu Augstenovi (nar. 5. září 1781). Ke krčmě patřila 2 jitra 200 sáhů pole a 1 jitro 433 sáhů luk. 20. dubna 1809 uzavřel nový rychtář Augustin Augsten manželství s Kateřinou Schubertovou (dcerou chrastavského pláteníka Franze Schuberta), která zemřela 7. června 1829 ve věku 42 let. 7. června 1829 byla krčma Augustina Augstena zahrnující obytné stavení s komůrkou, letní domek, stáj, kůlnu a pole, "soudně a exekuční cestou" nabídnuta k prodeji. Za 2635 fl. ji koupil Josef Krause, 9. ledna 1835 byla novému majiteli úředně předána. Jak vypovídá příslušný doklad, měl právo porážet dobytek a péci "aniž by vrchnosti platil daň". Měl platit pozemkovou daň na Jiřího 7 a na Havla 8 kr, a protože "vlastní vrchnostenský pozemek" 1 fl. 10 kr. Extra - ordinarium do vrchnostenské pokladny. "V době války a při jiných povinných dodávkách má dodati, co na jeho pozemek vychází, za což následně dostane bonifikaci".

Dosavadnímu majiteli Augustinu Augstenovi bylo přislíbeno v krčmě volné bydlení, také tu 21. října 1847 zemřel ve věku 66 let. Josef Krause je od 1834 uveden jako šolc, byl posledním rychtářem. Jeho manželka Terezie zemřela 1. října 1850 ve věku 69 let v hostinci "Zur Esche" čp. 29 v Oldřichově. Krause přenechal krčmu libverdskému šolcovi. Jako hostinský působil v Hemmrichšenku od 1846 do 1848 Franz Berger a po něm Valentin Krause (syn bývalého rychtáře Josefa Krauseho), který tu zároveň provozoval řeznictví. Později od svého otce převzal hostinec "Zur Esche".

Libverdský šolc prodal krčmu Ferdinandu Krausemu (syn mlynáře Ferdinanda Krauseho z Fojtky čp. 53, který tu provozoval pohostinství a řeznictví a zemřel 17. května 1872 jako 36 letý.

Od jeho dědiců přešla krčma cestou dobrovolné dražby na Franze Neuhäusera v Oldřichově, který ji prodal 1886 Heinrichu Gollovi z Oldřichova čp. 131. Od něj ji získal v červenci 1896 za 14000 fl. Josef Herbig z Krásného lesa (Schönwald) nar. 16. září 1856. Nový majitel, který se oženil s vdovou po Albertu Kretschmerovi z čp. 8, převzal svůj majetek 1. září 1897.
Po smrti Josefa Herbiga 3. srpna 1909 přešel Hemmrichšenk na Marii Arnoldovou, resp. na jejího manžela Antona Arnolda.
Část Görsbach, která vznikla v polovině 18. století na dominikálních pozemcích, až do r. 1850 spadala pod rychtu ve Fojtce. V době od založení do 1850 tam úřad rychtáře zastávali šolcové Johann Adam Morche (1750 - 1764) a Johann Christoph Scheifler (1764 - 1788) a pak jako soudní držitel sedlák Franz Morche (1788 - 1794) a dále šolcové Joh. Josef Scheufler (1794 -1831), Josef Scheufler (1831 - 1847) a Franz Scheufler (1847 - 1850). I potom ještě byla tato část do 1925 přidělena k Fojtce.


Porotci a přísedící
Při místních soudních jednáních a obecních schůzích byli vždy přítomni porotci a starší obce. Ti první radou i činem pomáhali šolcovi při vynášení rozsudku, také se účastnili komisí, kontroly hranic apod. Taktéž museli pochytat rekruty, kteří se nedostavili ke každoročním odvodům. Starší obce spravovali obecní majetek a každoročně skládali obci účty. Počet porotců činil v Oldřichově 5-6, starší byli dva.

21. prosince 1635 byli jako starší a konšelé vzati pod přísahu: Christoph Hausmann, Merten Stelzig, Bartel Scheler, Michel Cratzert, Michel Eisner, Georg Stariz, Georg Bassig a Christoph Geisler mladší. R. 1753 jsou jako porotci jmenováni Gottfried Geisler, Gottfried Elstner, Hans Josef Passig, Hans Gr. Preibisch a Hans Christoph Geisler, jako starší Salomen Stelzig a Hans Gr. Franze.

V obci pod Hemmrichem, která od r. 1734 nese název Filipka, byli dva porotci 1736 Hans Ulbrich a Georg Effenberger jun., 1750 Christoph Krusche a Anton Fiebiger a jeden starší (1736 Christoph Krusche, 1750 Christoph Effenberger). Porotci a starší byli stejně jako šolc pod přísahou, i jim byli obyvatelé obce povinni prokazovat úctu.

Místní konšelské knihy
Všechny na rychtách sepsané kupní smlouvy, dědické záležitosti, protokoly o hraničních pochůzkách a další doklady se zanášely do konšelských knih. Sepsání a zápis do knihy obstaral písař. V naší obci tento úřad zastával ten který mníšecký učitel nebo jeho pomocník. Za svoji namáhavou práci dostal jen velmi nízkou odměnu, která byla určena poplatkovým řádem.
Konšelské knihy byly pozemkovými knihami obce, stejně jako ony poskytovaly spolehlivé údaje o změnách majetku, jakož i o povinnostech a dluzích váznoucích na jednotlivých usedlostech. Jejich zápisy zcela souhlasí s úředními pozemkovými knihami.

Konšelské knihy musely být dobře uloženy v konšelské truhlici, od níž měl klíče uschovány šolc. Kdo chtěl nějaké informace z konšelské knihy, musel za otevření truhlice a položení knihy na stůl zaplatit drobný poplatek.

Zrušení konšelských knih je politováníhodné. Pro obyvatele obcí to byl spolehlivý zdroj informací v majetkoprávních otázkách, pro obecní kronikáře a historiky ale zůstanou pro všechny časy významným historickým pramenem. Škoda, že konšelské knihy nebyly všude považovány za poklad. Z nerozumu byly někde spáleny, jinde zase zničeny nevhodným uložením ve vlhkých místnostech. Také v Oldřichově se starší konšelské knihy ztratily. Zachovala se jen ta poslední, která obsahuje roky 1751 - 1849.

Filipka měla pouze jednu konšelskou knihu, od založení až po připojení k Oldřichovu. Kniha je ještě zachována.
Oldřichovská konšelská kniha, založená 1751, v úvodu přináší vrchnostenskou instrukci o povinnostech rychtáře a porotců a starších a dále pak výčet soudních poplatků.
Konšelská kniha z Filipky má na první straně následující potvrzovací klauzuli vrchnosti: „Takto z moci soudní v nově postavené obci Filipka, v hraběcím úřadě jest nová konšelská kniha k řádnému stvrzení, a aby v budoucnu případy koupí, dohody, dědické a dlužní záležitosti, a také vše další pro budoucnost, a pro lepší zpravení těch, co přijdou po nás, dále zapsáno bylo. Protož jest toto ode mne stvrzeno - Jeho Milosti Gallasovské vrchnosti frýdlantské ustanovený hejtman. Tehdy byl: soudní držitel Hannss Chr. Semdbner, starší obce Christoph Krusche, porotci Hannss Ulbrich, George Effenberg." Následuje, že zde i jinde mají soudní poplatky býti vyžadovány. Vyhotovil na zámku Frýdlant 31. prosinec 1736 vrchnostenský hejtman Johann Adam Tscherwenka.
Zachované konšelské knihy Oldřichova a Filipky jsou v dosti dobrém stavu a jejich zachování lze velmi doporučit. V oldřichovské konšelské knize zasluhují pozornost poznámky, které na prázdné listy zapsali starostové Franz Peuker a Anton Schöler, jakož i Josef Mauermann, jejich obsahem je kronika obce za léta 1870 - 1916.
Kupní smlouvy týkající se části Görsbach se zčásti nalézají v poslední konšelské knize z Fojtky založené 1773.
V ještě zachovaných konšelských knihách jsou téměř všechny kupní smlouvy v Oldřichově od r. 1751, ve Filipce od 1736 a v Görsbachu od 1773. Starší smlouvy jsou zachovány v zámeckém archivu ve Frýdlantě a v zemském archivu v Praze, novější pak na pozemkových úřadech ve Frýdlantu a v Liberci v tam uložených pozemkových knihách.

Obecní záležitosti v přítomnosti
Bouřlivý rok 1848 nepřinesl jen osvobození poddaných od roboty a jiných těžkostí, ale také dal podnět k odstranění starých prohnilých, neudržitelných obecních nařízení. Obecním zákonem ze 17. března 1849 ztratily krčmy výsadu být bydlištěm šolce, starosty. Namísto šolců a jmenovaných konšelů nastoupili od r. 1850 obecní zastupitelé volení obyvateli obce v čele se starostou.

Obecní zastupitelství má úlohu dohlížecí a ustanovující, obecní představenstvo sestávající ze starosty a obecních radů je orgán výkonný a správní.
Do r. 1931 bylo v obci Oldřichov 18 obecních zastupitelů a 9 náhradníků. Do r. 1919 tu ještě byli dva daňově silní s oprávněním hlasovat (virilní hlas): majitel panství zastoupený správcem revíru a továrník Anton Horn z čp. 20.

Do politického převratu tedy obecní správa čítala 20 členů. V r. 1919 skončilo právo plátců vysokých daní, aby směli se účastnit schůzí obecního zastupitelstva.
Až do r. 1919 se konaly volby obecních zastupitelů ve třech skupinách, z nichž první sestávala z těch občanů, kteří platili nejvyšší daně, druhá ze středních plátců daní a poslední z plátců nízkých daní. Každá skupina měla volit 6 zastupitelů a 3 náhradníky. Z 18 zvolených byli pak vybráni tři obecní radové, spolu se starostou, kterého rovněž volilo zastupitelstvo, tvořili představenstvo obce.
Zákon o volbách do obecních zastupitelstev z 31. ledna 1919 zavedl volby podle seznamu. Při volbách 15. června 1919 připadlo z 800 odevzdaných hlasů — na sociálně demokratickou a na občanskou skupinu voličů. Podle poměru pak první skupina dostala 12 a druhá 6 mandátů. Při obecních volbách 16. září 1923 bylo z 815 odevzdaných hlasů dáno 339 komunistům, 177 nepolitickým (bezpartijním), 155 živnostníkům a 144 svazu zemědělců. Podle toho dostali komunisté 7, bezpartijní a řemeslníci po 4 a svaz zemědělců 3 zastupitele, celkem 18. Při volbách 16. října 1927 dostali z 916 platných hlasů 398 komunisté, 225 strana starosty, 160 německá strana řemeslníků a 133 svaz zemědělců. To vydalo komunistům 8, příznivcům starosty 4, řemeslníkům a zemědělcům po 3 mandátech. Při volbách 17. září 1931 vzrostl počet voličů na 1033 a muselo tedy být voleno 24 zastupitelů a 12 náhradníků. Z 950 odevzdaných hlasů bylo 946 platných. Z toho dostali komunisté 409, strana starosty 244, strana německých živnostníků 169 a svaz zemědělců 124 hlasů. Dle toho bylo do zastupitelstva zvoleno 10 komunistů, 6 příznivců starosty, 5 živnostníků a 3 zemědělci.

Starostové
Po nové úpravě obecních záležitostí z r. 1850 byl prvním starostou obce zvolen mlynář Franz Kretschmer z čp. 20, který tento úřad zastával až do r. 1854. Jeho následovníky byli Karl Geisler z čp. 113 (1854 - 1855) a Franz Bergmann z čp. 8 (1855 - 1861). V tomto čase byla postavena nová silnice na Hemmrich. 29. dubna 1861 převzal vedení obce nově zvolený starosta Valentin Krause z čp. 29. V úřadě jej vystřídal 22. října 1864 Anton Schöler z čp. 44. Za jeho starostování dostala obec vlastní školu. Antona Schölera vystřídal v říjnu 1870 Josef Peuker z čp. 5 (nar. 21. 11. 1833), který spravoval obecní záležitosti do r. 1879. Za něj byla postavena železnice. Zemřel 29. listopadu 1903.

Jeho nástupci se stali 1879 – 1883 Anton Schöler z čp. 43 a 1883 - 1886 Josef Schöler z čp. 43. 31. října 1886 byl starostou zvolen majitel hostince Eduard Geisler z čp. 113 (nar. 22. 11. 1841), který byl znovu zvolen ve volbách 5. dubna 1892, v květnu 1896, 27. května 1902, 2. června 1908 a 5. srpna 1914. Za dlouholeté, záslužné vedení úřadu dostal 1917 zlatý kříž za zásluhy, který mu byl předán 10. dubna. Zůstal v úřadě až do zavedení voleb dle seznamů 1919 a zemřel 17. listopadu 1921 ve věku 81 let. Za jeho starostování byla podstatně rozšířena síť silnic v obci, byl zřízen poštovní úřad (1898) a zavedeno elektrické světlo (1914). Ve volbách 15. června 1919 byl starostou zvolen Wenzel Prokoph (nar. 5. dubna 1870 v Pankráci u Jablonného v Podještědí). Až dosud patřil Oldřichov s Filipkou do frýdlantského okresu, nařízením z 13. února 1920 byl přidělen do okresu Liberec. O pět let později - 1925 následovalo přidělení dosavadní části Fojtky - Görsbachu k Oldřichovu. Wenzel Prokoph byl znovu zvolen starostou ve volbách 1923, 16. října 1927 a 7. listopadu 1931, a svůj úřad zastává věrně dodnes. Od posledních voleb (7. listopadu 1931) mu stojí po boku jako první zástupce Emil Köhler z čp. 233 (komunista) a jako druhý zástupce Reinhard Geisler z čp. 215 (strana řemeslníků), do obecní rady patří Emil Köhler čp. 233 a Gustav Wildner čp. 165, Anton Burde čp. 180 (komunisté), Josef Passig (svaz zemědělců), jakož i Reinhold Stärz čp. 100 a Rudolf Franze čp. 79 (strana starosty).


Část Görsbach patřila v letech 1850 - 1925 k obci Fojtka. Tam byli starostové: 
1850 - 1868 Josef Tandler, 1868 - 1873 Josef Altmann, 1873 -1879 Wilhelm Tinz, 1879 - 1886 Ignaz Heidrich, 1886 - 1092 Ferdinand Thomas, 1892 - 1919 Anton Keil, 1919 - 1922 Eduard Keil a od 1922 Raimund Keil.

Obecní tajemníci

Písemné práce pro obecní úřad obstarává starosta.

Obecní úřad

Obecní úřad byl v obytném domě toho kterého starosty. 3. září 1924 koupila obec za 75000 K od vdovy Berty Neuhäuserove realitu čp. 151, kam byl 20. ledna 1926 umístěn obecní úřad.

Majetek obce
Obecní majetek činil koncem r. 1931: budovu školy čp. 182, obecní dům čp. 151 (cena 180727 K), 4 hasičárny (2510 K), chudobinec čp. 129, 3 transformátory včetně místní sítě (224827 K) a pozemky patřící ke zmíněným budovám v rozměru 1 ha 14 a (9491 K).

Příjmy obce
Na krytí obecních výdajů vybírá obec obecní daň (Gemeindeumlage). Dříve ji obec inkasovala sama, od r. 1920 ji vybírá berní úřad a podle potřeby po částech vydává obci. Vedlejší příjmy obce tvoří tzv. pivní krejcary (Bierkreuzer) a poplatek ze psů (zaveden 1900).

Obecní sluhové
Jako obecní sluhové působili Franz Brückner 1880 - 1887, Ferdinand Brückner 1887 - 1900, Franz Brückner 1990 - 1924, Erwin Neuhäuser od 1924.

Starost o chudé
Až do druhé poloviny 17. století se v péči o chudé udržel středověký zvyk, že každý, kdo potřeboval pomoc, dostal podporu tam, kde se právě zdržoval. Pak se starost o chudé a nemocné stala povinností vrchnosti a obcí. Podpora ovšem byla zcela nedostatečná, takže chudí byli stejně jako předtím odkázáni na soukromé milodary. Při zvláštních příležitostech obcházel rychtář s pokladničkou a v obci sbíral peníze na chudé a za epidemií obstarala vrchnost pro chudé lékaře.

Císařovna Marie Terezia a její syn Josef II se snažili péči o chudé zlepšit. V sídlech vrchnosti a v mnohých obcích byly zřizovány tzv. instituty pro chudé (Armeninstitute). Sbíráním milodarů se zabývala církev s přispěním rychtáře. Po zrušení nevolnictví 1848 přešla povinnost starat se o chudé na samotné obce a peníze ze stávajícího institutu pro chudé u vrchnosti byly rozděleny na obce ležící na příslušném území. Zemský zákon z 3. prosince 1868 dal péči o chudé přesná pravidla. 

Chudí jsou podporováni z výnosu fondu pro chudé a humanitárních příspěvků.
V Oldřichově je chudobinec, má čp. 129 a stojí v tzv. "Süsslöchel".

Stará pohlednice Oldřichova v Hájích. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina