1.díl. Kapitola D: Obyvatelé a jejich zaměstnání

1.díl. Kapitola D: Obyvatelé a jejich zaměstnání

Obyvatelé a jejich zaměstnání
Oldřichov, založený Němci, si svůj německý charakter zachoval dodnes, přestože po politickém převratu dostal český úřední název. To také potvrzují výsledky posledních sčítání. Při sčítání v únoru 1921 bylo ve vsi shledáno 1291 Němců a jen 19 jinojazyčných obyvatel. Při sčítání 30. listopadu 1930 tu bylo 1491 německých a jen 17 jinojazyčných obyvatel, z nich pak 4 Poláci, 5 Italů a 8 Čechů. Ti první zde žijí od stavby železnice, ti poslední pak jsou většinou železniční zaměstnanci a nádeníci a jsou tu teprve krátce.
Oldřichovští rodáci mluví lužicko-slezským nářečím, které ale už poněkud ztratilo svoji původní podobu. Čilé spojení s Libercem, jakož i četní přistěhovalci již značně ovlivnili nářečí, a mnohá zde dříve běžná slova nebo slovní obraty již vymizely. Přesto však zdejší mluva, ve srovnání se sousedními vesnicemi, vykazuje ještě některé zvláštní, specifické výrazy. Na poslech zní zdejší nářečí dosti hrubě, ale z nitra hovořícího mluví jasná otevřenost a přímost, dobromyslnost a laskavost. Oldřichovští jsou praví horalé "pod tvrdou slupkou zlaté jádro" a každý si je musí zamilovat, kdo měl to štěstí se s nimi seznámit.

Obydlí
Původní obydlí zdejších lidí byla zřejmě jen roubená. Až později se začala stavět stavení hrázděná. V našich podmínkách převažovaly budovy, kde bylo vše pod jednou střechou - lidé, dobytek, nářadí i zásoby. Na základě tohoto pozorování se začalo hovořit o "saských stavbách"(Sachsenbau), o nějaké spojitosti s dolnosaským způsobem stavby, který se od našeho liší velikostí, způsoben stavby i historií, nemůže být řeči. Velké rozšíření zdejšího způsobu stavby lze vysvětlit přírodními podmínkami a tím, že převládají malá hospodářství. Příznačné pro náš typ domů (jako zástupce středoněmeckého typu stavby) je pevné spojení obytné části a chlévů pod jednou střechou a pohyblivost ostatních částí. Stodola je z úsporných důvodů u zahradníků připojena jako prodloužení hlavní stavby. To, že nebyla postavena najednou, se často pozná na lomení střechy. Jakmile to dovolí majetkové a půdní podmínky, jsou stodoly a šupny postaveny jako zvláštní stavení.
Zařazení do ulice nebo šetření místem pak vedou k vývoji staveb rovnoběžných, ve tvaru L nebo podkovy a uzavřeného čtverce. Od tvaru dvora je závislé postavení domu. Pokud má tvar podkovy nebo uzavřeného čtverce, je štít podle starého zvyku obrácený směrem k cestě. Při staveních do L nebo jen rovných probíhá podélná osa domu rovnoběžně s cestou. Podélné postavení domků v nivách je dáno velkým nebezpečím záplav (Dr. Br. Schier).
Obydlí v obci doznala časem velkých změn. Staré dřevěné obytné domky čím dále tím více mizí a jsou nahrazovány kamennými nebo cihlovými stavbami. Čisté roubenky, které v nejstarších dobách určitě převažovaly, dnes už nenajdeme, a i hrázděné stavby v původní podobě jsou velkou vzácností. Všude jsou vidět přestavby a přístavby. Nově vzniklé domy pak jsou čisté účelové stavby, které ve svém provedení se snaží vyhovět nárokům obyvatel.
Vnitřní vybavení a zařízení starých domů bylo skromné. V koutě pod oknem stůl, nad ním krucifix a svatý obrázek, u stěn jednoduché dřevěné lavice, několik jednoduchých židlí, police na nádobí, máselnice, nedaleko dveří kachlová kamna, vše čisté a v pořádku, tak vypadalo běžné zařízení.
Ve starých kupních smlouvách jsou jako mobilie uváděny stoly, židle, almary, skříně, truhly a občas ještě hodiny. (Slovem Schemel se dříve neoznačovala stolička, ale židle s opěradlem z jednoho kusu). Truhly byly vždy pomalovány kyticemi květů a ovocem. Nástěnné hodiny, za starých časů vzácný kus zařízení, se všeobecně označovaly jako "Seeger" (Sejger), což poukazovalo na staré přesýpací hodiny. Poprvé jsou nástěnné hodiny (Wanduhr) uvedeny v kupní smlouvě Franze Elstnera z 27. června 1782. Almara byla původně jen skřínka na chleba, teprve později název přešel i na šatní skříň. Důležitou částí zařízení byla vždy postel, která vždy musela vykázat přiměřený počet peřin. Byly plněny peřím, které se po večerech ručně dralo, pak bylo plněno do husté tkaniny zváno Inlett (Oenlt) a potaženo cíchou.
V novější době, jak přibývají a šíří se řemesla a průmysl a taky vlivem stále čilejší dopravy, se do světnic našich venkovských obydlí dostávají i mnohé městské kusy nábytku; ty však většinou z nich vystrnadily bývalou útulnost.

Ošacení
Naši obyvatelé se dříve oblékali velice jednoduše a prostě. Všední oblečení mužů se skládalo z kalhot, kabátu, pokrývky hlavy, většinou čepice, už se ale také nosily plstěné klobouky. K tomu ještě punčochy a boty nebo holínky. Pracovní oblečení bylo většinou zhotoveno z lněné tkaniny. Nedělní oblečení zase bývalo, obzvláště u lépe situovaných vesničanů, ze sukna. Někteří sedláci v zimě nosili vlněné kabáty, někdy lemované nebo dokonce podšité kožešinou. Všeobecně měli mladší lidé lepší oblečení, staří lidé měli oblečení již obnošené. Je známo, že kabát, který si mladý muž pořídil ke svatbě, mu musel vydržet po zbytek jeho života jakožto sváteční oblečení. Šaty žen a dívek byly pestřejší nežli mužské, přesto byly jak u mužů, tak u žen oblíbené barevné kamizoly a náprsenky, zejména pro sváteční oblečení. Jako pokrývku hlavy nosily ženy na cestu do kostela rády stříbrné nebo zlaté čepce, v zimě pak šátky. Dnešní oblečení podléhá módě.
Boty a holínky se dříve nosily jen v zimě a v neděli. Po domě, do chléva a na louku se v létě chodilo bosky nebo v dřevěných pantoflích nebo v bačkorách, které se také s oblibou nosily při sečení obilí. Nedělní boty byly na přezky, které u zámožnějších lidí bývaly často postříbřené.
O tom, co se dříve nosilo, jakož i o cenách šatstva nám leccos sdělují staré konšelské knihy obcí Oldřichov a Filipka v zápisech o dědictvích. 3. března 1759 je datované dědické řízení o pozůstalosti svobodného mladíka Gottfrieda Geisslera, kterého nenadále zastřelili Chorvati. Jako movitý majetek se m. j. uvádí: jedny staré holínky (= 24 kr.), jedna stará náprsenka (= 10 kr.), 1 pár bot (30 kr.), 1 lepší náprsenka (l fl. 5 kr.), 1 mužský kabát (2 fl. 45 kr.), 1 kalhoty (1 fl.), 1 klobouk, 1 pár punčoch a jedna čapka (dohr. 45 kr.) a dvě břitvy na holení a jeden brousek. (12 kr.), 1 kamizola (1 fl. 15 kr.).

Ze dne 22. dubna 1758 pocházel zápis o dědictví po zesnulém Georgu Effenbergerovi z Filipky. Šatstvo se tu uvádí: 1 kamizola z hnědého sukna s mosaznými knoflíky (l fl.), 1 stejná kamizola (l fl. 30 kr.), 1 mužská náprsenka ze starého sukna (30 kr.) a jedny staré kožené kalhoty (20 kr.).

Pozůstalost bývalého bednáře (?Fasswaseher) v Oldřichově, datovaná 19. listopadu 1764 uvádí kromě tabatěrky novou košili, 1 čepici a přezky k botám se železnými háčky. (Zahradu Josefa Köhlera čp. 32. získal 4. května 1764 bývalý fojtecký zahradník Hans Christoph Demuth ze 175 kop. Rodina Demuthova, která ve Fojtce byla zastoupena až do nedávné doby, sem přišla z Harcova. V rozdělení dluhů po zesnulém Joh. Christoph Köhlerovi v Oldřichově, sepsaném 31. března 1762 nacházíme: 1 mužský kabát (3 fl.), jedny kalhoty (21 kr.), 1 klobouk (30 kr.), 1 pár bot (l fl.), dvoje punčochy (1 fl.). Jedna košile byla v roce 1725 k mání za 39 kr.

Strava obyčejných lidí
Strava našich obyvatel dříve byla velice jednoduchá. Ke snídani byl kus černého chleba, k obědu polévka a jahelná kaše nebo moučné jídlo nebo luštěniny, odpolední svačina i večeře sestávaly opět z kusu černého chleba a mléčné polévky. Maso bylo nejvýše v neděli a o svátcích. Obvyklými nápoji byly voda a mléko. Káva ještě nebyla známá a pivo se pilo jen v krčmě.
Ceny potravin byly dříve - s výjimkou časů nouze - velmi nízké. V r. 1698 stál výražkový chleba, vážící 2 libry a 2 loty 3 kr., r. 1865 Chleba vážící 1 kg 87 dkg 20 kr. a 1900 1,840 kg vážící chleba 40 kr. V r. 1890 se 2 kg vážící chleba od pekaře platil 28 kr.
1 žemle 28 lotů se 1698 platila 3 kr., 1865 houska 13 kg 4 1/2 g 2 kr., a 1900 7 dkg 3 g vážící houska 4 h.
1 libra hovězího masa stála 1698 3 kr., telecí 4 kr. 3 feniky.,  vepřové 5 kr. 1701 stála 1 libra hovězího 3 - 4 1/2 kr., telecí stejně a vepřové 5 kr. 1839 se platilo za l libru hovězího 6 kr. 2 fen., telecí 5 kr, a vepřové 10 kr. 1850 stálo 1 kg. hovězího 32 1/2 kr., telecí 38 kr., vepřové 62 1/2- 65 kr. R. l900 se platilo za 1 kg hovězího 1,30 - 1,40 K, telecí 1,31 - 1,46 K a vepřové 1,60 - 1,77 K.

Zaměstnání obyvatel
Hlavním zaměstnáním obyvatel je zemědělství, práce v lese, kamenictví a práce v továrně. Vedle toho jsou zastoupeny nejdůležitější spotřební řemesla. Průmysl se tu zabydlel teprve před osmdesáti lety.

Polní hospodářství
První obyvatelé Oldřichova se zabývali převážně zemědělstvím a prací v lese. Zemědělství se tehdy převážně omezovalo na luční hospodářství. S postupujícím zúrodňováním se pak začaly větší plochy obdělávat. Pěstoval se převážně bílý a šedý oves a brzy také žito. Jako bílý oves se rozuměl normální oves se sedavými moučnými semeny, jako šedý oves tzv. Eichelhafer (= dubový oves) s tmavými pluchami, které pevně svírají semeno a neoddělují se od něj. Pěstování ovsa dříve výrazně převyšovalo pěstování žita, neboť oves tehdy ve velké míře sloužil jako potravina pro lidi. Žito se nejdříve pěstovalo ozimé, kolem r. 1600 už i jarní.

25. ledna 1705 předává Michel Köhler starší svému synu Hansi Köhlerovi svůj domek se zahradou ležící u statku Georga Passiga a zahrady Christopha Augstena za 50 kop. Kupujícímu přenechal jednu krávu, 3 strychy ovsa a 1 věrtel jarního žita spolu se zasetým ozimým žitem na kusu pole.

V polovině 17. stol. r. 1654 bylo orné půdy 373 strychů, z toho 154 strychů jarních 44 strychů ozimého obilí. Velká část pozemků ležela ladem a ještě větší část území byla pustá a zarostlá plevelem. Katastr z r. 1713 uvádí 38 1/4 strychu ladem ležící půdy a 210 3/4 strychů pusté země. Kontrola katastru z r. 1722 uvádí 92 3/4 půdy ladem a 540 strychů pusté země. Jisté zdůvodnění takhle velké plochy nevyužité půdy je poloha vesnice "v horách se studenými kopci a kamenitou zemí", a pak vlivem robotní povinnosti, která omezuje čas potřebný k obdělání vlastní půdy.

Výnos z luk nebyl pro nedostatečné hnojení taktéž velký. Celková plocha luk 1713 vynesla jen 37 1/2 fůry sena a 17 fůr otavy. O deset let později 1722 již se uvádí 47 3/4 fůry sena a 23 l/2 fůry otavy. Kromě ovsa a žita se již záhy na našich polích pěstovaly černé fazole a řepa. Brambory a jetel ještě nebyly známé. Brambory se sem dostaly až v polovině 18. století a po hladomoru r. 1770 se dostaly mezi hlavní plodiny zdejšího zemědělství. V dochované konšelské knize jsou brambory zmiňovány teprve 27. června 1782. Tehdy Franz Elstner kupuje domek a prodávající, kterým byljeho otec Gottfried Elstner v rámci výměnku dostává i " záhon k osázení bramborami". Jetel, který byl zaveden za císaře Josefa II. z Nizozemí, se dočkal větší pozornosti až počátkem dalšího století. 1785 bylo v Oldřichově 318 jiter 360 sáhů polí a 419 jiter 1262 sáhů luk. Sklizeň byla už o mnoho lepší: podle tehdejších zjištění se ve vsi sklidilo 1243 7/16 měřic žita a 3811 3/16 měřic ovsa. Výnos z luk je vyčíslen 1184,l4 centy sena a 273,86 centy otavy. Pokud venkované byli v poddanství, byl racionální provoz zemědělství téměř nemožný. Teprve po zrušení poddanských služebních povinností měl zemědělec mnohem více času na obhospodařování svého pozemků a to mu umožnilo lepší obdělání polí a vydatnější hnojení luk. Zemědělství se tím stalo výnosnějším a umožnilo bezproblémové zásobení nejen rodiny samotného zemědělce, ale také ostatních obyvatel obce, kterých bylo stále více, tak jak přibývalo řemeslníků.
V r. 1900 bylo v Oldřichov 21 sedláků a 18 zahradníků, kteří společně vlastnili 1261 čtverečních sáhů pozemků. 1902 byl počet zemědělských provozů vyčíslen počtem 220. Podle úředního záznamu z r. 1916 měl Oldřichov 299 ha 81 a orné půdy a 120 ha a 67 a trvalých luk, celkem tedy 1615,25 ha užitné plochy.

Podle šetření z 5. června 1916 bylo zjištěno: 0,89 ha jarní pěnice, 45,6 ha ozimého žita, 8,16 jarního žita, 2,16 ha ječmene, 63,62 ha ovsa, 45,6 ha ozimého žita, 8,16 ha jarního žita, 2,16 ha ječmene, 63,62 ha ovsa, 45,68 ha brambor, 34,76 ha jetele, 78,94 ha úhoru, 119,15 ha trvalých luk, 5,38 ha řepy a 0,79 ha směsky.

Podle statistiky z r. 1918 bylo zaseto a zasázeno: 1,84 ha jarní pšenice, 1,37 ha ozimé pšenice, 41,06 ha ozimého žita, 6,99 ha jarního žita, 4,51 ha ječmene, 43,93 ha ovsa, 29,50 ha brambor, 7,67 ha řepy 20 ha jetele, 133,85 krmné směsky, 115, 10 ha louky, 8,73 ha pastvin, celkem tedy včetně stavebních pozemků a neproduktivní půdy o rozměru 34 ha, vydalo celkem 1593 ha 69 a.
Zelenina se jako ve všech vesnicích v okolí pěstovala již záhy, ovšem pouze pro vlastní potřeby. Staré kupní smlouvy nezřídka uvádějí kuchyňské zahrádky, nebo kuchyňské záhony (Kuchelgarten, Kuchelbeet). Výměnkářům byly obyčejně zajištěny 2 - 4 kuchyňské záhony. I dnes ještě někteří majitelé pozemků pěstují zeleninu. Všeobecně však je potřeba zeleniny pokrývána od zahradníků a zelinářů.
Již za starých časů byly u domů ovocné sady. Větší pozornosti se však ovocným stromům dostalo až od 17. století. Při prodejích usedlostí si prodávající často vymínil výnos určitých jednotlivých stromů nebo určitou část (většinou třetinu) z celkové úrody ovoce. Sčítání ovocných dřevin r. 1906 zjistilo v Oldřichově - Hemmrichu 1723 ovocných stromů. Na 1 km2 zemědělsky využívané půdy vyšlo 380 stromů. V blízkém Mníšku, kde bylo napočteno 1356 stromů, vycházelo na 1 km2 (100 a) pouze 270 stromů. Od července 1908 je v naší vsi spolek ovocnářů a zahrádkářů, který se stará o rozvoj sadařství. Od r. 1928 má vlastní ovocnářskou školku.
Velká změna se stala během doby u používaného nářadí. Kdysi dávno měli zemědělci jen velice málo zemědělského a hospodářského nářadí. Ve starých kupních smlouvách se setkáváme jen s vozy, pluhy, háky, bránami, kalači (Rodehaue), vidlemi na seno a na hnůj, různými motykami (Misthacke, Streuhacke), vochlicemi, síty a jinými nářadími. V poslední době znamenalo zavedení strojů a účelného zařízení velký pokrok v zemědělství.
Cena domů a pozemků byla kdysi velice nízká a navíc v dobách válek a jiné nouze ještě klesala. Po protireformaci byl k mání za 1 - 3 kopy domek a za 20 - 30 kop už statek. Jak se ceny té které reality měnily, to nejlépe ukazuje historie domů. V r. 1890 platila louka o výměře jednoho jitra až 600 fl.
Až do poloviny 18. století je cena usedlostí uváděna v kupních smlouvách většinou v kopách a groších, jen někdy v říšské měně (fl. a kr.) která byla v oběhu od r. 1672. Na počátku 19. století se setkáváme s Vídeňskou měnou - šajny, pak až do r. 1858 s konvenční měnou, nato až do 1893 s rakouskou měnou (ö. W.) a od té doby s korunami a haléři.
Jako polní míry se v nejstarších dobách objevuje lán (Hub) a prut (Rute). Podle Otokarova měrného řádu tvořila čtyři vedle sebe položená zrnka ječmene jeden příčný prst (Querfinger), 
4 prsty jednu příčnou ruku (Querhand), 2 ruce jednu píď, tři pídě jeden loket, 42 loket jedno lano (Seil), pět lan jedno jitro, 5 jiter jeden prut, tři pruty jednu čtvrť (Vierteil) a 12 prutů jeden lán (eine Hube).

Později byly zavedeny rakouské polní míry jitra (Joch) a čtvereční sáhy, které se mezi lidmi mnohde ještě používají. Jeden sáh (tj. délka obou rozpažených paží, nebo výška muže nebo 190 cm) měl 6 stop (Fuss, Schuh) 32 cm. 36 čtver. stop bylo jeden čtv. sáh = 3 1/2 m, přesněji 3,596 m2. 1600 čtv. sáhů je jedno jitro (= 57 1/2 a přesněji 57536 a). Půl jitra se nazývá strych. Od r. 1873 se užívají: metrické míry.
Na měření obilí sloužily měřičky, měřice, věrtele a strychy. Dvě vedle sebe složené ruce pšenice daly jeden pohár (Becher), dva poháry jednu mírku (Massel, Mässlein), dvě mírky jednu míru (Metze), čtyři míry - měřice daly jednu čtvrtku - věrtel (Viertel), čtyři čtvrtky jeden strych (Strich).
Ceny zemědělských produktů byly vždy dosti kolísavé. Jeden strych pšenice stál 1698 4 fl. 21 kr., žita 2 fl. 54 kr., ječmene 2 fl. a ovsa 1 fl. 30 kr. Jako velice levný rok lze označit rok 1655, kdy v Liberci stál strych žita 46 kr. 1785 stál l strych žita l fl. 17 kr. a oves 36 kr. l820 stála nová měřice pšenice 8 fl. 16 kr, žita 5 fl. 17 kr., ječmene 3 fl 16 kr. a ovsa 3 fl. 24 kr. l85l stál jeden hektolitr pšenice 8 fl. žita 5 fl. 60 kr., ječmene 2 fl. 82 kr. a ovsa 3 fl. 40 kr. l890 stál cent pšenice 9 fl., žita 8 fl. a ovsa 8 fl.,

V roce 1900 se platilo za l q pšenice 19,75 K, žita 16,24 K, ječmen 16,l0 K a oves 13,47 K. Nyní se platí za l q pšenice 175 Kč, žita 90 Kč, ječmene 108 a ovsa 78 Kč.
Pokud jde o slámu, máme jen málo údajů. 1839 stála kopa dlouhé žitné slámy 5fl. a kopa ovesné slámy 4 fl. 1895 se platilo za 1 metrický cent dlouhé žitné slámy 3,60 K a za ovesnou slámu 2,80 K. Nyní se platí za l q žitné slámy 34 a za ovesnou slámu 34 Kč.

1 q brambor stál 1850 2 fl. 30 kr., 1870 3 fl. 25 kr. a l900 6,52 K 1890 se za l q brambor platilo 3 fl.
Také ceny krmiv se stále měnily. 1785 stál strych sena 30 a otavy 15 kr. 1839 stál cent sena 36 kr., 1890 l q sena 3 fl. a 1895 2 fl. Nyní se platí za metrický cent sena 35 a za otavu 35 Kč.
Jako všeobecná dávka majitelů pozemků byla kromě daně poplatek z pozemků - dědičný poplatek. T. 163l měla obec Oldřichov odvést na sv. Jiří 8 fl. 45 l/2 kr a na sv. Havla 8 fl 40 kr. 4 l/2 feniku dědičné daně vrchnosti. Obyvatelé, kteří měli propachtovány louky v hájích a lesích, museli platit poplatek z luk - Grasegeld (= peníze za trávu). l63l vyčíslil Oldřichov tento poplatek na 5 fl. 44 kr. 3 feniky. Kdo směl pást dobytek na vrchnostenských pozemcích, platil Kühezins = poplatek za krávy.
Platy služebným byly dříve mizivé. Ještě 1890 činila týdenní mzda služky jen l fl. 50 kr, čeledína 2 - 3 fl., bylo ale samozřejmé, že dostali plnou stravu.
Pokud se k nám nedostal průmysl, všeobecně nebyl nedostatek služebných, protože rodiny měly hodně dětí, které nemohly všechny zůstat doma, a navíc bylo nemožno je vzít do služby už od jejich dvanáctého roku.

Vrchnost si hledala potřebné služebnictvo na každoročních odvodech sirotků (Waisen stellung). Zpočátku byli povoláváni jen sirotci bez otce později i neosiřelé děti. Nedostavení se přísně trestalo. Existuje zápis, podle kterého r. 1606 syn Josefa Naseho Paul se nikdy k tomuto odvodu nedostavil ale "podle své libosti v jednom roce sloužil různým pánům", u Jakoba Ringenhaina odešel ze služby, aniž by vyčkal dohodnuté doby a nechal se zaměstnat u Jörge Hausmanna v Oldřichově. Proto byl na úřadě zmrskán a dán do vězení. Po propuštění z arestu musel u Jakoba Seibta odsloužit svůj rok a po uplynutí této lhůty se znova dostavit k "odvodu sirotků", což slíbil pod zárukou jiného občana. Mladí lidé, kteří při těchto odvodech nebyli přijati do sužby u vrchnosti, mohli se nechat najmout jinde. Nebylo však možno přijmout službu na jiném panství, jen s povolením vrchnosti.

Chov dobytka
Pokud nebylo hnojení luk věnována žádná nebo jen minimální pozornost, nebyl chov dobytka nijak důležitý. Stav dobytka tedy byl taky jen nízký. R. 1654 bylo v Oldřichově napočítáno 24 volů, 83 krav a 9 jalovic, 1655 34 kusů tažného dobytka a 84 kusů hovězího dobytka, 1713 jeden kůň, 33 volů 41 krav a 25 jalovic. Teprve až ze zlepšila jakkost půdy, zejména odvodněním a hnojením, mohl se stav dobytka zvýšit. Sčítání dobytka z r. 1869 uvádí 44 koní (8 klisen, l hřebec a 35 valachů), 318 kusů hovězího dobytka (63 telat do jednoho roku, 3 býci, 245 krav a 7 volů), 2 ovce, 191 koz a 36 prasat. 1880: 54 koní (7 klisen a 47 valachů), 418 kusů hovězího dobytka (71 telat do l roku, l býk do l roku, 66 jaloviček do l roku, 3 volci nad 1 rok, 7 býků, 261 krav a 9 volů), 224 koz a 20 prasat. Počet majitelů koní byl 31, majitelů hovězího dobytka 98. Sčítání dobytka k 31. prosinci 1910 udává 8 koní, 21 kusů hovězího dobytka, 45 koz a jedno prase. Za světové války se dobytek sčítal několikrát.
15. května 1916 bylo napočítáno: 67 jalovic, 55 telat, 389 krav, 16 volů, 15 býků, 23 prasat a 188 koz, 10. září 1916 84 jalovic, 7 býků, 49 telat, 295 krav, 16 volů, 45 prasat a 200 koz; a 10. ledna 1917: 126 jalovic, 38 telat, 285 krav, 11 býků, 13 volů, 34 koní, 139 koz a 30 prasat. Při sčítání dobytka v r. 1925 bylo shledáno: 21 koní, 407 kusů hovězího dobytka 319 koz, 91 prasat a 110 králíků.
Jako tažná zvířata sloužili zemědělcům a obchodníkům se dřevem převážně voli. Sedláci měli obyčejně pár volů. Teprve během 18. století k tomu přistoupili koně. Tak majitel čp. 8 měl nejdříve dva voly, později jednoho vola a jednoho koně, 1762 ale již 2 koně.
Chov prasat má větší význam teprve v posledních desetiletích. Popud k tomu dal rolník Josef Franze z čp. 105, který 1901 zřídil první chov v údolí Jeřice. Jeho příkladu následoval brzy Karl Neuhäuser z čp. 38. I další zemědělci následovali jeho příkladu. Dnes se chovem prasat nezabývá nikdo.
Cena užitkových a tažných zvířat byla dříve velmi nízká. 1723 stála kráva 7 říšských tolarů (=10 fl. 30 kr. = 20,60 K) a koza 1 fl. 15 kr. Stoupající spotřeba masa pozvolna ovlivnila výši cen směrem nahoru. 1850 již stála kráva 40 - 50 fl. a tele 3 - 4 fl., 1890 se za krávu platilo 100 - 150 a za tele 15 - 20 fl. V r. 1900 již stála kráva 300 - 400 K. Nyní platí kráva 3000 (dojnice), kráva na porážku 2300 a tele 350 Kč. Tažný kůň byl dříve k mání za 300 fl., nyní stojí 3000 Kč. Vykrmené prase stálo 1850 15 - 20 fl., nyní za něj dostanete 1000 Kč. Cena selete byla 1900 20 K, cena selete 15 - 26 týdnů starého 30 - 60 K, současně se platí za sele 200, za sele 15 - 26 týdnů (Läufer) 300 Kč.
Mléčné produkty doznaly v posledních desetiletích značného zvýšení cen. 1725 stála libra másla v Liberci 10 kr. Kolem 1840 se platilo za půl libry másla 12 kr. a za 2 - 5 žejdlíků mléka 2 kr. R. 1850 stálo kilo másla 60 kr. a 1890 již 1 fl. 28 kr. Kolem 1900 se cena másla pohybovala mezi 2,40 a 3 K, litr mléka stál 14 - 24 h. Nyní se platí za kilo másla 20 Kč a za litr mléka 2 Kč.
Chov drůbeže byl v minulosti bezvýznamný. Slepice lidé chovali, aby měli vajíčka pro sebe a protože je taky museli odvádět vrchnosti. Zvyšující se spotřeba vajec a masa podpořila rozvoj chovů drůbeže. 1910 bylo v Oldřichově napočítáno 1184 slepic, 8 husí a 239 holubů a ve Filipce 198 slepic. Při sčítání r. 1925 bylo shledáno: 1497 slepic, 9 husí, 3 kachny a 2 krůty.
R. 1747 stála husa 24, kapoun 21 - 24, slepice 18 - 21 a kuře 5 - 7 kr. Kopa vajec stála 1725 24 kr., 1747 30 kr. a 1890 1 fl. 80 kr. Nyní za ni dáme 15 Kč.
Jako pojišťovací spolek byl založen 1885 spolek pro nucenou porážku. Čítal 1909 125 členů se 330 pojištěnými kravami. 1909 došlo k devíti nuceným porážkám, v osmi případech bylo maso poživatelné, v jednom ne. Majitelé prve zmíněných 8 kusů byli odškodněni částkou 2068 Kč 56 h, za devátý kus dostal majitel 165 Kč.
Zdechlá zvířata je nutno zahrabat na mrchovišti. Z nařízení okresního zastupitelstva ve Frýdlantu musela obec 1895 zajistit místo, kde by se mohly mršiny zvířat zahrabat. Obec se dohodla s rolníkem J. Krausem z čp. 11 o přenechání vhodného pozemku k tomuto účelu. Okresní lékař si ale ponechal právo rozhodnout, zda je možné zahrabat padlý kus v Oldřichově nebo ve Frýdlantu.
Včelaření má na vesnici vždy své příznivce. Dokud ještě med byl jediným sladidlem a vosk důležitý ke svícení, stávalo mnohem více úlů nežli dnes. Celkem ale včelaření nabývá na významu pro zdraví příznivé účinky medu. V roce 1869 bylo v Oldřichově 27, 1880 22 a 1910 20 úlů.


Lesní hospodářství
Lesní hospodářství mělo v obci vždycky velký význam. Racionální provoz však byl dříve jen v panských lesích. Podle popisu revírů z r. 1732 hraničil odlřichovský les s poli oldřichovských sedláků a sahal až k "Bedřichovské cestě "(- Friedrichswalder Steig) a k Scheubwegu (nejstarší říšská silnice). Jako znaky lesa platily "Kampweg" (Kammweg = Hřebenová cesta, vedoucí od čp. 29 přes hřeben), der Alte Gruben-Berg, Hemmrich-Berg, Morsch - und Tschirrgraben (Schürgraben).

Vlčí potok Wolfsbächel opouští revír u Bärhäutelbergu. Při zřízení chalup na Hemmrichu (prvních domů Filipky) bylo dosti lesa pokáceno a prořídl. Popis revíru žádá zákaz stavět další domy na Hemmrichu, protože se tu usidlují jen "lesokazci"; jen krčmu a několik domků je třeba zde trpět kvůli pocestným. Podle téhož popisu začínal mníšecký les u cesty "Trachweg", sousedil s mníšeckými a Oldřichovskými selskými pozemky a sahal až ke Scheubwegu (Scheibe) a k Wurzelbergu a Hengerbergu, které jsou taky uvedeny jako znaky tohoto lesa.

Při výstavbě chalup ve Filipce byl lesní porost dosti poničen. Dolní Raspenavský les (Nieder Raspenauer Fors -) začíná na "Kampsteigu" (Hřebenová cesta) a hraničí s lesy Ringenhainu (?), Oldřichova a Horním Raspenavským, sahá až k "Nové stezce". Významnými body jsou "Kahlstein" (= Holý kámen), "Ochsentot" (= Mrtvý vůl) a "Bergstein". Tady pramení potok "Hemmrichflössel", který se U hamru v Raspenavě vlévá do Smědé.

Horní Raspenavský les hraničí s raspenavskými poli, s dolním raspenavským lesem, oldřichovským a hejnickým lesem a jde až k Bílému Štolpichu. Významné prvky jsou "Scharfstein", Niede- Ober Scharfgraben, "Wasserloch" (= Díra s vodou), "Welschhau"(Vlašská seč), Schwarze Pfütze (= Černá louže) "Sau Stirn" (= Svinské čelo) a Mittagsloch. Při rozpuštění, resp. rozdělení raspenavského revíru 1. ledna 1895 byl vytvořen nový revír z oldřichovského horního lesa a raspenavského horního lesa východně od silnice přes Hemmrich s názvem Oldřichov - Raspenava. Oldřichovský Malý les byl spolu s dolním raspenavským lesem a mníšeckým lesem přičleněn k revíru Dittersbach. 25. ledna 1925 byl revír Oldřichov - Raspenava zestátněn, zatímco les Dittersbachů zůstal majetkem frýdlantské vrchnosti.

Revír Fojtka, ke kterému patří lesy kolem Görsbachu, je zestátněn teprve od 29. října 1929. Podle posledních zjištění činí plocha lesa patřícího vrchnosti na území obce Oldřichov 426,35 ha. Celková výměra Oldřichovsko - raspenavského revíru činí 1637,541 ha, další 0,5397 ha patří Fojteckému revíru. Celková plocha lesa v Oldřichově činí 1159,0145 ha.
První vyměřování kdysi vrchnostenského lesa proběhlo v letech 1810 - 1817 a prováděli je lesní inženýři August Saatzer, Alexander Kraumann a G. Benda. 1818 - 1821 byl proveden odhad dřevní hmoty. 1839 územně právní odhad vrchností, 1843 katastrální měření a 1853 katastrální odhad.
Až do r. 1820 a i poté lesní kultura sestávala z osevů pasek do žlábků. Práce byly do r. 1848 vykonávány jako přikázaná robota, poté jen za úplatu. Zkraje se platilo za den 12 až 15 kr. 1873 již 35 - 40 kr. Využití dřeva bylo tehdy velmi malé, vzhledem k nízké ceně. S průklesty se začínalo až po r. 1830 a zprvu se získávalo jen dříví pro vory. Od počátku šedesátých let se větší pozornost věnuje zužitkování dřeva.
Při provozu se už jen málo užívá holoseče. Používají se různé druhy pěstebních zásahů, které, přestože jsou náročnější, umožní do budoucna vytvořit v našem domově přirozený les, ve kterém rostou vedle sebe stromy různého stáří.
Dříví se kdysi prodávalo jen na trzích. Kolem 1790 se začalo prodávat dříví na stojato. Tento způsob se nejdříve dosti rozšířil, pak se ale pomalu od něj upouštělo.
V létě se stromy pokácely a dřevo se v zimě sváželo na saních na úložiště, odkud pak se za příznivého ročního období odváželo na pilu. Svážení a odvoz dřeva z lesa se provádělo na náklady toho, kdo kupoval dříví v kmenech. Polenové dříví, potřebné pro panské dvory, cihelny, pivovary a jiné provozovny, se v zimě sváželo po sanici až k Jeřici, a odtud se při jarním tání plavilo až do Neundorfu, kde bylo narovnáno a uloženo až do doby, kdy bylo potřeba v některém panském provozu. Do prodeje přišlo takové dřev jen když zbylo.

Plavení dříví po Jeřici, které bylo provozováno jako robota, skončilo až r. 1837. Mělo to své dobré důvody. Jednak se doprava dříví k vodě prodražovala rok od roku kvůli vzdálenostem, jednak už nebylo potřeba tak velké množství dřeva, když panské dvory, palírny a pivovary byly propachtovány a v cihelnách se topilo hnědým uhlím.
Kromě toho se v našich potocích projevil značný úbytek vody. Po Jeřici se plavilo už jenom tvrdé dřevo (Ant. Clemens Hub, Kronika fojteckého revíru).
Ceny dřeva se stále řídily jeho druhem (tvrdé nebo měkké, jehličnaté nebo listnáč), jeho tloušťkou a účelem (stavební nebo palivové).
Rozdělení dřeva na užitkové, palivové a odpadové ještě v r. 1818 neexistovalo, začalo se používat až 1827. R. 1843 se ještě dále rozlišovalo haluze a větve. R. 1843 se také zavedlo měřicí pásmo a odhad na krychlové sáhy. Po zavedení metrických měr se užitkové dříví
prodávalo na pevné metry, palivo na objemové metry (Raummeter). Jeden pevný metr je 1 m3 dřevní hmoty. Spočítá se tak, že se plocha středního průřezu kmene vynásobí zužitkovatelnou výškou.
Jeden prostorový metr: polena a užitkové dříví = 0,80 m3, polena a klacky = 0,75m3 větve a klacky = 0,50 m3, klestí = 0,20 m3.
Velká potřeba dříví v poslední době, zejména za války a v poválečném období, značně zvedla ceny dříví. Tak stál prostorový metr dříví v lese 60 - 80 Kč (palivové), 1 pevný metr užitkového dříví průměrně 240 Kč (bez dovozu). Za přiblížení se platí za prostorový metr až 10 Kč, za pevný metr až 15 Kč. Za dovoz se platí za prostorový metr 20 - 30, za pevný metr 25 - 50 Kč.
Lesní kultury bývají někdy zle poškozeny polomy. Obrovskou škodu způsobily ve zdejších lesích bouře 18. prosince 1833, 7. prosince 1868 a velká větrná smršť 12. srpna 1921. Značné škody způsobené sněhem byly 1850, v zimě 1861 a v únoru 1909.

Lesní požáry taky způsobují nezanedbatelnou škodu. Připomínají je pomístní názvy jako "Brandelhau" a "Brendellehne". V poslední době došlo k rozsáhlému požáru 25. dubna 1926 na Olivetské hoře.
Poškození lesa hmyzem a zvěří rovněž nejsou vzácností. 1827 a 1828 natropil velkou škodu ve fojteckém polesí kůrovec. V letech 1906 - 1909 jakož i 1921 - 1922 se zde vyskytla ve velkém množství mniška. Housenky tohoto nočního motýla způsobily holožír, kvůli kterému musely být velké plochy odlesněny. (V době od července do počátku srpna 1906 poničila mniška v Oldřichově 115 a holožírem a v r. 1921 - 1922 54 ha).
Značná část státního lesa je začleněna do obory. Uvnitř obory porosty značně trpí okusem vysokou zvěří. Před zřízením obory zvěř nezřídka přišla na pole rolníků a sežrala jim zaseté plodiny. Na jaře 1772 se zvěř ukazovala na polích tak hojně, že sedláci museli svá pole hlídat. Největší škodu způsobila divoká prasata. V Mníšku údajně jednou zničila celé pole brambor. Poslední divoké prase pošlo v oboře 1923 ve fojteckém lese.
Pokud ještě v naších lesích žili vlci a medvědi, byl vstup do lesa vždy nebezpečný. Poslední vlk, který se v blízkých horách ukázal, byl zastřelen 6. července 1766 ve fojteckém lese. Poslední medvěd byl, rovněž ve fojteckém lese, zastřelen již v dubnu 1741.

Dozor nad lesem

Dohlížením nad panskými lesy bylo v obci vždy zaměstnáno několik hajných. Původně službu v lese konali jen zahradníci nebo malorolníci, kteří zde bydleli, a lov provozovali jen jako vedlejší činnost. Samostatné hájovny tehdy neexistovaly. Podle registru r. 1591 tuto službu tehdy konal sedlák Adam Krause. Později se lovecké řemeslo po dlouhou dobu dědilo v rodině Kratzerových (Kratzert). Přes sto let se setkáváme s příslušníky této rodiny, sloužícími jako lovci nebo hajní.

V r. 1651 zvolila vrchnost zdejšího sedláka Christopha Kratzerta jako svého hajného; jako takový je uveden i o rok později. O několik let později, 1660 zastával službu hajného jistý Georg Geisler. V první polovině 18. století se setkáváme s vrchnostenským myslivcem Georgem Kratzerem. V únoru 1742 mu zemřel syn Johann Nepomuk, který byl pohřben 15. února v Mníšku. V témže roce otec následoval svého syna: 2. prosince našel místo svého posledního odpočinku na hřbitově v Mníšku. Georg Kratzer dosáhl věku 78 let. 25. března 1743 byl na mníšeckém hřbitově pochován Johann Franz, syn myslivce Georga Kratzera. O několik let byl hajným Hans Georg Kratzer. Jeho dům získal kolem 1750 Joh. Friedrich Arnold, který jej však 1753 přenechal Joh. Antonu Arnoldovi. V r. 1755 byl Hans Georg Kratzer zproštěn své služby hajného "své povinnosti vizitace revíru nedostál lépe a pilněji, a různé zlodějny konané lidmi z obce včas nezmařil." Kvůli odškodnění dal v zástavu 18. září 1755 svůj půlstatek čp. 20, ke kterému tehdy patřilo i čp. 68. V konšelské knize se po datu 18. září 1755 píše doslova: "Poté, co Hans Georg Kratzer, vrchnostenský fořt zde, kvůli letos od různých lidí v obci vykonaných krádeží dřeva a že jako fořt svoji povinnost ve vizitaci revíru lépe a pilněji nevykonával, a takovéto zlodějiny nezmařil, je propuštěn ze služby; ale na svoji poníženou žádost ještě ponechán s tím, že by zakrátko nebo zadlouho shledány byly další krádeže dřeva a on byl usvědčen z liknavosti, že netoliko bude státi svým majetkem a jměním (jakožto je svolný a přislíbil tak učiniti), ale ještě pak zvláště svým zakoupeným a zaplaceným statkem ručiti bude povinován". Ručitelé této smlouvy byli Gottfried Passig a Hans Georg Köhler. Po zániku zástavního práva získal statek 1765 za 350 kop Kraterův budoucí zeť Hans Christoph Kauofersch. V dubnu 1761 zesnula Anna Marie, vdova po zemřelém Georgu Kratzerovi ve věku 99 let. Tehdy byl Johann Josef Neumann vrchnostenským hajným (Silvanas) v Oldřichově. Koupil 1. listopadu 1761 za 302 fl. 27 kr. domek Hanse Josefa Kratzerta. 29. prosince 1781 prodali dědicové zesnulého bývalého vrchnostenského hajného Georga Kratzera kus pozemku Gottfriedu Kratzertovi, vrchnostenskému revírnímu lovci zde. Jako svědek této koupě vystupuje rychtář z Filipky Chr. Augsten. Revírní Gottfried Kratzert byl patrně následovníkem panského hajného Hanse Christopha Rösslera, který je uváděn 1765. Tento prodal 17. ledna 1765 svůj dům čp. 89 v Raspenavě, kde působil doposud.
Kolem r. 1790 byla ve Filipce postavena hájovna čp. 23. První revírník, který se sem nastěhoval, byl Joh. Gottfried Kratzert, který zemřel 24. listopadu 1806 ve věku 78 let. Po něm - doloženo již 1808 - obýval hájovnu revírník Franz Hausmann, jehož manželka Anna Rosina, rozená Vietze (dcera rychtáře Tobiase Vietzeho ze Spittelgrundu), zde 15. dubna 1808 dala život synu Franzi Kajetánovi. Přišel 1814 do Berzdorfu u Frýdlantu, kde 1. března 1840 šel na odpočinek.
Následovník Hausmannův ve Filipce se stává Simon Lange (nar. 1. ledna 1775 v Bunzendorfu čp. 1 jako syn zahradníka Joh. Josefa Langeho). Byl nejdříve adjunktem v Grafensteinu, od 1806 hajný ve Finkendorfu a nakonec (1813) hajným na Jizerce. Od r. 1814 působil jako revírník ve Filipce. Oženil se 24. ledna 1804 s Annou Marií Streitovou (nar. 8. července 1779 v Dittersbachs † 1841, dcerou tamějšího rolníka Josefa Streita čp. 2). Z tohoto manželství vzešli synové Josef (nar. 19. března 1806 ve Finkendorfu † 21. února 1860 jako revírník v Hermsdorfu), Wilhelm (nar. 8. února 1813 na Jizerce, Med. Br. † 5. února 1891 jako univerzitní profesor v Heidelbergu) a Ignaz (nar. 18. ledna 1815 ve Filipce, † 8. října 1866 v Bílém potoce).
Z jeho dcer se provdala Karolina Anna (nar. 23. července 1817) 2. června 1834 za fojteckého mlynáře Ferdinanda Krauseho, Franziska 28. listopadu 1826 za fořta Karla Maie a Marie Anna 29. září 1834 za Antona Gahlera z Ober-Berzdorfu u Liberce.

Simon Lange přišel v prosinci 1835 jako revírník do Raspenavy, 1842 do Grafensteinu, kde 1856 odešel na odpočinek a zemřel 4. listopadu 1866 v Bílém potoce čp. 15.

Hájovnu čp. 23 obývali další revírníci: od prosince 1835 do 1. dubna 1841 Karl Appelt (nar. 14. srpna 1803 ve Frýdlantu, zaměstnán od 1824, pak hajný v Grafenstein-Grottau, † 3. dubna 1854), od 1. dubna 1841 do podzimu 1841 Johann Baumel (předtím písař ve Frýdlantu, poté revírník v Raspenavě, kde zemřel následkem úrazu 22. listopadu 1842), 1841 - 16. srpna 1842 Franz Arnold (odtud šel do Herrnsdorfu, † 15. října 1855 jako majitel krčmy v Oldřichově), od 16. srpna 1842 do 11. dubna 1849 Anton Neumann (nar. 1808, zaměstnán od 1829, předtím Lusdorf, pak Andělka, Nové město a Neundorf, tam penzionován 31. prosince 1870 - ve Filipce mu 19. září 1848 zemřel syn jménem Karel), od 1. dubna 1849 do 1. dubna 1850 Anton Schicht (nar. 1803, předtím revírník v Hanychově, † 7. května 1856 ve Frauenbergu), od 1. dubna 1850 do l. října 1855 Bernard Weber (nar. 1808 v Neuland, zam. 1. června 1827 jako adjunkt v Bärndorfu, revírník v Novém Městě, 1855 přišel do Kateřinek - Sedmidomí, zemřel v Harcově), od 1. října 1855 do 1. listopadu 1861 Anton Kluch (nar. 1810, zam. 1. dubna 1832 jako adjunkt v Horce, hajný v Pustinách, pak revírník tamtéž, penz. 1. října 1877 v Jonsdorfu - ve Filipce mu 16. září 1857 zemřela jeho první manželka Franziska roz. Maierhöfen), od 1. listopadu 1861 do 1. října 1865 Berhard Krause (nar. 27. května 1823 v Benátkách n. J., zam. 1851, přestěhoval se 1865 do Raspenavy, †1. června 1895), od 1. října 1865 do l. února 1867 opět Bernard Weber (nar. 1808, penzionován 31. prosince 1879, † v Harcově), od 1. února 1867 do 1. července 1872 Anton Michler (nar. 25. dubna 1812, zam. 1840, přešel 1. července 1872 do Harcova, † 19. listopadu 1886) - za jeho éry, dne 20. června 1870 uhodil blesk do nově postavené kamenné hájovny čp. 23, přitom byly zabity dvě krávy - od 1. července 1872 do l. října 1904 Anton Hirschmann (nar. 1. dubna 1827 v Kunraticích, zam. 1. dubna 1852, penzionován 1. října 1904, † 3. září 1913).

Při dělení revíru Raspenava 1. ledna 1895 byl revírníkovi Antonu Hirschmannovi přidělen nově utvořený revír východně od silnice k Hemmrichu vytvořený z raspenavského horního lesa a oldřichovského horního lesa pod novým názvem "Oldřichov - Raspenava".

Oldřichovský Malý revír a mníšecký les připadly k revíru Hermsdorf. Po Hirschmannově obchodu na odpočinek bylo vedení revíru svěřeno 1. října 1904 hermsdorfskému revírníkovi Antonu Hubovi (nar. 27. března 1849 ve Freudenhöhe, zam. 1. července 1868), který se také 1. července 1905 přestěhoval do zdejší hájenky čp. 23 a odtud 1. ledna 1922 odešel na odpočinek. Na jeho místo nastoupil l. ledna 1922 jako revírník hajný ing. Ernst Weber z Jizerky (nar. 1879 v Kryštofově údolí, zam. 1. října 1905), který při zestátnění lesů 30. ledna 1925 přešel do státní služby.
Revírníci v Oldřichově měli přidělené adjunkty: od 1. července 1839 do března 1840 a od března 1840 do 1. února 1842 Franz Hub nar. 1813 v Lemberku, zam. 1839, mezitím v Bedřichově, poté na Nové louce, později hajný v Bunzendorfu, tam penzionován 1. dubna 1881), od 1. dubna 1841 Josef Weber (nar. 1806 v Kunraticích, zam 1827, penzionován v Hanychově 1. července 1876, † března 1877), od 16. února 1843 do 1. dubna 1844 Karl Hausmann (nar. 1823, syn hajného z Berzdorf u Franze Hausmanna, předtím aspirant v Hejnicích, poté adjunkt v Liberci, † 7. června 1889 jako hajný v Kristiánově), od l. dubna 1844 Vincenc Růžička z Krnska, 1852 do 1. dubna 1852 August Stephan (nar. 1826, zam. 1845, přisel 1852 jako adjunkt do Nového Města, † 3. února 1894), od 1. dubna 1852 do 1. ledna 1854 Anton Hirschmann (nar. 1827, zam. 1852, poté adjunkt v Andělské hoře, později revírník v Oldřichově), od 1. ledna 1854 do 1. dubna 1854 Stanislav Potter (nar. 1828, později v Kryštofově údolí, odstoupil 1. ledna 1856 Bärnsdorf). Od 1. dubna 1854 do 1. ledna 1855 Ferdinand Mützen (nar. 1832, zam. 1851 předtím v Hanychově, poté v Novém Městě, † 29 ledna v Machníně), od 1. ledna 1855 do 1. dubna 1857 Anton Mieth (nar. 26. července 1833 v Horce, zam. 1853, předtím v Pustinách, poté hajný v Oldřichově, † 28. srpna 1905 v Bärnsdorfu), od 1. dubna 1857 do l. dubna 1858 Franz Elstner (nar. 1825, zam. 1. dubna 1950 jako adjunkt v Krásném 1ese, předtím adjunkt v Novém městě, poté hajný v Hegewaldu-Hajniště? † 9. dubna 1909, od 1. dubna 1858 do 1. června 1859 Eduard Neuwinger (nar. 1839, zam. 1858, předtím aspirant v Bílém potoce. † 12. února 1912 ve starém Harcově jako penzionovaný hajný z Hejnic), od 1. dubna 1859 do 1. dubna 1861 Anton Weber (nar. 1835, zam. 1. září jako adjunkt v Iser předtím adjunkt v Machníně, poté v Kryštofově údolí, † 25. listopadu 1877 jako myslivec v Grafeasteinu), 1861 - 1862 Franz Rzippa (nar. 1833, zam. 1852 pak v Novém Městě † 4. pros. 1901), 1862 - 1864 Johann Pohl (nar. 1828, zam 1851, † 20. dubna 1888 jako hajný v Kriesdorfu), od 1. dubna 1864 do 15. května 1866 Bernard Hub (nar. 1844, zam 1864, poté Horní Kryštofovo údo1í, penz. 1910 na Smědavě), od 15. dubna 1866 do 1. února 1867 Josef Weber (nar. 1837 v Hejnicích, zam. 1857, poté hajný v Mníšku penz. 1. dubna 1889 jako hajný v Bulovce - Horních Pertolticích, od 1. února 1867 do 15. října 1867 Adolf Posselt (odstoupil 15. 10. 1867) od 15. října 1867 do 1. dubna 1868 Heinrich Schauer (dříve adjunkt v Kryštofově údolí a Sednidomcích, později nadlesní hraběte Khevanhüller - Festetitz ve Freudenthalu), od 1. dubna 1868 do 1. října 1868 Alexander Weber (nar. 3. prosince 1847 v Novém Městě, zam. 1865, poté v Černousích 1877 - 1905 revírník v Bärnsdorfu, † 13. února 1921 v Ruprechticích), od 1. října 1868 do l. října 1870 Wilhelm Pohl (nar. 1842 v Brandlu, zam. 1861, od 1. října 1870 hajný v Oldřichově), od 1. října do 1. prosince 1870 Johana Stiller (nar. 1846 v Arnsdorfu, zam. 1865, pak osobní myslivec - Leibjäger hraběte Gondrecourt, † 24, prosince 1902), od 1. prosince 1870 do 1. října 1875 Josef Pohl (nar. 1847, zam. 1867, stal se 1875 adjunktem v Pustinách † 1930), od 1. dubna 1877 do 1. října 1881 Eduard Rotta (nar. 1831 v Jičíněvsi, zam. 1851, pak hajný v Dittersbächel, † 4. listopadu 1908 jako penzista), od 1. října 1881 do 1. dubna 1882 Anton Menzel (nar. 1859 v Luhu, zam. 1881, přišel 1882 na centrální lesnický úřad ve Frýdlantě † 10. srpna 1916 jako lesník), od 1. dubna 1882 do 1. června 1882 Karl Neuwinger (nar. 11. listopadu na Nové louce, zam. 1881, penzionován jako revírník na Nové louce), od 1. června 1882 - 1884 Gottfried Krämer (nar. 1859, zam. 1882, † 12. června 1895 v Novém Harcově), od 1. května 1884 - 1895 Eailian Budinský (nar. 1860, zam. 1. května 1884, 1895 přišel do Bílého potoka), od l. dubna 1895-1900 Karl Neuwinger (nar. 1862, stal se 1900 hajným -Unterförster na Nové louce, penzionován tamtéž jako revírník), od 1. října 1900 - 1903 Edurad Schwan (nar. 1880, zam. 1. října 1900, od 1. října 1900 do 1. října 1902 má dovolenou kvůli vojenské službě, přišel 1903 do hájovny, od 1. dubna 1903 - 1907 Rudolf Neuwinger (nar. 1877 zam. 1. října 1900, propuštěn 1901 jako hajný v Bulovce), od 1. ledna 1907 do 1. října 1907 Wolfgang Hub (nar. 1866, zam. 1907, přešel pak na hájovnu Grafenstein, od 1921 revírník v Andělské hoře), od 15. října 1907 do 1. října 1910 Oskar Bitterlich (nar. 1878, později hajný v Ringenhainu), od 1. října 1910 - 1912 Wilhelm Johne (nar. 1888, zam. 1901, adjunkt v Kryštofově údolí, nyní revírník na Nové louce), od 1. dubna 1912 Richard Pohl (nar. 19. června 1889 ve Fojtce, zam. 1912, nyní revírník v Machníně), od 1. ledna do 30. června 1921 a od 30. června 1921 do 1. ledna 1922 Rudolf Neuhäuser (nar. 1900, zam. 1917, poté kancelista u vrchnostenské správy, v prosinci 1922 přidělen lesní správě Grafenstein a v lednu 1925 lesní správě Frýdlant, 1. dubna 1926 převzat státní správou † 19. května 1929).


Oldřichovkému revírníkovi bylo vždy podřízeno několik hajných, kteří v dřívějších dobách bydleli v soukromých domech. Teprve v průběhu první poloviny 19. století byly i pro ně postaveny dvě hájovny, z nich jedna ve Filipce (čp. 37), druhá na Butterbergu v části Pily (Brettmühle čp. 100).

O dřívějších hajných se do současnosti zachovaly jen kusé zprávy.
Ve Filipce žil 1787 vrchnostenský fořt (Axtförster) Joh. Anton Ressel (nar. 1758); patřil mu dům čp. 10, který zakoupil 31. května 1773 za 121 kop od Hanse Josefa Seibta. 27. dubna 1803 mu zemřela manželka Veronika a 13. března 1805 dcerka Terezie. Jeho druhá manželka Anna zemřela 29. července; 1812, stará pouze 39 let. Brzy po r. 1812 se stal revírníkem v Pustinách, kde se po třetí oženil a to s Josefou Krausovou dcerou učitele Antona Krause s Amsdorfu. Později ve Filipce působilo několik lokálních adjunktů se službou lesníka, bydleli v soukromém domě.

Tuto službu vykonával od 1. dubna 1849 do 1. dubna 1852 Josef Plischke (nar. 1819, předtím adjunkt v Liberci), přišel 1852 jako hajný na Drachberg (Dračí vrch?),"Dreitannen" (= tři jedle) ve Fojtce.

1. dubna 1857 šel na odpočinek jako lesník v Libverdě. Na jeho místo přišel 1. dubna 1852 jako lokální adjunkt Heinrich Echinger, nar. 25. ledna v Grottau, zam. 1847, který odešel 1. ledna 1855 jako lokální adjunkt do Lubokei-Heinersdorf; jako hajný v Kunraticích u Frýdlantu byl 1. října 1893 penzionován.
Mezitím byla ve Filipce postavena hájovna "U Kříže" čp. 37. Ve druhé polovině 19. století zde žil Wenzel Stephan (nar. 1822, zam. 1844). R. 1852 přišel jako lokální adjunkt do naší obce, 1. dubna 1857 byl povýšen na hajného a 1. dubna 1859 se stal hajným k oboře (Tiergartenförster) v části Pily.

Hájovna čp. 37 zůstala do r. 1887 trvalým bydlištěm pro hajného. Po přistěhování Wenzela Stephana zde bydleli: od 1. dubna 1859 do 1. dubna 1861 Auguste Stephan (nar. 1826, zam. 1845, předtím na Malé straně, †3. února 1894 v Ketten jako penzionovaný revírník), od 1. dubna 1865 do 1. dubna 1866 Franz Rzippa (nar. 1833, zam. 1852, přišel 1866 do Hohenecku, † 4. prosince 1901), od 1. dubna 1866 do 1. dubna 1870 Karl Hausmann (nar. 1823 v Berzdorfu, zam. 1843, odešel 1870 do Dolní Raspenavy, † 7, června 1887 v Kristiánově), od 1. dubna 1870 do 1. října 1874 Anton Potmischil (nar. 1842 v Badetz, zam. 1861, od 1874 v Bílém potoce Zadní studánce, † 16. ledna 1906 v Hejnicích jako penzionovaný machnínský hajný), od 1. října 1874 do 1. října 1880 Josef Weber (nar. 1837, zam. 1857 bydlel od r. 1877 v hájence U Kříže, přešel 1880 do Ruppersdorf, penzion. 1. dubna 1889 jako hajný v Bulovce), od 1. října 1880 do 1. dubna 1881 Josef Pohl (nar. 14. března 1847 v Bulovce, zam. 1867, bytem u kříže, penzionován 1. dubna 1902 jako hajný v Rudolfově, † 17. listopadu 1930 v Machníně), od 1. dubna 1881 do 1. dubna 1882 Johann Weber (nar. 1848, zam. 1870, pak hajný na Dračím vrchu, †15. prosince 1918 jako penzista v Hejnicích), od 1. dubna 1882 do 1. dubna 1884 Oskar Weber (nar. 6. července 1851 v Oldřichově, zam. 1872, † 8. září 1912 jako hajný v Johnsdorfu), od 1. dubna 1884 do 1. října 1885 Eduard Neuwinger (nar. 30. března 1857 v Kateřinkách, zam. 1876, přišel 1885 do Hejnic, † 22. února 1925 v Černousích jako penzionovaný revírník) a od 1. října 1887 Heinrich Krause (nar. 1858, zam. 1. října 1878, přesídlil 1887 do Kristiánova, penzionován 1. ledna 1926 jako revírník v Hejnicích). Na jeho místo nastoupil 1. července 1887 hajný Johann Morche (nar. 1846, zam. 1. července 1887, † 4. května 1907).
V Oldřichově samotném již v 18. století sídlil kromě revírníka i hajný. Jména mnoha starších hajných jsme již uvedli. Jeden ze zdejších hajných dohlížel na vory na Jeřici. Jako panský hajný "přes vory"(Flössförster) tu byl 1801 Anton Kratzer, každopádně jeden z rodiny Kratzerových, jejíž členové zde byli činní jako hajní a lesníci.

Několik let poté byl ve službě v Oldřichově panský hajný Anton Tschiedel, syn vrchního hajného Antona Tschiedela z Luhu; bydlel v domě čp. 79. Ve třiceti letech se 30. října 1810 oženil s Apolenou Hanischovou, dcerou arnsdorfského sedláka Josefa Hanische. 10. prosince 1811 mu zemřela dcerka Marie Anna. Penzionován byl 16. února 1843 jako hajný v Rudolfově. V letech 1813 a 1817 je uváděn Adam Funke (nar. 1771 v Předláncích) jako hajný (Gewehrförster) v Oldřichově.
V padesátých letech sídlil i na Malé straně panský hajný. Tam žil od l. března 1852 do konce prosince 1854 lokální adjunkt August Stephan (nar. 1826, zam. 1845 předtím adjunkt v Habendorfu); byl povýšen na hajného, 1859 se stal hajným na Hemmrichu, 1. října 1859 se stal hajným na Hemrichu a 1. dubna 1861 v téže hodnosti odešel do Ferdinandova. Zemřel 3. února 1894 jako penzista v Kettenu u Grafensteinu. 1. října 1893 odešel na odpočinek jako revírník v Passu.

V době od 1. dubna 1857 do 1. dubna 1859 žil v Oldřichově hajný Wenzel Stephan (nar. 1822, zam. 1844, od 1852 lokální adjunkt zde, přišel 1859 na Pily, † 16. listopadu v Rudolfově). Od 15. února 1859 do 15. února 1865 bydlel na Malé straně hajný Franz Strauber (nar. 1826, zam. 1846), poté byl v téže funkci přeložen do Dittersbächelu a zemřel 15. listopadu v Passu.

Po něm na Malé straně nějaký čas nebyl žádný hajný, službu hajného zastával lesník stacionovaný jinde. Teprve později byl zaměstnán vlastní hajný. Od 1. října 1882 do 1. dubna 1889 působil na Malé straně hajný Franz Rzippa (nar. 1833, zam. 1. dubna 1852 nebo 1. dubna 1861), který přišel 1889 do Lukášova a 4. prosince 1901 zemřel. Jeho místo obsadil od 1. dubna 1889 - 1894 hajný Heinrich Krause (nar. 1859, zam. 1. října 1878, který poté obsadil hájovnu na Kratzerhübelu.

V soukromém domě v části Pily bydleli lesníci: od 15. dubna 1845 do 8. října (l. listopadu) 1847 Hajný Anton Michler (nar. 25. dubna 1812 zam. 1840, dříve v Černousích, poté Hanychov, penzionován 31. prosince 1881 jako revírník v Johnsdorfu, † 19. listopadu 1886), od 1. dubna 1852 do 1. dubna 1857 August Netscheda (nar. 1817 v Kateřinkách, zam. 1840, předtím lokální adjunkt, v Seifersdorfu, poté hajný v Ober-Berdorfu, penzionován 1. dubna 1891 v Nieder-Berzdorfu u Kettenu), od 1. dubna 1857 do 15. února 1859 Anton Mieth (nar. 1833 v Horce, zam. 1853, předtím adjunkt v Oldřichově, podhajný v Bílém potoce, † 28. srpna 1905 jako revírník v Bärnsdorfu-Heinersdorfu), od 1. dubna 1859 do 1. dubna 1864 Wilhelm Neumann (nar. 1834, zam. 1854, předtím adjunkt v Johnsdorfu, poté hajný v Bedřichově, od 1865 revírník v Sopot), od 1. dubna 1864 -1. května 1866 Bernard Gahler (nar. 1814, zam. 1839, přišel 1866 do Schonbachu, † 7. dubna 1871 v Andělské hoře), od 1. května 1866 do 1. října 1870 Felix Böhm (nar. 16. června 1839 v Liberci zam. 1859, odešel 1870 do Lemberku † 18. dubna 1900 v Ulbersdorfu), od 1. října 1870 do 1. dubna 1872 Wilhelm Pohl (nar. 1842 v Brandlu zam. 1861, přišel 1872 do Nieder-Berzdorf, popuštěn 1. července 1884 jako hajný v Bílém kostele), od 1. dubna 1872 do 1. prosince 1874 Gustav Bitterlich (nar. 1843 ve Waltenu, zam. 1862, přišel 1874 do Hajniště, penz. 1. října 1912 jako revírník v Novém Městě), od 1. prosince 1874 do 1. ledna 1877 Karl Fritsch (nar. 1846 v Grottau, zam. 1864, přišel 1877 do Předlánců, †. 6. března 1881 v Kryštofově údolí), od 1. ledna 1877 do 1. dubna 1881 Karl Sachers (nar. 1844 v Heinersdorf, zam. 1864, od 1881 v Bulovce, † 1. dubna 1924 v Ruprechticích jako penzionovaný hajný Kateřinek), od 1. dubna 1881 do 1. dubna 1886 Anton Michler (nar. 6. září 1846 v Oldřichově, zam. 1865, přišel 1886 do Ruprechtic, tam † 5. dubna 1928 jako penzista) a od 1, dubna 1886 do 1, dubna 1894 Oskar Weber (nar. 1851, zam. 1. ledna 1872, poté v Görsbachu, † 8. září 1912 v Johnsdorfu). Po jeho odchodu bylo místo hajného v Pilách zrušeno.
Jako hajní v hájovně čp. 100 byli: od 1. dubna 1844 do 1. dubna 1849 lokální adjunkt Karl Demuth (nar. 1811, zam. 1836, předtím adjunkt v Liberci, poté hajný v Luhu, Senönbachu a Bulovce), od 1. dubna 1850 do 1. dubna 1854 Franz Wunderlich (nar. 1822 v Kopidlně, zam. 1845, předtím adjunkt na centrálním lesnickém úřadě, poté hajný v Dolním Kryštofově údolí, později vrchní hajný, † 13. února 1899), od 1. dubna 1854 do 1. duba 1859 Anton Pohl (nar. 11. května 1811 v Bílém potoce - Zadní studánce, zam. 1836, předtím Hejnice, poté Bílý potok, penzion. 30. září 1881, † 29. května 1884), od 1. dubna 1859 do 1. dubna 1864 Wnzel Stephan (nar. 1822, zam. 1844, potom hajný ve Spittelgrundu, † 16. listopadu 1879 v Rudolfově), od 1. dubna 1864 do 1. dubna 1866 Nikolaus Kintzl (nar. 1831 v Sehatalka, zam. 1851, přišel 1866 do Arnsdorfu, † 1. listopadu 1883 jako revírník v Bílém potoce), od 1. dubna 1866 do 1. dubna 1868 Franz Potmischil (nar. 1826 v Brodci, zam. 1848, poté ve Frauenbergu, † 26. dubna 1913), od 1. dubna 1868 do 1. října 1871 Franz Tietze (nar. 1824, zam. 1847 přišel 1871 do Hraničné, propuštěn 31. prosince. 1875), od 1. října 1871 do 1. ledna 1874 Franz Elstner (nar. 1825, zam. 1850, od 1874 v Ruprechticích, † 9. dubna 1909 v Schönwaldu), od 1. ledna 1874 do 28. září 1878 Karl Stephan (nar. 1848, zam. 1867, stal se 1878 hajným v Luhu, † 7. dubna 1897 jako hostinský ve Frýdlantu), od 1. října 1878 do 1. dubna 1881 Anton Förster (nar. 1835, zam. 1857, odešel 1881 do Berzdorfu, † 7. června 1912 v Luhu), od 1. dubna 1881 do 1. ledna 1884 Eduard Weber (nar. 1850, zam. 1874, pak Ferdinandova † tamtéž 16. srpna 1904).
V hájovně na Kratzszrhübelu (čp. 100) bydleli: od 1894 do l. října 1909 hajný Heinrich Krause (nar. 1858, zam. 1878, pak revírník v Hejnicích, penz. 1. října 1925, † 16. května v Grottau), od 1. října 1909 do 1. ledna 1910 hajný Alois Eder (absolvent Vysoké školy pro kulturu půdy ve Vídni, nar., 1879, zam. 1. července 1902, nyní ve státní službě v Rakousku), od 1. ledna 1910 do 4. listopadu 1911 hajný Wilhelm Hub (nar. 22. března 1880 v Praze, zam. 1899, pak Luskdorf a Machnín, od 1. dubna 1927 revírník v Bulovce), od 1. srpna 1912 do 1. ledna 1919 Adolf Sachers (nar. 15. září 1888, zam. 1. ledna 1908, předtím adjunkt ve Fojtce, přišel začátkem ledna 1919 jako hajný do Heinersdorfu a 1. ledna 1923 jako revírník do Andělské hory). Na jeho místo nastoupil hajný Reinhold Stärz (nar. 5. ledna 1880, zam. 1. listopadu 1905, zde od 1. ledna 1919).

Od zrušení postu lesníka je v Oldřichově několik hajných. Jako hajný na Hemmrichu U Kříže byl zaměstnán 1. dubna 1861 Anton Ressel (nar. 1822) syn pustinného myslivce Antona Ressela, který byl propuštěn 1. října 1874. 
Jeho místo zastával od 1. října 1874 - 1877 adjunkt Johann Stiller (nar. 1845, zam. 1865, předtím osobní myslivec hraběte Gonrecourt, přišel 1. dubna 1877 jako adjunkt na Jizerku, † 24. prosince 1903 jako lesník v Johnsdorfu.
Na Malé straně byl zaměstnán 1. ledna 1880 jako hajný Josef Hübner (nar. 14. června 1828), který zemřel 28. října 1896. Jeho nástupcem byl hajný Stefan Schubert († 7. září 1923 jako penzista ve Ferdinandově, 71 let).
Hajný Heinrich Maaz (nar. 1872, zam. 1. ledna 1911), Ferd. Lange (nar. 1859, zam. 1. října 1900, od 1. ledna 1924 lesník), Gustav Semtner (nar. 1889, zam. 1. října 1913, přišel 1. dubna 1921 do Rudolfova), Josef Jomrieh (nar. 1885, zam. 1. dubna 1912), Adolf Scholz (nar. 1879, zam. 1. prosince 1915).
Oldřichovskému revírníkovi byli podřízeni také lesníci stacionovaní v blízkém Mníšku. Jak bylo možné zjistit, působili zde jako lesníci; kolem 1640 a ještě 1651 Christoph Tschiedel (později nadlesní v Luhu), 1658 a po 1706 Georg Geisler, 1727 Georg Löffler, 1737 a ještě 1748 Franz Pietsch, 1772 - 1778 Franz Pietsch (syn předešlého), 1778 - 1816 Benedikt Pietsch (syn předešlého), 1816 - 1816 Gottfried Tschiedel († 27. dubna 1827), 1827 Ignaz Suchanek, 1828 - 1840 Josef Tschiedel (poté v Bedřichově, tamtéž penzionován 16. února 1843), 1840 - 1843 Franz Posselt (nar. Kriesdorf, předtím lokální adjunkt ve Wetzwalde, pak lesník v Zadní studánce - Bílém potoce, penz. 1. dubna 1858 v Ober-Betzdorfu), 1843 - 1847 Bernard Müller (nar. 20. května 1800, zam. 1832, přišel 1847 do Schönbachu, propuštěn 3. července 1860 v Hraničné) a 1847 - 1853 Friedrich Weber (nar. 1817, pak lesník v Hejnicích † 31. srpna 1882 v Neulandu).

Za doby posledně jmenovaného byl post lesníka přemístěn do Filipky (čp. 3), kde pak byl 1. ledna 1880 zrušen. Působili tam lesníci Josef Tschiedel (1853 - 1855). Ferdinand Lichtenekner (1855 - 1858), Stefan Pohl - (1858 - 1865), Heinrich Echinger (1865 - 1867), Josef Weber (1867 - 1870) a Robert Ringelhain (1870 - 1880).
V části Görsbach také byl do r. 1915 lesník. Nebyl však podřízen oldřichovskému, ale fojteckému revírníkovi. Hájenku v Görsbachu - čp. 241 (dříve 117), nechala vrchnost postavit 1821. Cena stavby včetně stavebního dříví byla vyčíslena na 652 fl. 17 kr. Od r. 1929 patří státu. Ještě než byla postavena, byl v Görsbachu fořt. Uvádí se v letech 1806 - 1814 Valentin Hochreiter, který se potom stal revírníkem v Novém Městě p. S.

V hájence žil nejdříve od r. 1821 lesník A. Krause. Jeho nástupcem byl od 1826 do 1. října 1836 lesník Joh. Karl Mai (nar. 1799, syn harcovského revírníka Antona Male †28. 3. 1826). Oženil se 28. května 1886 s Franziskou Langeovou (dcerou oldřichovského revírníka Simona Langeho) se kterou měl děti: Karl (nar. 10 dubna 1827, † 29. ledna 1878 jako revírník v Machníně), Wilhelm (nar. 27. července 1829), Eduard Frans (nar. 30. ledna 1833) a Franziska Karolina (nar. 8. března 1835).

V Oldřichově zdědil domek čp. 106, který mu byl přiřčen 4. října 1834, kterou ale již 18. října 1834 za 400 fl. prodal Franzi Prademu z Fojtky. V r. 1836 přišel jako revírník do Nového Harcova, kde ale byl koncem července 1842 propuštěn. 15. února 1843 byl opět vzat do vrchnostenské služby jako lesník v Pustinách, odtud přešel 1844 jako lesník do Kryštofova údolí, odtud 1847 do Bunzendorfu a 1855 do Olbersdorfu, nakonec byl 1858 - 1864 revírníkem v Habendorfu.

Jeho nástupci v Görsbachu byli: od 1. října 1836 do 16. února Florian Pohl (nar. 1808, zam. 1839, pak revírník v Johnsdorfu a Novém městě) od 16. února 1843 do 1845 Franz Josef Michler (nar. 14. května 1811 v Ringelshainu, zam. 1840, později ve Finkendorfu a Nieder-Berzdorfu), od 15. dubna 1845 do 1. ledna 1847 Bernard Hub (nar. 1303, zam.1829, pak v Kunraticích, † v březnu 1867 v Grottau jako penzionovaný revírník Johnsdorfu), od 1. ledna 1847 do 1848 Josef Sachers (nar. 1808, zam. 1831, †25. května 1877 jako penzionovaný revírník v Machníně), od 1848 do 1. května 1851 opět Bernard Hub (nar. 1803, poté revírník v Novém Městě, dále revírník v Neundorfu a Johnsdorfu, † v březnu 1867), od 1. května 1851 do 1. dubna 1861 Josef Richter (nar. 1824 v Dolním Hanychově, přišel 1861 do Dolního Oldřichova, později revírník v Bílém potoce, Pustinách, Černousích a Dolním Oldřichově, † 18. listopadu 1897 jako penzista ve Frýdlantu), od 1. dubna 1861 do 1. dubna 1863 Bernard Hermana (nar. 12. prosince 1821 v Kunraticích zam. 1843, poté v Hejnicích, penz. 1. dubna 1891 v Luhu, † v Libverdě), 1. dubna 1363 - 1872 Anton Hirschmann (nar. 1827 v Kunraticích, zam. 1852, poté revírník v Oldřichově), od 1. července 1872 do 1. dubna 1882 Anton Gahler (nar. 1839 v Ober-Berzdorfu, zam. 1861, pak Raspenava, později revírník v Bílém potoce a Hanychově, penz. 1. ledna 1913, † 5. června 1926), od 1. dubna 1882 do 1. dubna 1886 Karl Hausmann (nar. 1823 v Berzdorfu, zam. 1843, pak Kristiánov, † tamtéž 7. června 1887), od 1. dubna 1886 do 1. dubna 1894 Franz Pietsch (nar. 1841 v Sehönbachu, zam. 1864, pak revírník na Nové louce, † 13. dubna 1916). Od 1. dubna 1894 do 1. dubna 1903 Oskar Weber (nar. 4. července 1851 v Oldřichově, zam. 1873, přišel 1903 do Johnsdorfu, † tamtéž 8. září 1912), od 1. dubna 1903 - 1909 Emilien Budínský (nar. 1860. zam. 1884, pak Bedřichov), s od 15. dubna 1909 - 1914 Emil Weber (nar. 1863 zam. 1903 † 28. září 1915 u Lawronu ve Volyni na následky střelné rány do hlavy utržené 24. září 1915). Po Weberově smrti bylo místo lesníka zrušeno a změněno na místo hajného. Prvním hajným byl od března 1916 - 1921 Josef Ehrlich (nar. 1877, zam. 1. října 1919, t. č. Ferdinandov), od 1921 zastává místo hajného Emil Siebeneieher (nar. 7. února 1883 ve Fojtce), který po zabrání fojteckého revíru byl vzat do státní služby.
Kromě lesníka byl v Görsbachu v polovině 19. století ještě lokální adjunkt, který bydlel v soukromém domě. Jmenováni byli: od 1. dubna 1852 do 1. ledna 1854 Eduard Stoy (nar. 1825 v Zeidleru, zam. 1848, pak lokální adjunkt v Spittelgrundu, 1874 emigroval do Ameriky), a od 1. ledna 1854 do 1. května 1856 Franz Tietze (nar. 1824, zam. 1847, pak lesník v Kunraticích, propuštěn 31. prosince 1875 jako lesník v Hraničné). Jeho místo zastával od 1. května 1856 do 1. července 1861 lesník Nikolaus Kintzl (nar. 1831 v Schatalka, zam. 1851 poté lesník na Dračí hoře, †1. listopadu 1883 jako revírník v Bílém potoce).
Soukromé (selské) lesy zaujímají plochu 116,7792 ha. Zdaleka se v nich nehospodaří tak racionálním způsobem jako ve vrchnostenských nebo státních lesích. Stále se tu mnohé zanedbává, zejména včasná výsadba na vzniklých pasekách. Lesní pych, kterým dříve trpěly selské lesy, v novější době ustává, neboť už se více dbá na zákony na ochranu lesa.
R. 1722 se konalo přezkoušení katastru z r. 1713. V Oldřichově se naměřilo 20 provazů (Seil) lesa - jeden provaz značil plochu lesa o délce i šířce 18 sáhů). Kniha katastru 1785 uvádí v Oldřichově 1487 jiter 761 čtverečních sáhů lesa.

Lov
Lov byl dříve výsostné právo vrchnosti. Poddaným bylo přísně zakázáno chodit do lesa nebo do polí s puškou střílet zvěř nebo ptactvo. Neuposlechnutí se trestalo velice přísně. Bylo povoleno pouze chytání divokých zvířat vlků, medvědů, rysů a divokých koček, což ještě vyneslo nějakou odměnu.
Při panských honech museli poddaní z větší části vsi nosit sítě a jiné lovecké potřeby, které taky umisťovali a stavěli a také dělali nadháněče. Jen v některých vsích byli poddaní osvobozeni od této lovecké roboty, museli za to ale platit daň z lovu. K těmto vsím patřil i Oldřichov. Daňový registr z r. 1603 uvádí, že každý sedlák z naší vsi platil 6 argentů lovčí daně (24 argentů činilo jeden tolar, po r. 1614 se na den platilo 6 argentů, Oldřichov tehdy platil za 23 dnů 5 šilinků 54 grošů 6 feniků. Mníšek za 24 dnů 6 šilinků 10 gr. 2 fen. A Albersdorf za 27 dnů 6 šil. 56 g. 4 fen.).

Pod datem 2. října 1603 je zaznamenáno, že kromě Oldřichova stejný obnos odváděli také v Nieder-Weigsdorf, Albrechticích, Mníšku a Bulovce, při počtu 133 sedláků celkem činila tato daň v těchto obcích celkem 34 tolarů 18 grošů.

Podle urbáře 1631 mělo všech 22 sedláků z obce odvést celkem 6 f1. 36 kr., na jednoho sedláka připadalo 15 gr 3 fen.,

Čižba byla povolena proto zaplacení určitého poplatku. Koncem 18. století byla čihadla na Špičáku a "langer Brand". 
Rok 1848 přinesl obce spolu se samosprávou právo lovu na selských pozemcích. Paragraf 7 císařského patentu ze 7. března 1349 zavazoval každou obec, aby honitbu na selských pozemcích buďto pronajala jako celek, anebo ji nechala vykonávat zjednaným odborníkem. Oldřichovská honitba byla dlouhá léta pronajata vrchnosti: ta platila nakonec 85 fl. ročně a koncem r. 1895 smlouva s vrchností uplynula. 13. srpna 1895 lovecký výbor pronajal honitbu za 135 fl. libereckému agentu Hermannu Seicheovi. 1898 ji pronajal zdejší rolník Franz Richter z čp. 50 společně s některými dalšími obyvateli obce.
Obecní honitba zaujímá plochu 588 ha.
V okolních panských revírech zůstalo právo lovu až do zestátnění vrchnosti. Na ochranu polí ale musela zřídit oboru.

Obora (Tiergarten) z r. 1851 má plochu 9 662 jiter neboli 5 560 hektarů a obvod 42 097 metrů. Ohrada zpočátku měla 11 180 dvousáhových polí plotu a stejný počet žulových sloupů. V této ohradě bylo původně 64 vrat a 14 vrátek, později se počet vrat snížil na 53, vrátek ale přibylo na 51.

Toto oplocení, které bylo zhotoveno za 4 1/2 měsíce, si vyžádalo náklad 21.461 fl. 45 kr., vedlo z Fojtky na Dračí vrch a dále podél silnice z Kateřinek do Rudolfova až do Bedřichova, odtud k Blatnému rybníků, přes Blatný vrch (Blattberg) u Kamenice na svah Holubníku a Ptačích kup, poté roklí Malého Štolpichu do Ferdinandova, pak k hájence (Dammjägerhaus) v Raspenavě a odtud nahoru na Hemmrich a do Görsbachu a Fojtky.
Zvěř v této oboře je v zimě přikrmována na více místech kukuřicí, boby (fazolemi), vikou, kaštany a senem.
Ve fojteckém revíru byla až do 1902 past, kterou zřídil hrabě Eduard Glam-Gallas. Za tuhé zimy, kdy je zvěř krotší, zde bývalo odchyceno 6 - 10 kusů vysoké, která byla převezena do Pardubic na parforsní hony. Past stávala nedaleko zrušené pily čp. 252 a to na louce ležící poněkud stranou cesty vedoucí do Fojtky, dnes tam je nový seník a krmelce.

Past byla zcela zvláštní zařízení. Směrem k cestě stál 12 metrů dlouhý a 4 metry široký seník s daleko přesahující sedlovou střechou. Směrem k lesu sousedil menší oplocený prostor, na který navazovala větší oplocenka. Oba prostory byly oploceny 4 metry vysokým plotem. Jejich společná délka činila 28 m, z čehož na menší plochu připadalo asi 5 metrů. Větší plocha měla tvar půlelipsy, jeho největší šíře byla 15 m, a bylo v ní umístěno deset krmelců, plno v nich přilákalo vysokou, která se do prostoru dostala přes troje vrata. Když byla zvířata uvnitř, byla vrata uzavřena pomocí dlouhých provazů ze skrytého místa v seníku. Provazy byly vedeny pomocí kladek. Zvěř pak byla jednotlivě vpouštěna přes dvoje jeden a půl metru vysoká vrata na menší oplocenku ve tvaru lichoběžníku, kde byla kontrolována. Slabé kusy byly vypuštěny zpět dvěma postranními, 1 m širokými vraty. Zvěř, která se jevila jako kvalitní, běžela otvorem, krytým chvojím, do chodby (Schlauch - hadice) pod pozorovatelnou v seníku. Dvoje posuvná vrata umožňovala, že mohlo projít vždy jenom jedno zvíře. Přes síť pak zvířata došla jednotlivě do beden umístěných na konci chodby. Bedny byly 1,70 dlouhé a měly výšku zvěře, na obou stranách měly po dvou šoupatech, kterými bylo možno zvěři odebrat parohy. Takto chycená zvěř pak byla dodána na hony.

Rybářství
Stejně jako lov bylo i rybaření v dřívějších dobách výsadou vrchnosti. Jeřice, neboli jak je dříve uváděna, Mníšecký potok, byla již 1552 uvedena jako rybný potok, a v registru z r. 1631 se uvádí, že Mníšecký potok, který pramení "v horách za Oldřichovem", ale je "upotřeben v Liberci" obsahuje pstruhy. Chytání ryb a raků v panských vodách bylo všem poddaným zakázáno. Kdo neuposlechl, toho stihl přísný trest. Při uvolňování pozemků r. 1851 Oldřichov nevykoupil pozemky svého potoka a jeho přítoků a tak lze vysvětlit, že vrchnost až donedávna jako jediná byla oprávněna rybařit ve zdejších potocích, resp. že mohla nechat rybařit hajného, lesníka nebo nějakého jiného panského úředníka.

1894 zažádala obec o přenechání práva rybolovu za mírný poplatek, žádost neměla úspěch, způsobila však, že vrchnost od 1895 rybolov v místním potoce propachtovala.
Budiž zde uveden zápis v místní konšelské knize z r. 1895, a to v doslovném znění, je totiž zajímavý z kulturněhistorického hlediska. "Vrchnost má v celém okrese (Frýdlant) vodní a rybolovné právo. Kdo chce postavit stavidlo, musí si získat právo na vodu (Wasserrecht), kdo chce veřejně chytat ryby, musí být nájemcem. Až do této doby vrchnost pronajala všechny potoky a vodstva zčásti nebo zcela obyčejně jednomu lovci se vším všudy za 6 až 10 zlatých. Dříve se lidé moc nestarali o ryby. Těch pár lidí, kteří rybařili ze záliby, mohlo lovci pomáhat s rybolovem, a když měl lovec dost ryb, mohli chytat na vlastní pěst. Bylo dosti ryb a kdo kupoval ryby? Nikdo! Dnes je ovšem jinak. V libereckém okrese si některé obce při posledním uvolňování 1848 (správněji 1851) získaly pro sebe taky právo rybolovu. Ve frýdlantském okrese se toto propáslo. Při poslední opravě v pozemkových knihách (Grundbuchstregelun) se o to nikdo nestaral, a tak právo zůstalo vrchnosti. Nyní by ovšem bylo od vrchnosti nemoudré, kdyby jen tak chtěla toto právo postoupit. Ovšem je to zajímavé. Když přijde velká voda, tak se nikdo nestará o škodu; když voda sebere kus břehu nebo spadne stěna, tak se musí starat majitel pozemku, časově i finančně. Je-li ale ve vodě rybička, tak patří někomu jinému! Naše voda byla a doposud je příznivá pro ryby. Přestože se hodně rybařilo - s povolením i bez - jsou tu ryby pořád. Na prvním místě jmenujme pstruha, který se v Liberci platí 1 fl. 70 kr. nebo 3 K 40 h. (1 libra kapra se 1725 platila 6 kr., celý kapr 14 kr., 1 libra štiky 12 kr.). Vzácnější je mník. Je nesmírně dravý, rychle roste a občas je chycen na udici mezi stavidlem pily p. 47 a čp. 5. Pak je tu ještě mihule, střevle a hlaváč, ty tři druhy se nechytají. Střevle byly ve velkém množství všude v potoce až do požáru pily Franze Neuhäusera (čp. 161), voda se tuze moc ohřála a usmrtila plůdek, a rybička už se tu neobjevuje. V Mníšku ji lze nalézt. Dříve prý se tu chytali i úhoři. 
Když skončí doba hájení, tak se chytají pstruzi hlavně na udici. Pan lovec taky rozdával rybářské lístky. Při chytání ryb se musí vkročit na pozemek. To se mnohým nelíbí, nechtějí dovolit vstup. Kvůli tomu už dokonce i u piva padlo mnoho zlých slov. 1894 tedy rozhodl obecní výbor, že požádá vrchnost o přenechání práva rybolovu. 1895 bylo obci sděleno, že 15. srpna budou vody propachtovány a že budou přijímány žádosti. Přesto obec právo rybolovu nedostala, bylo přenecháno panu přednostovi Eduardu Geislerovi za 20 fl. (40 K). Brzy se musí ukázat, zdali ze změny rybího nájemce vzešlo něco dobrého i pro chov ryb a pro majitele pozemků kolem potoků."

Řemesla v obci
Poloha vesnice v horách přinesla s sebou to, že již záhy sem našla cestu nejrůznější řemesla od dřeva. Spotřební řemesla tu byla jen řídce zastoupena. Mlýn na obilí tu nebyl, rolníci jezdili do mlýna v Mníšku. Později postavený mlýn opět zanikl, aby znovu vznikl koncem 18. století. Ale ani tento mlýn se neudržel, protože r. 1889 byl přeměněn na továrnu. I dva novější mlýny (čp. 22 a 161) byly brzy přeměněny na továrny.

Kovárna je ve vsi doložena již 1619. Význam tu vždycky měla pila.

Jako výčep piva, vína a kořalky v dávnějších dobách sloužila jen krčma čp. 6. Stejně jako pohostinství, taky řemesla zabývající se potravinami a ošacením, se zde rozvinula až v 19. století, které vůbec přineslo značný rozvoj řemesel.

Listina z makovice mníšeckého kostela uvádí skromně: "Obyvatelé farnosti se nyní živí částečně ještě tkalcováním, zčásti obchodem se dřevem, zčásti z výnosů svých nepříliš úrodných pozemků a z chovu dobytka."

Zpráva r. 1828 uvádí v Oldřichově 1 mlýn, 4 pily a 5 bělidel příze. R. 1890 měla obec spolu s Hemmrichem již 114 živností a to v Oldřichově: 3 ševce, 7 krejčích, 6 truhlářů, 3 kováři, 7 pekařů, 7 výrobců beden, 19 obchodníků dřívím, 8 hostinských, 1 soukeník, 2 výrobce hrábí. 2 kameníci, 7 kramářů, 3 řezníci, 2 výrobci sádrových figurek, 2 koláři, 1 řemenář a sedlář, 1 obchodník se střívky, 1 obchodník s ovsem, 2 stoupy a 7 pil; a ve Filipce 1 švec, 2 pekaři, 3 obchodníci se dřívím, 3 hostinští, 1 výrobce beden, 1 kramář, 1 obchodník s ovsem a senem a 1 tkalcovský faktor. V r. 1902 bylo v obci 220 zemědělských a 108 řemeslnických povozů a 26 domáckých dělníků.

Pohostinství
Nejstarším výčepem byla krčma čp. 6. Nápoje musel šolc odebírat z panského pivovaru a vrchnostenské palírny (r. 1611 se mezi 10 "konzumně nesilnějšími" odběrateli vrchnostenského piva objevuje obec Mníšek). Za oprávnění čepovat pivo a pálenku musel šolc ročně odvádět vrchnosti roční daň.

Důvody k pitkám se našly i za "starých dobrých časů". Při uskutečnění koupí se v krčmě podával litkup. Také rodinné oslavy, křtiny, svatby a pohřby se vždy konaly ve vesnickém šenku. Větší pitky byly o velkých svátcích, zejména o masopustu a o posvícení, což byly vlastně dožínky. Chudí i bohatí se účastnili radovánek spojených s těmito svátky.

Protože počet nádobí byl omezený, muselo z jedné sklenice vždy pít více lidí. R. 1800 disponovala krčma čp. 6 pouhými 10 pivními sklenicemi.

Krčmu ve Filipce dříve rádi navštěvovali formani a pocestní zejména proto, že to byla poslední štace před vstupem na Frýdlantsko. Tak je možno vysvětlit, že tam měli více sklenic než v oldřichovské krčmě. Kupní smlouva týkající se Hemmrichšenku z 24. října 1760 uvádí mezi příslušenstvím (kromě kompletního pekařského vybavení) také "celkové pivní nádobí ve skle" a kupní smlouva 12. května 1765 uvádí 1 dřevěnou konvici na pivo, 1 plechový hrnec na pivo, 15 sklenic na pivo, 1 láhev na pálenku a 1 trychtýřek. Prodávající si 1760 k výminku vymínil z každého naraženého sudu půl pinty piva, (jako duté míry se dříve většinou užívaly "půlky", žejdlíky a pinty, podle Ottokarova měřícího a váhového systému jedna půlka byly dvě čtvrtě a jedna čtvrť tolik, co se dalo nabrat do dvou dlaní. Dvě půlky daly jeden žejdlík (= 3 1/2 dl), čtyři žejdlíky jednu pintu, šest pint jednu míru (= 114 dl), dvě míry jednu osminu a dvě osminy 1 vědro (= 56 1/2 l). Od r. 1873 se měří na litry.

Oldřichovská krčma zůstala až do poloviny 19. století jediným výčepem ve vsi. Krčma ve Filipce má právo výčepu dodnes. Při všeobecném střídání r. 1851 nebylo šenkýřům vykoupeno oprávnění čepovat pivo a tak později nemuseli žádat o koncesi. Vykoupena však byla povinnost odebírat pivo z vrchnostenských pivovarů a pálenku z panské palírny.
Jako druhý v pořadí co do věku je v Oldřichově dodnes existující hostinec "Zur Esche" (= U Jasanu) čp. 29. Byl postaven kolem 1848. Postavil jej rychtář z Filipky Josef Krause. Jeho syn a druhý majitel hostince, který provozoval i řeznictví, zemřel 23. února 1892 ve věku 64 let. Dědici přenechali živnost r. 1897 řezníkovi Berntovi, který hostinec prodal 1897 řezníkovi Franzi Röslerovi. Od něj jej při soudní dražbě získal pekař Anton Köhler, který jej prodal 1908 kameníkovi Karlu Morchemu. Od té doby je hostinec stále pronajat. Současný nájemce je Ferdinand Gries.
18. října 1861 zřídil Anton Effenberger ve svém domě čp. 54 výčep. Namísto starého dřevěného domku postavil kamennou novostavbu. Od jeho syna, pilníkáře Antona Effenbergera, který usedlost převzal, ji koupil 1871 řezník Ferdinand Effenberger (nar. 20. ledna 1850 jako syn rolníka Ant. Effenbergera čp. 25), který k hostinci s názvem "Zur Vereinshalle" přidal řeznictví. Zemřel 2. února 1921 ve věku 74 let. Poté byl hostinec připsán jeho synovi Reinhardu Effenbergerovi, který jej vlastní dodnes a provozuje tu i řeznictví. Hostinec je od r. 1924 pronajmut Wilhelmu Langeovi.
R. 1866 postavil Josef Köhler z čp. 22 hostinec čp. 180 známý jako "Lesní zámeček" (Zum Waldschloss.). Oprávnění výčepu získal 1. října 1866. Po jeho smrti 3. ledna 1898 živnost zdědila jeho dcera Hermína (nar. 21. června 1866), která byla od 6. února 1892 provdána za Antona Wünscheho (nar. 22. března 1868, † 25. února 1904, syn pilaře Antona Wünscheho). Nájemce hostince byl 1904 - 1921 Wilhelm Lange.

Majitelka Hermína Wünseheová zemřela 2. října 1930 jako znovu provdaná Köhlerová. Pohostinství vlastní od 16. dubna 1927 syn Franz Wünsche, výčep provozuje od 1921.

R. 1873 bylo v čp. 140 zřízeno pohostinství s tanečním sálem, které fungovalo do 1875. Bylo známé pod názvem "Zum blauen Hute"(= U modrého klobouku). Říkalo se mezi lidmi, že tam nejsou dobré jitrnice ("im blauen Hut sind die Leberwürst nicht gut!"). Majitel Josef Schöler usedlost prodal 1875 Josefu Köhlerovi, načež hostinec zanikl.
R. 1869 zřídil ve svém domě čp. 1 výčep rolník a obchodník se dřívím Josef Storm. Jeho syn a následník Ferdinand Storm zřídil 1894 vedle starého domu novostavbu, do které se 1894 nastěhovali, načež byl starý dům zbourán. Pohostinství tu ponejvíce provozovali nájemci.
V čp. 95 bylo pohostinství patřící Valentinu Kruscheovi, který je 1879 přemístil do svého domu čp. 191 a pojmenoval "Zur Sonne"(= U slunce). Hostinec přešel na jeho zetě Josefa Köhlera (nar. 6. ledna 1859), který mimo výčepu provozoval i pekařství a zemřel 23. února 1931. Majitel čp. 95 Josef Peuker prodal tento dům Karlu Müllerovi, který tu získal právo výčepu, který ale nikdy neprovozoval, přestože do r. 1896 platil daň z výčepu.
Po stavbě železnice zřídil ve svém domě čp. 113 výčep Eduard Geissler a to r. 1876 (majitelem od 1872). Hostinci dal název "Zum stillen Zecher" (= U tichého pijáka). Majitel, který byl v letech 1886 - 1919 starostou, přenechal ještě před svou smrtí †17. listopadu 1921 svému synu Eduardu Geislerovi (nar. 24. října 1880), kterému byl dům připsán 1920. Po jeho smrti († 16. března 1921) provozuje šenk jeho manželka.
V selské usedlosti čp. 43 r. 1381 otevřel pohostinství jeho majitel Anton Schöler, který tehdy byl starostou. Usedlost připadla 1883 jeho synovi Josefu Schölerovi, který ji 1. ledna 1901 prodal současnému majiteli Antonu Effenbergerovi z čp. 25. Hostinec existuje ještě dnes a na štítu má název "Zum Spitzborg" (= U Špičáku nebo Pod Špičákem).
V domě čp. 103 také býval hostinec, jeho majitel Karl Köhler jej zrušil již 1909.

Krátkou existenci měla i hospoda v čp. 91 (tehdejší majitel Karl Köhler).


Ve Filipce byl po dlouhou dobu jediným hostincem "Hemmrichschänke". Později přibylo pohostinství čp. 3. Právo výčepu vážící se k tomuto domu přenesl majitel Augustin Peuker na dům čp. 43, který postavil 1902 a nazval "Zur Haltestelle" (= U zastávky).

Třetí hostinec s názvem "Zum Tunnel" (= U tunelu) se nachází v čp. 11. Jeho zakladatel, pekař Eduard Augsten zemřel 4. září 1899. Šenk vedla poté jeho vdova Marie Augstenová, současným hostinským je Rudolf Passian.
V místě Görsbach vznikl první hostinec až počátkem osmdesátých let 19. století. Zřídil jej 1883 Franz Endler v domě čp. 250 (dříve 78). Od 1888 se nachází v tehdejší novostavbě 248 (158).

Druhý šenk zřídil 1896 Anton Schöler ve svém domě čp. 242 (83). Oba hostince ještě existují, první vlastní syn Franz Endler a druhý syn Anton Schöler.
Cena alkoholických nápojů bývala kdysi velice nízká. 1698 stála jedna pinta piva 5 kr., 1747 jedna míra 6 kr, a 1805 jedna míra 10 - 12 kr. Pinta českého vína se 1693 platila 32 kr. a 1725 28 kr., 1747 platil žejdlík 8 - 12 kr. Pinta pálenky stála 1698 24 kr., 1847 stál žejdlík 7 kr. a 1839 2 kr 2 fen. Sud piva stál 1850 4 fl. 30 kr. a 1900 17,20 K. 1890 stál litr piva 14 kr. a 1900 32 - 36 h.
Výrobou nápojů se místní obyvatelé zabývali jen přechodně. V domě čp. 30 ve Filipce provozoval v osmdesátých letech Josef Morche palírnu. V domě čp. 34 tamtéž si August Prokop zařídil výrobnu ovocných šťáv.

Potravinářská výroba
Pekařství a řeznictví bývaly kdysi výsadou šolce, který obě tato řemesla nechal provozovat vyučenými tovaryši. Obě řemesla měla pro něj cenu potud, že všechny slavnosti včetně rodinných se odbývaly v krčmě. Ostatně samostatné provozování jak pekařství, tak řeznictví, by v minulých dobách nebývalo výnosné. Sedláci a zahradníci si potřebný chléb pekli sami a domkáři jej dostali u svého mlynáře, který měl povoleno péci chléb za mírný poplatek. Masitá jídla pak se na vesničanově stole objevovala jen o velkých svátcích, a řezník by asi těžko mohl být po celý rok živ z výnosů svého řemesla.

Jako první potravinářská výroba se ve vsi samostatně objevuje pekařství. Daňový rejstřík pro termín sv. Michal 1614 ještě v Oldřichově žádného pekaře neuvádí. Naproti tomu pekař již byl v Mníšku a Olbersdorfu. V Mníšku v té době pekli Michel Krause, Wenzel Weikert a Thomas Kratzert. Každý z nich na Michala odváděl daň 30 grošů a 6 feniků vrchnosti. Stejnou daň platil v Olbersdofu pekař Hans Sieber.
Již v daňovém rejsříku 1631 jsou v Oldřichově uvedeni dva pekaři:
na sv. Havla platili po 30 g a 6 fen., tedy dohromady 1 fl. 32 kr.4 fen.
1651 žil ve vsi pekař Jakob Effenberger. Podle specifikace z 11. února 1652 pekař Jacob Effenberger tehdy ještě nepřešel na katolickou víru, tudíž byl protestant! Pak ještě 1660, na daních odváděl na sv. Havla 30 grošů a 6 feniků. (V blízkém Mníšku tehdy byly již čtyři pekařské provozy, patřící pekařům Christophu Kratzerovi, Hansi Matzigovi, Hansi Heusmannovi a Christopnu Hübnerovi.) Ve Filipce žil 1770 pekařský mistr Christoph Augsten.
Samostatný řezník v naší vsi ještě nebyl v 17. století. V Mníšku už ale byl, jmenoval se Georg Knesche (nar. 1617), který k sv. Havlu 1660 odváděl 1 kopu a 12 grošů daně z výseku. Jako první řezník v Oldřichově je uváděn 1761 Anton Pietsch. Byl ženatý s dcerou šolce Viktorií Arnoldovou. 
Patrně zprvu porážel jen pro šolce. V kupní smlouvě týkající se krčmy z 5. února 1771 se uvádí, že šolc je povinen platit ročně 1 fl. 30 kr. masné potravní daně (Fleisch-Akhis), kterýžto obnos je odňat mníšeckému šolcovi z jeho potravní daně. Z toho lze usoudit, že dříve v Oldřichově nebyl vůbec žádný řezník a že zdejší šolc patrně odebíral maso pro svou potřebu od mníšeckého šolce.
Anton Pietsch provozoval řeznictví ve svém domě čp. 8. Když tento statek přenechal 7. ledna 1790 svému synovi Antonu Pietschovi, tento převzal také veškeré řeznické náčiní, jakož i větší a menší kotel.
Potravinářská řemesla dosáhla většího významu až tehdy, když přibylo obyvatel a tím rostla i spotřeba pekařských výrobků a masa.
Pekárna byla v polovině 19. století ve mlýně čp. 20 a také v domě čp. 88. Zde tehdy pekl pekař Anton Keil (nar. 25. února 1831 ve Fojtce čp. 93). Poté co dvakrát vyhořel - 3. července 1862 a 16. září 1869 - přestěhoval se do Mníšku, kde provozoval své řemeslo v letech 1875 -1899 v čp. 74 a 22. ledna 1901 se odebral na věčnost. Novou pekárnu v čp. 53 zřídil Anton Köhler.
K tomuto provozu se přidaly - seřazeny podle věku - pekárny v domech čp. 67 (Josef Krusche), čp. 191 (založil Valentin Krusche, po jeho smrti pokračoval Josef Köhler † 23. února 1931) a čp. 24 (zařídil 1879 Wilhelm Köhler, † 6. března 1911), t. č. je majitelem pekárny Ferdinand Passig,
1911 postavil Josef Queiser dům čp. 236 a zřídil tam pekárnu.


Řeznické provozy vznikly v průběhu 19. století v domech čp. 29, 54, 101 a 103, ale kromě toho v čp. 54 všechny brzo zanikly. V čp. 29 porážel nejdříve Valentin Krause (syn bývalého rychtáře z Filipky Josefa Krause), který předtím provozoval porážku v Hemmrichšenku, kde byl po něm Ferdinand Krause (syn mlynáře Ferdinanda Krauseho z Fojtky čp. 53) řezníkem. Po smrti Valentina Krauseho (1892) se vlastnictví čp. 29 ujal řezník Franz Rösler, který řemeslo provozoval do 1906. V hostinci čp. 54 zřídil 1873 Ferdinand Effenberger (syn Antona Effenbergera čp. 25) řeznictví, které od 1921 provozuje jeho syn Reinhard Effenberger.

Řeznické provozy čp. 101 a 103 jsou opět zrušeny, o posvícení 1909 otevřel v domě čp. 217 řezničtí v části Pily Eduard Pfefier, 1914 je převzal Josef Ritschel.

Mlýny, mlynářský provoz
Přestože mlynářství je jednou z nejstarších živností na vesnici, v Oldřichově zastoupeno nebylo. V nejstarším daňovém registru frýdlantského panství z r. 1381 není uveden ani mlýn ani mlynář, zdejší obyvatelé nejspíše vozili obilí k semletí do panského mlýna v Mníšku. Počátkem 17. stol. však už určitě v Oldřichově mlýn byl, patřil k usedlosti čp. 39.

Dne 24. ledna 1608 vyměnil Christoph Geisler svůj dědičný statek čp. 39 za majetek Christopha Schölera, který mu připlatil 200 kop za statek a mlýn. Také v seznamu obyvatel z r. 1651 je v Oldřichově uváděn mlýn s jedním složením. Tento mlýn patrně v následujícíh desetiletích byl oddělen od čp. 39 a dostal jiného majitele.

28. března 1718 je uváděn Georg Hübner jako "starý mlynář" v Oldřichově, 8. června 1722 prodali dědicové po zesnulém Georgu Hübnerovi, bývalém mlynáři, zděděný domek spolu a mlýnem za 100 kop jeho synovi a spoludědici Hansi Georgu Hübnerovi. Jako věřitelé zesnulého jsou uvedeni zesnulý mlynář Hans Hübner z Luhu jakožto syn zesnulého mlynáře Georga Hübnera a Christoph Pauker mlynář v Dittersbächel jakožto zeť.

Místo, kde stával starý mlýn, již nelze s jistotou určit. V současnosti jej připomínají jen pomístní názvy Mühlweg a Mühlberg (mlýnská cesta a kopec) na hospodářství čp. 39.

Domek patřící mlynáři Georgu Hübnerovi byl patrně čp. 12. 10. dubna 1694 získal Georg Hübner za 40 kop od sourozenců zesnulého Christopha Köhlers jeho domek, kterým tento zakoupil od Georga Geislera z jeho statku. Od vdovy po Georgu Hübnerovi přešel domek ke statku Michala Geisslera a 7. června 1722 na syna Hanse Georga Hübnera. V této době byl mlýn patrně již mimo provoz, neboť již 1702 jsou oldřichovští poddaní opět přiděleni do mlýna v Mníšku, který dne 11. ledna 1702 vrchnost přenechala soukromníkovi, mistru mlynářskému Georgu Augstenovi. Když 18. října 1734 mlýn přešel do vlastnictví syna Hanse Josefa Augstena, uvádí se v kupní smlouvě jako mleči nejen obyvatelé Oldřichova, ale i majitelé 17 nových domů ve Filipce. Tak to zůstalo až do poslední čtvrtiny 18. století. Dne 2. září 1782 zdejší sedlák a vyučený mlynář Christoph Kaulfersch (který 13. října 1765 od svého tchána Hanse Georga Kratzera za 350 kop převzal statek čp. 20 (68) znovu požádal vrchnost, aby na svém pozemku u Jeřice mohl zřídit malý mlýn s jedním složením pro vzdálené obyvatele Oldřichova a nové domky Giersbachu. Žadatel se zavazoval, že mníšeckému mlynáři zaplatí odškodné a vrchnosti daň. Dne 2. října 1782 však byla jeho žádost zamítnuta. Kaulfersch ale nelenil a podal další - třetí - žádost. Nato vrchnost vyslala do Oldřichova svého zástupce Tadeáše Schwertnera, který měl na místě posoudit nutnost zřízení mlýna. Výsledkem bylo kladné posouzení žádosti a Kaulfersch mohl začít uskutečňovat svůj záměr. Již 20. dubna 1784 je Christoph Kaulfersch uváděn jako mlynář v Oldřichově. 14. června 1790 zakoupil mlynář Johann Friedrich Kretschmer z Andělské hory pro svého nezletilého syna Joh. Fr. Kretschmera od současného mlynáře Joh. Chr. Kaulfersche za 1640 fl. jeho vlastní mlýn čp. 20 a k němu patřící zemědělskou usedlost čp. 68 o výměře 4 jitra 39 čtver. sáhů orné půdy, 4 jitra 810 čtv. sáhů luk, 1205 čtv. sáhů pastvin a 2 jitra lesa. Kupující měl povinnost odvádět vrchnosti - dle smlouvy z 9. října 1782 - čtvrtletně v hotovosti 44 fl., dále 9 měřic a 2 čtvrtě
pšenice, 15 měřic 35 měřic žita a 1 měřice a 2 čtvrtě otrub.

Po smrti nového majitele Joh. Friedricha Kretschmera († 25. prosince 1807) přenechala vdova Terezie, rozená Richterová (dcera fojteckého revírníka Franse Richtera) mlýn 24. června 1811 za 1485 fl. svému druhému manželovi Josefu Krauseovi (syn zahradníka Antona Krauseho v Oldřichově čp. 29), za kterého se provdala 5. června 1810. Ten jej 3. března 1826 přenechal svému nevlastnímu synu Franzi Kretschmerovi za 3465 fl. Ten zemřel 4. února 1855. Od jeho syna Josefa Kretschemra získal mlýn dražbou v březnu 1868 švagr Franz Neuhäuser, (nar. 1825, ženatý s Theklou Kretschmerovou, † v 70 letech), který jej 1889 přestavěl na továrnu, která 1903 přešla do vlastnictví zetě Antona Horna († červen 1931).
Mlynář Franz Kretschmer (nar. 1802) postavil na místě domku čp. 22, který koupil 13. prosince 1842 od Augustina Augstena, nový mlýn (r. 1843), který přenechal synovi Adalbertu Kretschmerovi. Mlýn byl 1850 přestavěn na továrnu a 1863 přepsán za 10.500 fl. novému majiteli. Kupní smlouvou z 27. června 1872 získal továrnu Josef Köhler. Po dobrovolné smrti pozdějšího majitele Rudolfa Seigheho (20. listopadu 1931) byl provoz v továrně zastaven.
Třetí mlýn nechal r. 1848 postavit Franz Neuhäuser starší na pozemku, který získal 20. listopadu 1846 za 25 fl. od vrchnosti (výměra 1002 sáhů). Tento mlýn (čp. 161) přešel 26. ledna 1854 za 6000 fl. na syna Franze Neuhäusera (nar. 1825), který jej také přestavěl na továrnu, která po jeho smrti (17. prosince 1903) byla jeho dědici (Thekla Bergerová, Marie Hornová a Hermína Schölerová) přenechána bratrům Reinholdovi a Gustavu Hüttmannovým V současnosti patří firmě A. Schütz a spol.
Za světové války postavil mlýn Stephan Köhler (čp. 37). Mlýn shořel 29. dubna 1928 i s přistavěnou kůlnou. Od r. 1928 v Oldřichově opět není mlýn. Köhler zemřel již 24. září 1924 ve věku 61 let.
V kůlně domu čp. 43 byla po nějaký čas drtírna obilí, od r. 1894 poháněná petrolejovým motorem. Vyhořela 27. června 1905, když do ní uhodil blesk. Majitelem byl Josef Schöler.


Výroba oděvů
Do obce se výroba oděvů dostala až poměrně pozdě. Za starých časů hospodyně zhotovovaly oděvy samy doma. Čas od času chodili od domu k domu krejčovští tovaryši, kteří však nebyli členy cechu. Za stravu a trochu peněz spravovali oděvy nebo šili nové. Mistři krejčovští jim to však nechtěli trpět a mnohý tovaryš se za svou pracovitost dočkal trestu.

Když obyvatel přibývalo, stalo se nutností, aby i ve vsích byli krejčí. Provozování krejčovského řemesla však bylo povoleno jen za zaplacení krejčovské daně. V r. 1631 vesnický krejčí zaplatil 15 grošů. Tato částka se rozdělila na dva termíny - sv. Jiří a sv. Havla. První vesnický krejčí na frýdlantském panství byl v Jindřichovicích p. Sm. (Heinersdorf a. T.) Nejstarší známý krejčí v oblasti dnešní obce Oldřichov je Johann Christoph Seibt, uváděný1758. Vlastnil dům čp. 245 (po staru čp. 80 Görsbach) a pracoval ještě 1782.

Na začátku 19. století žil v Oldřichově mistr krejčí Josef Simon, který 7. září 1803 za 260 fl. získal dům čp. 56.

V domě čp. 87 zemřel 25. dubna 1835 krejčí Paul Elstner. V čp. 131 provozovali krejčovství Josef Goll a Heinrich Goll, v čp. 93 Josef Goll a v čp. 121 F. König. Z pozdějších mistrů krejčovských uveďme: Karl Köhler čp. 58 (nar. 4. října. 1853, † 17. února 1902), Josef Geisler čp. 215 († 21. prosince 1921 v 66 letech).
V současnosti provozují krejčovskou živnost: Karl Köhler čp. 87, Reinhard Geisler čp. 215, Reinhard Pfeifer čp. 10.
Dámské krejčovství je provozováno teprve krátkou dobu jako živnost. Švadleny byly již dříve, ale bez živnostenského listu.
Boty se za starých časů kupovaly ve městě, kde již poměrně brzy měli ševci své cechy. Na vesnicích byli dříve jen příštipkáři. R. 1631 ještě nebyl na Frýd1antsku ani jeden vesnický švec. V Novém městě tehdy byla roční daň ševců 15 gr. 3 fen. a platila se napůl o sv. Jiřím a sv. Havlu.

Není známo, kdy se v Oldřichově usadil první švec, který platil daň. 29. září 1791 zemřel v čp. 5 švec Anton Scholz. Koncem téhož století žil ve vsi švec Josef Eger, který 8. července 1792 od sedláka Christopha Kaulfersche z čp. 68 za 225 získal pozemek, na kterém postavil dům čp. 73. 1. března 1802 prodal tento dům za 460 fl. Gottfriedu Seibtovi z Fojtky.

V sedmdesátých a osmdesátých letech ve vsi pracoval švec Ferdinand Effenberfer, který se později přestěhoval do Fojtky.

Kováři
Kovářské řemeslo patří k nejstarším vesnickým řemeslům. Rolníci, dřevaři i povozníci, ti všichni kováře potřebovali. Rolníkům kováři vyráběli motyky, sekyry, zuby k bránám a háky k pluhům, dřevařům sekyry a povozníkům kování na vozy a podkovy pro koně. Z toho je vidět, že v našich vesnicích se kovářské řemeslo provozovali již odedávna. V nedalekém Mníšku již 1591 daňový registr uvádí kováře: jmenoval se Thomas Kapler a na sv. Michala platil 15 g 3 fen. daně.

V Oldřichově je existence kovárny doložena písemně na počátku 17. stol. Dle daňového registru patřila šolcovi. "Kovář v šolcově kovárně" tehdy na sv. Michala platil 30g daně. O několik let později, 1619 žil v Oldřichově kovář Hans Rassel, který až do r.1611 vlastnil kovárnu v Mníšku, kterou prodal 15. března 1611 za 78 kop mistru Georgu Gutbierovi. 
V Oldřichově vlastnil kovář Hans Ressel dědičný statek, který 19. dubna 1619 prodal za 147 kop Bartelu Wagnerovi. Kde Hans Ressel provozoval své řemeslo, se nedá říct. Patrně si zřídil vlastní kovárnu, která byla po jeho odchodu zrušena.

Stará šolcova kovárna zřejmě existovala i nadále, patrně však poměrně brzy změnila majitele. Patrně ji získal některý člen již tehdy na Frýdlantsku rozšířené rodiny kovářů Stelzigů (Stältzig), tedy té rodiny, jejíž příslušníci provozovali kovářské řemeslo v Rückersdorfu a Lusdorfu a z níž vzešel i rückersdorfský kovář Antreas Stezig, vůdce selského povstání r. 1660.

V Oldřichově žil 1626 a ještě i 1634 mistr kovář Martin Stelzig. Platil 1631 46 kr 3 fe. daně a to na sv. Jiří 23 kr. 1 1/2 fen. a na sv. Havla totéž. Martin Stelzig koupil 20. dubna 1626 za 117 kop statek Bartela Altmanna, a jedná se o stejného Martina Stelziga, (nar. 1601), který 25. ledna 1648 za 65 kop získal kovárnu čp. 16 v Mníšku, a tamtéž ještě 1660 vystupuje jako mistr kovář a platí 15 g 3 fen. daně. Jelikož stejný daňový registr v Oldřichově neuvádí ani kováře, ani kovářskou daň, lze s jistotou říci, že provoz zdejší kovárny byl mezitím zastaven. Kovárna zřejmě značně utrpěla za třicetileté války a majitel, aby se vyhnul drahým stavebním opravám, raději koupil kovárnu v Mníšku, která ležela přímo u silnice a proto i více vynášela. V Mníšku následoval Martina Stelziga 23. dubna 162 syn Martin Stelzig a toho 1711 jeho syn Georg Stelzig, který až do r. 1747 provozoval řemeslo svých předků.

V Oldřichově ještě 1713 a i o 10 let později nebyla kovárna. Zdejší sedláci a povozníci tedy byli nuceni si obstarávat kovářské práce v Mníšku nebo i jinde. 20. května 1734 jistý Salomon Stelzig, (který mohl být synem mníšeckého kováře Georga Stelziga), od sedláka Köhlera z čp. 9 za 6 kop získal 50 kroků dlouhý a stejně široký pustý kus pozemku na postavení nové kovárny. Zde vznikla kovárna čp. 10., která je dosud v provozu. Jako vdovec se 12. listopadu 1741 oženil s Marií Elisabeth Leukertovou (dcera Antona Leukerta ve Fojtce). Z jeho synů jsou jmenováni Hans Josef, Gottfried (pochován 4. listopadu l75l v 19 letech) a Johann Georg, který se 1. ledna 1768 oženil s Magdalenou Schwindovou (dcera Christopha Schwinda z Krásného lesa). Kovář Salomon Stelzig se dožil věku 74 let 29. května 1769 byl pochován. Jeho zdejší kovárnu již 2. (22!) prosince 1762 za 200 kop převzal syn Hans Josef Stelzig. Ve smlouvě je zahrnuto veškeré kovářské náčiní. Z řemesla platil kupující kovářskou daň, jinak byl zavázán vykonávat robotu a veškeré povinnosti jako domkáři. 1772 mu zemřela manželka Barbara, která mu porodila pět dětí: Hans Josef, Veronika, Hans Christoph, Magdalena a Apollonia. S nimi se 24. července 1772 vypořádal ohledně dědictví po matce, jelikož se mínil znova oženit. 24. ledna 1779 postoupil kovárnu za 215 kop svému synu Hansi Josefu Stelzigovi, který však již 8. října 1786 umírá. Otec Josef Stelzig jej přežil, zemřel až 25. srpna 1802 ve věku 75 let. Jeho druhá žena Anna Rosina zemřela dříve, 22. července 1800.

30. listopadu 1786 prodala Marie Anna, vdova po kováři Josefu Stelzigovi, kovárnu i s pozemkem za 215 kop kovářskému tovaryšovi Christophu Stelzigovi (svému švagrovi) "Pokud by současný majitel neuspěl, tak starý kovář (tehdy ještě žijící dědeček Josef Stelzig, který měl v kovárně se svou ženou a dětmi do konce života bydlení) kovárnu zase koupí zpět."

Nový majitel Christoph Stelzig zemřel 10. srpna 1830, 20. března 1835 jej následovala jeho vdova Terezie. Kovárnu čp. 10 již 9. prosince 1819 za 250 fl. získal syn Josef Stelzig. Jeho dcera Marie Anna se provdala za tkalce Johana Seibta, který se vyučil kovářem a 9. listopadu 1861 převzal kovárnu za 450 fl. Josef Stelzig zemřel 1871, následujícího roku kovárna vyhořela 18. března 1872. Poté, co byla znova postavena, zemřel i majitel Josef Seibt (1873). Kovárnu převzala dcera Karolina Seibtová, která se provdala za Eduarda Rosenbauma, který se 1876 stal majitelem kovárny. Od r. 1908 vlastní kovárnu jeho syn Josef Rosenbaum, který ji rozšířil přístavkem.
Otec Eduard Rosenbaum 31. května 1908 získal novější kovárnu čp. 138. Tu zřídil koncem osmdesátých let Anton Seibt (nar. 28. června 1859). Po jeho smrti 20. dubna 1905 ji získal Rudolf Schwind z Berzdorfu, který ji vlastnil až do 1908. Nový majitel Eduard Rosenbaum zemřel 16. září 1923 ve věku 73 let. Nyní je dílna propachtována Püschelovi z Wittigu.
Když se stavěla železnice, koval ve Filipce čp. 9 Anton Kaiser, který potom, v osmdesátých letech, měl dílnu v Oldřichově čp. 113.
Přechodně byla kovárna i v domech čp. 194 a 54. V čp. 194 koval v letech 1875 - 1891 Franz Geissler († 23. června 1891 ve 42 letech). V čp. 54 se vystřídalo několik nájemců, nejdříve Fl. Effenberger a pak Fr. Geissler.

Zámečnictví
Zámečnictví se na vsi provozuje přechodně. V letech 1908 - 1910 byla v domě čp. 173 zámečnická dílna, své řemeslo tu provozoval mistr Heinrich Prade. V čp. 42 pod Hemmrichšenkem nějaký čas zámečničil Ferdinand Köhler. Když zemřel, jeho vdova se provdala za kováře Floriana Effenbergera. Zámečnická dílna, zřízená u továrny firmy N. Seich, byla 1925 přeložena do Janova.

Sedlářství
Již půl století v naší obci působí sedláři. První byl sedlář Stefan Passig (syn Antona Passiga čp. 39), který své řemeslo provozuje od září 1884 v domě čp. 227.


Zpracování dřeva
Zdejší bohatství dřeva již za starých dob umožnilo zpracování na troud, potaš a dřevěné uhlí, což znamenalo pro mnohé obyvatele zdroj příjmů.

Potaš potřebovali pláteníci a soukeníci. 

Bouda, ve které se vyráběl potaš, je uvedena v kupní smlouvě o krčmě ve Filipce z 31. srpna 1808 jako příslušenství. Troud sloužil zčásti dřevařům, aby udržovali ohniště a zčásti hospodyním, aby mohly podle potřeby prodloužit doutnání dřeva v troudníku. Výroba troudu byla jen vedlejší, málo výnosná činnost.

Významnější bylo pálení dřevěného uhlí, které se provozovalo v milířích. Dřevěné uhlí potřebovali všichni řemeslníci, kteří pracovali s ohněm, kovář a zámečníci. Pálení dřevěného uhlí již počátkem 17. století dosahovalo takových rozměrů, že ohrožovalo existenci lesa, takže vrchnost se cítila přinucena zakázat "nadbytečně v lesích provozovat uhelné seče". Uhlířům hrozily těžké peněžní i tělesné tresty, pokud by nedávali pozor na oheň a svévolně způsobili škodu. V 17. a 18. století byli uhlíři ve všech horských vesnicích.

V Oldřichově časté příjmení Köhler (= uhlíř) připomíná práci dědů. V místě dnešní části Pily prý horští uhlíři vyráběli dřevěné uhlí, jejich činnost připomíná pomístní název "Kohlstatt", (na usedlosti čp. 3 nedaleko čp. 170) a "Kohlplan" (na čp. 45), dále pak Kohlerweg (uhlířská cesta) v lese u Görsbachu.

Milíře byly na pozemku usedlost čp. 59 a za čp. 166. Také název "Kohlhau" pod Poledníkem ukazuje na milíř. Podle ústního podání zde bylo zpracováno na uhlí dříví z polomů po zničující vichřici. "Horáci" prodávali uhlí i dříví v širokém okolí, v Liberci, Chrastavě i Hrádku nad Nisou, dokonce je znali i v Žitavě.

Na prkna a trámy se dříví zpracovává na pilách. V Oldřichově je doložena pila již v 16. století. Podle daňového registru z 1591 platil tehdejší majitel Georg Geisler 3 kopy 12 gr. daně. Dodatek praví, že v budoucnu bude zdaněná nová pila, to znamená, že v té době se ve vsi stavěla další pila.

V nedalekém Mníšku za starých časů vlastnil pilu šolc. Podle registru z r. 1591 platil daň na Michala 3 kopy 12 gr. I tam se v posledním desetiletí 16. století stavěla nová pila. Dodatek uvádí "ještě jednu pilu v budoucnu zdaněnou". Stavěl ji Mathes Krause, který byl zdaněn 1. kopou 36 g. Obě pily jsou uvedeny znova v registru 1614, šolcova daň činila na termín sv. Michala 1614 3 kopy 12. gr. a Wenzel Krause platil 1 kopu 36 gr. Druhá - Krauseova, později Tschledelova pila stála v dolní vsi.

Daňový registr z r. 1614 uvádí v Oldřichově již tři pily. Jednu vlastnil Christoph Schöler, druhou Macz Effenberg a třetí šolc. Schöler platil ke sv. Michaelu 1614 3 šilinky 12 gr. daně, -Effenberger platil 1 šilink 30 gr. a šolc 2 šilinky 24 gr. ke stejnému dni. R. 1631 odvedly tři panské pily společně za rok 10 fl, 48 kr. daní.
Jako pilaři jsou uváděni Christoph Hausmann, Merten Geissler a Michel Effenberer. 21. června 1652 získal za 5 kop Georg Effenberger pilu Mathese Frantze, který opustil zem kvůli víře.

Krátce po polovině 17. stol. přibyla "nová pila" v části obce Pily. K jejímu založení se vztahuje následující zápis v pozemkové knize: 9. srpna 1658 prodala vrchnost sedmi poddaným a obyvatelům Mníšku a Oldřichova, totiž Hansi Pranzemu,v Mníšku, Christophu Kratzertovi, Martinu Kratzertovi, Michalu Kratzertovi, Christophu Köhlerovi, Mathesu Effenbergerovi a Hansi Stärzovi, všichni z Oldřichova, rovinku za Oldřichovem před horami, dědičně za 42 kop k postavení nové pily. Na získané rovince, dlouhé 116 sáhů a vykazující 66 kmenů různého stavebního dříví, měli kupující na vlastní náklady postavit pilu a užívat ji ke svému prospěchu. Kupní smlouva byla vyhotovena 28. srpna 1658. Jako majitelé této "nové pily" jsou uvedeni 1660 Hans Franse, Georg Effenberger, Hans Sterz (který 3. září 1663 koupil od vrchnosti kus pozemku), Christoph Kratzer, kteří platili vrchnosti 2 kopy 12 gr. daně. Ze tří starších pil tehdy jedna patřila Tobiasi Geisslerovi, který platil 3 kopy 12 gr. daní, druhá Georgu Passigovi mladšímu, který odváděl 1 kopu 36 gr. a třetí šolcovi Georgu Passigovi který platil 2 kopy 24 gr. Ve stejnou dobu byli jako provozovatelé uvedených čtyř pil Merten Löffler, Georg Köller. Elias Hausmann a Christoph Köller.
Z nich je uváděn jako pilař ještě 1678 Görge Köhler. Byl to tchán Görga Köhlera v Lužci, který 17. dubna 1678 za 22 kop získal tamní dědičný statek Georga Richtera. Dle katastru z r. 1713 zde stále ještě byly čtyři pily, všechny ležely při potoce. Jedna z nich patřila rychtáři Christophu Preibichovi, druhá chalupníkovi Friedrichu Krausemu. Jako majitelé dalších dvou pil jsou uváděni sedláci Hans Passig a Georg Passig. Ještě 1834 obstarávaly zpracování dříví čtyři pily. V následující době se jejich počet zvýšil na sedm.
Pila patřící rychtáři - 1660 šolcovi Georgu Passigovi a 1713 šolcovi Christophu Preibischovi - v současnosti již neexistuje (čp. 86) stávala nedaleko krčmy čp. 6 a to pod dnešní okresní silnicí, nalevo od cesty vedoucí k usedlosti čp. 208, před mostem. Zbytky základů pily se v novější době našly při rozorání pozemku. Poblíž mostu je ještě vidět značka z jezu.
Jednou ze starých pil je pila patřící k čp. 39, jejíž majitelem byl 1660 sedlák Georg Passig mladší. 17. dubna 1752 prodal tehdejší majitel, sedlák Hans Josef Passig, pilu za 20 kop Georgu Demuthovi. Pilu později stihla povodeň, poté ji majitel obnovil za pomoci několika místních společníků. Nyní patří Ferdinandovi Passigovi.
Ke starším provozům patří také pila čp. 21 ("prostřední pila), jejíž provozovatelem byl 1797 Anton Köhler. Byla to družstevní pila, jejíž vlastníci se často střídali.

V poslední době jako majitelé figurují Eduard Köhler čp. 79, Eduard Köhler čp. 73, Franz Berger čp. 6 a Franz Effenberger čp. 80.
Stará je i pila patřící k čp. 22, která dříve nebyla očíslována a teď má čp. 187. U této pily byl 1840 postaven mlýn, který byl 1850 přestavěn na přádelnu. Pila i přádelna byly až do konce r. 1912 majetkem Eduarda Köhlera čp. 214, resp. jeho matky Anny Köhlerové. Koncem roku 1907 zde byl přistavěn nový dům jako pomocný provoz k pile. Zmíněného roku 1912 přešla pila i přádelna do vlastnictví továrníka Rudolfa Seicheho.
Před rokem 1800 byl v Oldřichově zřízen nový provoz (čp. 78), který je dodnes známý jako "nová pila". Je to družstevní pila, která byla 1907 přestavěna a opařena katrem. Majitelé jsou Eduard Köhler čp. 73, Eduard Köhler čp. 79, Franz Berger čp. 6, Eduard Elstner čp. 202 a Heinrich Effenberger z Liberce.
V r. 1844 zřídil Franz Neuhäuser starší z čp. 38 na pozemku, zakoupeném od vrchnosti 1843, pro svého syna Franze Neuhäusera mladšího pilu, ke které přibyl 1848 ještě mlýn, dnešní továrna čp. 161. Tato pila, poté co připadla i s továrnou firmě A. Hüttmann, byla na podzim 1908 zcela zrušena.
R. 1863 postavil Franz Neuhäuser starší na pozemku, který zakoupil od vrchnosti 15. května 1855 a který měřil 700 čtver, sáhů, pilu čp. 179, která byla uvedena do provozu 8. února 1864. 11. července 1868 ji za 4000 fl. převzal syn Wilhelm Neuhäuser, který zde 1890 zřídil provoz na zpracování bavlny. Obojí přešlo 1894 na jeho syna Eduarda Neuhäusera. Ten již po několika letech zrušil pilu a nadále se věnoval výrobě umělé vlny. Budova přešla při soudní dražbě 21. října 1910 na fojteckého továrníka Emila Simona, který ji přestavbou a přístavbou změnil na skutečnou továrnu, kterou pak 1919 prodal firmě Schutz a spol. Od té doby je součástí továrny čp. 161. Třetí syn Karl Neuhäuser převzal dědičný statek čp. 38.
Pila čp. 223, kterou postavil sedlák Ferdinand Geisler z čp. 14 na svém pozemku, byla uvedena do provozu v srpnu 1891. Po Geislerově smrti 24. července 1903 přešla do vlastnictví jeho syna Franze Geislera. 2. ledna 1911 budova pily shořela, obětí ohně se stalo také množství prken. Zle poškozený provoz byl ihned znovu postaven a uveden do provozu 15. dubna 1911.

Na jaře 1905 uvedl do provozu novou pilu s katrem Karl Effenberger z čp. 190 (syn Karla Effenbergera z čp. 97 † 9. 12. 1903). Pohon obstarával motor. V prosinci 1909 majitel postavil ještě jeden katr. Cestou nucené dražby se pila 1925 dostala do majetku Kreditního ústavu, od nějž ji získal Wilhelm Effenberger. Novou pilu, opatřenou katrem a motorovým pohonem, postavil 1909 Ferdinand Storm čp. 1, který předtím provozoval pilu ve Fojtce čp. 147. Nejnovější pilu postavil r. 1920 Eduard Köhler z čp. 238.
V části Görsbach stály donedávna dvě pily. Starší z nich čp. 252 (76) postavil r. 1826 Franz Selbt a 1827 ji s několika společníky uvedl do provozu. Jeho vnuk Anton Wünsche ji s povolením ze 14. března 1880 přestavěl; vodní kolo, které bylo doposud venku, se ocitlo v kamenném přístavku. Po Wünscheho smrti 15. září 1921 byl provoz pily zastaven. Jeho zeť, stavitel Wilhelm Effenberger nechal pilu strhnout. Pozemek patří od 27. března 1930 Josefu Geislerovi.
Druhou, ještě stojící pilu čp. 242 (83), postavil Anton Schöler na místě brusírny, která byla jen krátce v provozu (1886 - 1889), pila byla kolaudována 25. července 1895. 24. února 1914 pila vyhořela, ale v krátkém čase byla znovu postavena. Od 22. března 1929 patří synovi Antonu Robertu Schölerovi.
Kůra, která se získávala při zpracování dřeva, se dříve zpracovávala v několika stoupách. R. 1890 byly v Oldřichově dvě stoupy. Stoupu u čp. 179 nechal majitel Wilhelm Neuhäuser r. 1892 strhnout. Druhá stoupa byla u pily čp. 190.

V Görsbachu se od r. 1880 vyrábělo tříslo na pile čp. 252 (76). Stoupy, tak jak zde byly obvyklé, jsou dnes zcela vyřazeny z provozu a odstraněny z budov, protože již neodpovídaly. Stoupa měla dvanáct dřevěných tlukačů ("Schiesser, Apostel"), které byly dole opatřeny dvěma, do pravého úhlu postavenými noži a nadzvedávány dvanácti zuby z tvrdého dřeva, vsazenými do dlouhé a silné dubové klády. Celé to bylo poháněno vodním kolem. Drť, které vznikala pod noži, byla posouvána dřevěným korytem až k sítu (pohyblivému), kde se oddělovala hrubá a jemná drť. Ta hrubá se dávala znova do stoupy.
Klády, které se na pile zpracovávaly, se nejčastěji v zimě svážely na krátkých saních k cestám a odtud byly na jaře a v létě dopravovány na vozech k pile. Po vodě se přepravovalo jen polenové dříví, které bylo určeno pro pivovar v Neundorfu, anebo se muselo odvádět vrchnosti na otop.
Zpracovatelé dřeva odebírali potřebné dříví z pil. Mnozí z nich byli podílníky na pilách.
Nářadí zpracovatelů dřeva bylo již v 18. století dosti obsáhlé. V "inventáři a "rozdělení dluhů" po zesnulém Johannu Christophu Köhlerovi datovaném 31. března 1762 se mezi zanechaným domácím náčiním uvádí: 1 pila na dřevo (oceněna 54 kr.), 1 nůž, 1 kleště, 1 dláto a 1 vrták (oceněno celkem 12 1/2 kr.), 1 sekera, 1 palice, 1 trakař s 1 krosna (oceněno 1. fl. 13 kr.), l ponk a 1 hoblík (21 kr.), kteréžto nářadí bylo ohodnoceno celkem na 5 fl. 10 1/2 kr.
Dřevo se dopravuje na kárách, vozích, trakařích a krosnách. Kára má "jen dvě, vůz čtyři kola“. Trakař (Radber, Roabr) je jednostopé vozítko, opatřené buďto kastlí nebo jakýmsi opěradlem a používá se na přepravu menšího množství zeleného krmení, lesní hrabanky atd. Krosna (Reff, Raf) slouží k přepravě roští, větví apod. na zádech. Žebřiny vozu plného dříví, obilí nebo sena, jakož i prkna vozu naplněného cihlami nebo pískem je možno stáhnout řetězem, který je možno libovolně napnout pomocí prostrčeného klacku ("Rettel").
Dřevozpracující řemesla jsou v Oldřichově uváděna již odedávna, zejména sítaři a šindeláři. V r. 1603 zakoupila vrchnost od Jacoba Ölssnera v Oldřichově 24 sít na krajáče; za každé síto obdržel 1 1/2 argentu.
Šindele si sedláci původně vyráběli sami pro vlastní potřebu. Taky museli hotové šindele odevzdávat vrchnosti. Za svoji námahu si mohli ponechat šedesátinu odváděného množství pro svoji potřebu nebo na prodej. Výroba šindele byla domácká práce, přesto se zde patrně záhy vytvořil řemeslnický stav šindelářů. 1551 platila kopa šindelů 15 feniků.

Nařízení z r. 1692 zakazuje šindelářům kácet v panských lesích nejkrásnější stromy a dělat z nich "velké čepy". Na šindele se mohlo zpracovávat jen dřevo smrků vyrostlých na slunci, které se dalo lehce štípat. Jistý Schöler z Oldřichova odevzdal 1682 městu Frýdlantu 24 kop šindelů, za které žádal 1 kopu, 42 grošů (tedy 4 groše za kopu). 1722 stála kopa šindelů 9 kr, (před válkou 3 - 4 K). Podle záznamu z r. 1735 odevzdávala obec Oldřichov ročně 1500 kop šindelů.

Samostatní zpracovatelé dřeva jako truhláři, soustružníci a koláři původně na vesnicích nebyli. V nejstarších dobách si venkované své mísy, talíře a lžíce pro svoji potřebu vyřezávali - i když primitivně - sami. I stoly, židle a stoličky si vyrobili sami, stejně tak si pracně vyráběli potřebné zemědělské nářadí a káry. Zvláště šikovní obyvatelé pak za mírnou odměnu toto vyráběli i pro své přátele a sousedy. Tak se časem vyvinula řemesla soustružníků, truhlářů a kolářů.

Soustružníkům se dříve říkalo mísaři; jejich činnost spočívala zejména ve výrobě dřevěných mís, talířů, lžic, lopat a podobných předmětů. Někteří z nich sestavovali sudy, bečky, kadečky, kbelíky a konve. (Ještě v polovině 18. století se v Oldřichově zcela jistě vyráběly dřevné lopaty. 16. března 1769 předal Hans Josef Köhler svému synu svůj dům a m.j. i "dutou sekyru "(Hohl-Axt) na výrobu lopat.)

Od mísařů se tak ponenáhlu oddělil stav bečvářů. Mísaři a bečváři jsou doloženi v několika sousedních vsích, tak ve Fojtce 1602 mísař Christoph Rzedlger. Koláři vyráběli pro zemědělce dřevěné části k bránám, pluhům, vozům, jakož i kola.

Truhlářský stav vzešel vlastně z tesařů, kteří pro selská obydlí vyráběli stoly, stoličky, lavice jakož i uzavíratelné schrány k ukládání šatstva, domácího nářadí, mléka i peněz (almary, poličky na nádobí, skříně atd.). První samostatní truhláři byli v němčině označováni jako Kastner, protože skříně, almary a police byly označovány jako Kasten.
Truhláři byli v naší obci zastoupeni již velmi dávno a dodnes toto řemeslo zde má svůj význam. Poté, co zde zakotvil průmysl, jsou tu stavební truhláři (Bautischler) a mimo nich taky bednáři, kteří vyrábějí bedny potřebné v továrnách.
Kolem r. 1750 pracoval ve vsi truhlář Georg Hübner. Ke konci 18. stol (1792, 1795) žil v čp. truhlář Josef Haupt. V tomto domě se truhlaří dodnes. Současný majitel usedlosti je truhlář Johann Franze, který ji převzal od svého otce Josefa Franzeho. Od března 1894 má truhlárna Johanna Franzeho motorový pohon. 1910 byla k domu čp. 12 přistavěna větší dílna.
Delší dobu byla truhlárna v domě čp. 5. Franz Peuker (syn bývalého mlynáře z Krásné studánky Christophs Peukera, který 22. března 1810 za 3500 fl. získal hospodářství čp. 5) provozoval, poté co 28. listopadu 1821 za 750 fl. převzal dům po otci, zde truhlařina; ještě 1846 zde provozoval toto řemeslo.
Výroba beden (bednářství) je v obci silně zastoupeno. Velmi mnoho beden odchází do okolních průmyslových míst, zejména do Liberce. Z dřívějších významných bednářů zde uveďme: Wilhelm Köhler čp. 24 (nar. 15. dubna 1830, zároveň pekař, † 6. března 1911), Josef Kühler čp. 134 ("Nazseff", nar. 9. dubna 1839, † 6 ledna 1919).
Josef Köhler čp. 140 vyrábí prkna k namotání látek. 1912 postavil benzinový motor a nové stroje na opracování dřeva, které zprovoznil 1912 v říjnu. Větší část jeho výrobků jde do Českého Dubu.
Za zmínku také stojí výroba hrábí.
Koláři jsou zde rovněž již dlouho zastoupeni. V první polovině 19. století ve vsi pracoval mistr kolář Josef Morche. 18. března 1805 koupil za 40 fl. od sedláka Josefa Geislera čp. 11 stavební místo o výměře 2 měřic, na které postavil dům čp. 92. 8. července 1806 přikoupil rovněž z čp. 11 1395 čtver. sáhů a 4. října 1830 za 140 fl. ještě dalších 1319 čtver. sáhů.
V čp. 137 provozoval později Wendelin Morche kolářství. Jeho syn Josef Morche otcovo řemeslo provozuje na čp. 226 zavedl motorový provoz.
V čp. 69 pracuje kolář Ferdinand Morche.
Přechodně byl ve vsi také skutečný bednář (Fassbinder): Johann Morche z čp. 136. R. 1837 pověsil řemeslo na hřebík a stal se panským hajným. T. č. řemeslo provozuje Rudolf Schöler čp. 44.

Kamenictví
Lámání kamene na vlastním pozemku a pro vlastní potřebu bylo odjakživa povoleno bez jakýchkoli daní. Na výrobu cihel platilo vrchnostenské právo a to až do zrušení nevolnictví. Cihly se v naší vsi nikdy nevyráběly, protože tu chybí vhodná hlína. Zato kamenictví již po desetiletí je důležitým zdrojem příjmů pro mnohé obyvatele. Hlavním pracovištěm jsou kamenolomy na Sauschüttbergu ve fojteckérm revíru. Tamní jemnozrnná žula se vyznačuje velkou pevností a navíc po vyleštění je velice krásná, je taky velice ceněná.

Tyto lomy, které od r. 1929 jsou ve vlastnictví státu, jsou ale provozovány nájemci. Mají zde své provozy také dva zdejší kameníci, Karl Morche čp. 29 a Josef Mann čp. 17.

Významný je zvláště ten první, technicky velice moderně vybavený, s velkým jeřábem. Zaměstnává 150, v létě až 200 dělníků. Provoz založil 1886 Karl Morche (1846), otec nynějšího nájemce a jeho bratr Anton Morche (nar. 15. února 1841, † 4. května 1904 ve Fojtce).

R. 1887 se Karl Morche starší osamostatnil, 1905 předal provoz synovi Karlu Morchemu (nar. 9. ledna 1878), současnému vlastníkovi, který v květnu 1906 složil mistrovskou zkoušku, 1922 začal jako první s výrobou malých dlažebních kostek. Kamenický mistr Josef Mann (nar. 10. října 1864) byl nejprve společníkem Josefa Morcheho (syn již zmíněného Antona Morcheho). 1905 bylo společenství zrušeno a novým společníkem se stal kameník Karl Hübel z Milířů. Od r. 1908 Morche provozuje řemeslo na vlastní konto.

Podíl na lomech na Sauschutt měl od r. 1887 také v Oldřichově narozený kamenický mistr Josef Lange (nar. 17. dubna 1864), který se 1906 přestěhoval do Ruprechtic a vlastní tam kamenolom. Ve zdejších lomech se kromě dlažebních kostek vyrábí obrubníky, schody, veřeje, okenní parapety, náhrobní kameny atd.

Stavitelství
Stavitelství je v naší vesnici obzvláště silně zastoupeno. Dříve se dům postavil formou vzájemné pomoci, kdy všichni sousedé, někdy i celá ves, přiložili ruku k dílu. Jen dohled a vedení měl stavitel. Dokud se domy stavěly výhradně ze dřeva, bylo tu vždy několik tesařů. Po půli 18. století se z všeobecně rozšířeného řemesla vycpavačů vyvinulo řemeslo zednické, které v naší obci bylo vždy zastoupeno.
Oldřichov nemá vlastní stavební firmu. V Oldřichově se narodil stavitel Wilhelm Effenberger v Kettenu.
Obzvlášť čile se v Oldřichově stavělo ve čtvtém až šestém desetiletí 19. století. Za přibližně třicet let se postavilo 77 domů. V letech 1866 - 1890 bylo postaveno 27 a 1890 - 1921 28 domů. Z toho za první desetiletí 12, za druhé 9 a za třetí 7 novostaveb.
Cena stavební parcely se v průběhu desetiletí zvýšila. R. 1890 se za čtvereční sáh platilo jen 5 fl.(10K), zatímco dnes stejná plocha platí 15 - 40 K.
Značně taky stoupla mzda stavebních dělníků. Zatímco zedník před několika desetiletími dostal denně 3.60 K, dnes je jeho denní mzda 40 K. U tesařů se za stejnou dobu zvýšila mzda z 3,60 K cca 40 K denně. Normální denní mzda nádeníka (muže) činila 1890 70 kr.(= 1 K 40 h), ženy (přidavač) 55 - 60 kr. Nyní dostává muž 3,50 K, žena 2.50 K.

Jiná řemesla v místě
Mimo uvedená řemesla se během let zabydlely i jiné obory, některé z nich ovšem zase byly zrušeny. Jako malíř pokojů zde nějakou dobu pracoval Ernst Hartig z čp. 207 (nar. 28. října 1888, † 5. května 1919).

Domácká výroba
Kromě zemědělství a zpracování dřeva se tu již brzy objevilo plátenictví. Zdejší zemědělci pěstovali len, který se za dlouhých zimních večerů spřádal. Předení byla práce hospodyň, dětí a sloužících. Předlo se snad ve všech domech. Často ženy chodívaly s kolovrátkem a přeslicí do některého domu na přástky. Za těchto večerů se mnoho vyprávělo o minulých časech a zpívaly se krásné národní písně. Takový večer skončil pokaždé společným jídlem, při kterém pochopitelně paní domu se snažila nabídnout to nejlepší. Samozřejmě ženy, na které přišla řada potom, nechtěly zůstat pozadu, naopak se každá snažila ty ostatní překonat. Přástev se účastnili i muži. Všichni přítomní se snažili, aby hovor, který se tam vyvíjel, byl co nejzábavnější.

Stávalo se, že při takovýchto setkáních došlo na porady o hospodářské situaci venkovského obyvatelstva a o prostředcích, jak ji zlepšit. Z toho je snadné odvodit, že vrchnost přástkám nepřála. Nařízení z r. 1692 je přímo zakázalo, ale zákaz je stejně nemohl nadlouho odstranit. Lidé se vždy znovu začali scházet. Teprve poté, co se v naší krajině přestal pěstovat len, byl jejich konec zpečetěn.
Poddaní byli povinni, každoročně pro vrchnost spříst určité množství příze. Tato povinnost je vyjádřena už ve Valdštejnově nařízení z r. 1628. Je zde zaznamenáno, co má býti poddaným předáno k upředení. Takto připadlo na lánníka 8, na chalupníka 4, na domkáře 2 "kusy". Za jeden den se nechalo upříst přibližně 2 čteníky: 1 čteník čítal 20 svazků, 1 svazek = 20 pramenů. 3 čteníky daly jedno přadeno. Poddaní, "kteří nesmějí příst", od nichž tedy nebylo přádlo vyžadováno, museli za toto osvobození ročně odvádět "malou platbu" jako daň z přádla.
Podomácku upředená příze byla tkalci zpracována na hrubé plátno. V mnoha zdejších domech stály dřevěné tkalcovské stavy a domácí tkalcovaní zde mělo hluboké kořeny. Chudší tkalci tkali rolníkům za mzdu domácí plátno, ti lépe postavení zpracovávali přízi na vlastní účet.
Nákup a prodej příze obstarávali obchodníci s přízí (Garnmänner), kteří taky prodávali hotové plátno. Domácí tkalci museli vrchnosti odvádět daň z tkaní (Weberzins). 
Jen ten, kdo platil daň ze stavu, mohl řemeslo provozovat beztrestně. Kdo zapřel stav, byl potrestán pokutou 2 kopy.
V Oldřichově žili 1614 tkalci Tobias Geissler, Barte1 Altmann, Maaz Rössel. Michel Vlrich, Michel Fiebiger a Merten Kratzert. Každý z nich vlastnil jeden stav a dle registru z r. 1614 musel vrchnosti na sv. Michala odvést daň 30g a 6 fenigů. 1631 bylo v Oldřichově pořád ještě zdaněno 6, 1636 ale již jen 3 stavy. 1631 byla daň ze stavu stále ještě 30 g 6 fen., za šest stavů činila daň 4 fl. 37 kr. 4 1/2 fen.
Daňový záznam z r. 1660 uvádí v Oldřichově tkalce Martina Kratzera, který "ze tkaní" na sv. Havla nebo Michala odvádí 30 gr. 6 feniků.
(V Mníšku uvádí stejný záznam 10 tkalců, z nichž každý rovněž platil 30 gr. 6 fen.).

Vesničtí tkalci neměli svůj cech. Oproti městským tkalcům, kteří měli své cechy, byli v nevýhodě, neboť nesměli zhotovovat plátno pro faktory a velkoobchodníky. Stejně jako všechny zákazy, i tento byl překračován. Šikovní tkalci nezřídka zhotovovali kvalitnější zboží, jehož cena ve srovnání s městskými tkalci byla nižší, a tak je faktoři i velkoobchodníci rádi "pod rukou" odebírali.

Poté co 24. července 1773 bylo plátenictví prohlášeno jako zcela svobodné zaměstnání, docházelo pomalu k jeho útlumu, a do našich hor pronikalo zpracování bavlny. Domácí tkalci, kteří ji začali zpracovávat, vyráběli zejména kartouny a kalmuky, jen málokdo se odvážil produkovat lepší bavlněné látky. Soukenictví zde nikdy nezapustilo kořeny, i když zde ojedinělé soukenické stavy byly.

Zavedení strojů znamenalo konec domácího tkalcování. V Liberci bylo soukenictví po několik staletí. I řada selských synků ze sousedních vsí se tomuto řemeslu vyučila, stejně tak někteří domkáři, např. Georg Plischke z Fojtky se 1647 stal mistrem soukenickým.

Ve frýdlantském archivu se uvádí v jedné listině kolem r. 1658: syn Adama Wolcksteina Georg z Mníšku "před mnoha lety šel do Jihlavy a tam se vyučil řemeslu soukenickému, ale ještě nemá propouštěcí list. Bez takového listu se za nevolnictví nikdo nemohl stěhovat na jiné panství, sice byl poddaným té vrchnosti, pod kterou byl jeho otec.  21. srpna 1781 obdržel Josef Keil, soukenický tovaryš z Fojtky, občanství v městě Liberci.

Bílení lněné příze si v dřívějších dobách obstarávali lidé sami. Po vzniku cechů tuto činnost převzala cechovní bělidla. Kdo chtěl provozovat balírnu pro zákazníky, musel vrchnosti platit daň. V poslední čtvrtině 18. stol., zejména poté, co plátenictví bylo prohlášeno za svobodné povolání, v mnoha zdejších vsích si tkalci i obchodníci s přízí zřídili vlastní bělidla.
I v Oldřichově tehdy bylo bělidlo. První bělidlo zřídil sedlák Josef Seibt z čp. 1., který také vedl čilý obchod přízí. Poté, co se vrchnosti zavázal platit ročně daň 10 fl., zřídil na svém pozemku r. 1771-72 bělidlo.
30. dubna 1807 prodal Hans Josef Seibt usedlost čp. 1, kterou 12. prosince 1764 převzal po svém otci, spolu s bělidlem za 4500 fl. Joh. Josefu Stormovi († 1. listopad u1820). Jeho syn Josef Storm, který statek převzal 31. prosince 1845 za 1827 fl., zřídil v domě čp. 1 1869 pohostinství. Jedna louka patřící k čp. 1 se jmenuje "Bleichwiese", což by odpovídalo názvu "Na bělidle".
Sedlák Josef Seibt měl taky bělidlo u čp. 2. Tuto realitu prodala rodina Seibtova 1806 za 2000 fl. Josefu Endlerowi. 1815 zde je bělič Franz Hockauf. 1821 byl Endlerův majetek dražen, získal jej liberecký obchodník Joh. Anton Frank, kterému byl připsán 3. prosince 1824. Ten prodal nemovitost 24. prosince 1829 za 3100 fl. dosavadnímu nájemci Franzi Hockaufovi, který 17. dubna 1833 zemřel ve věku 58 let. Po jeho smrti bylo bělidlo ještě nějaký čas v provozu. Mezi lidmi se mu říkalo "Hockaufbleiche" neboli Hockaufovo bělidlo.
Třetí bělidlo bylo na statku čp. 34. Jako bělič tu působil Anton Lange, který realitu koupil 1783 za 440 kop od Christopha Preibische. Od něj přešlo hospodářství i s bělidlem 15. ledna 1815 za 2000 fl. na šolce Antona Pietsche. 12. ledna 1837 získal nemovitost za 2100 fl. Josef Scholze, jehož potomci ji vlastní dosud.
Také na statku čp. 29, který vzešel z výše uvedené reality, se bílilo, jako bělidlo sloužil patrně domek čp. 132. Bělidlo na čp. vzniklo koncem 18. stol., 22. listopadu 1766 je Gottfried Mäuer za 285 kop 50 gr. prodal Hansi Josefu Krauseovi z Filipky, 19. ledna 1779 za 190 kop připadlo Joh. Antonu Krauseovi, který zřídil bělidlo. 1. února 1824 přenechal realitu i s bělidlem za 2000 fl. Josefu Krauseovi, který celý majetek přenechal 10. února 1853 za 3000 fl. svému synu Valentinovi Krauseovi. Bělidlo mezitím bylo zrušeno a v čp. 29 zřízeno pohostinství.
V první třetině 19. stol. vzniklo bělidlo u čp. 91. Tento dům postavil kolář Josef Morche na pozemku, který získal za 140 fl. 4. října 1830 od Josefa Geislera. 29. června 1854 přešlo bělidlo na Valentina Morcheho a 2. srpna 1862 za 915 fl. na Franze Neumanna.
Další bělidlo bylo u čp. 149. Tuto nemovitost vlastnil na základě kupní smlouvy z 14. března 1809 Ambros Seibt, 21. listopadu 1841 ji i s bělidlem za 1400 fl. získal Florian Seibt, od nějž nemovitost přešla 24. září 1859 za 2055 fl. na Franze Neuhäusera čp. 38, který ji 1873 za 1500 fl. přenechal svému synu Wilhelmu Neuhäuserovi.
Nejdéle se bělidlo udrželo u čp. 85. Postavil je domkář Felix Endler z čp. 13, který 9. června 1796 získal za 400 fl. od šolce Ambrose Arnolda pozemek o rozměru 4 jiter. V kupní smlouvě se píše, že "kupující je ochoten na zakoupeném pozemku zřídit bělírnu příze". K tomuto účelu mu bylo povoleno, aby na pozemku prodávajícího v lese bral vodu zdarma a bez omezení ji převáděl na svůj pozemek. 1805 zakoupil Felix Endler ke svému pozemku za 30 fl. od šolce Antona Pietsche ještě přilehlý pruh pozemku. 10. července 1824 přenechal svůj dům s pozemkem a bělidlem za 2700 fl. synu Felixi Endlerovi. Dům čp. 13 přenechal již 14. prosince 1814 za 500 fl. synovi Augustinu Endlerovi. 11. dubna 1837 prodal Felix Endler bělidlo šolci Antonu Pletschovi, který je prodal 8. dubna 1841 za 2550 fl. běliči Juliu Thomasovi původem z Habendorfu. Ten provozoval bělidlo až do r. 1858. 15. prosince prodal realitu čp. 85 za 3000 fl. majiteli krčmy Franzi Neuhäuserovi, který budovu 1895 nechal strhnout. Místo, kde dům stál, označuje jabloň rostoucí na poli, které patří ke krčmě.
R. 1834 byla v Oldřichově v provozu ještě čtyři bělidla. Bílení neobstarávali vždy majitelé, za časté to byli nájemci.

V posledním desetiletí 18. stol. žil v Oldřichově bělič Anton Ullmann. 2. února 1792 zakoupil od vdovy Barbory Peukerové za 150 fl. dům čp. 2 ve Filipce a tam si zařídil vlastní bělírnu. Od něj přešel dům i bělidlo na Franze Keila, který jej 1799 za 500 fl. prodal běliči Franzi Hessemu. Ten přenechal celou nemovitost 9. února 1808 za 1350 fl. Josef Krauseovi z Oldřichova čp. 29. Od něj přešel dům čp. 2 bez bělidla 1. dubna 1824 za 500 fl. na Antona Krauseho. 23. února 1828 jej získal Franz Passig († 18. února 1833), 26. srpna 1857 za 815 fl. na vdovu Agathu Passigovou a 31. října 1858 na Floriana Krauseho.
Na hranici obce zřídil 1831 bývalý oldřichovský bělič Franz Alscher rodák ze Seifersdorfu, za jím zakoupené usedlosti čp. 46 v Mníšku bělírnu příze, jejíž provoz ukončil 1871 Anton Alscher.

Čas přírodního bílení na trávě již dávno skončil. Jeho konec přivodil pokrok v chemii. Tím skončil pro obyvatele kdysi kvetoucí zdroj příjmů, pulzující život i kus poezie. Na bělidlech byl od jara do podzimu čilý provoz. Na louce určené k bílení, stál na nejpříhodnějším místě prostý z prken stlučený domek, jehož šindelová střecha byla v hřebenu prolomená, aby lépe unikala pára vznikající při paření příze. Uprostřed tohoto stavení bylo topeniště se dvěma nebo třemi měděnými kotli. Zde se příze pařila a věšela. Topeniště bylo z cihel a každý rok se muselo obnovovat. Až do šedesátých let se topilo výhradně dřívím, které se sem sváželo na saních. Později se ujalo vytápění uhlím. Běžně se spálilo ročně 100 sáhů dřeva, později 6 - 8 vagonů uhlí. Vedle kotle byly sudy, v nichž se příze pařila pomocí vylouženého dřevěného popela. Když se začalo topit uhlím, používal se louh z potaše a sody. Louh se vyráběl ve zvláštních sudech. Z nich vytékal do sudů ve tvaru vany. Dále v bělidle byla nádrž na vodu, cca 8 m dlouhá, 2 m široká a 1 m hluboká, kde se příze máchala, poté se ždímala pomocí vijadla. Svítilo se olejovými a později petrolejovými lampami. Práce tu začínala již záhy z jara. Jakmile bylo potřebné množství příze pohromadě, začalo se s namáčením. Spařenou přízi pak tovaryši v rukavicích ze surového plátna vyndávali ze sudů a přenášeli na suchou slunnou louku, kde ji rozprostřeli. Předtím přízi připevnili na kůly, aby se přadena nezamotala. Kůly se pak sesbíraly k opětovnému použití. Příze se musela celý den pilně polévat vodou, která tu byla v kádích, do kterých byla přiváděna samospádem nebo pumpami z rybníku nebo jiných nádrží. Příze se pak sušila na plotech kůlech nebo na šňůrách. Práce na bělidle začínala každý den ve 4 hodiny ráno a končila až v 7 večer, při větších zakázkách i později. V noci tu byla dobře organizovaná strážní služba. Hotové zboží se zákazníkům vozilo na vozech, které byly vyloženy plachtami nebo slaměnými rohožemi.
V zimě práce na bělidle stála. V té době se zhotovovaly kůly k upevňování příze, opravovaly se krosny a kolečka, jimiž se příze vozila a nosila na louku, šily se plátěné rukavice a vyráběly se nitě k označení příze. Každá bělírna měla své vlastní označení.

Průmysl
Průmysl se v Oldřichově usadil v polovině minulého století. Všechny zdejší továrny vznikly z bývalých mlýnů a pil.

První průmyslový podnik vznikl ve mlýně čp. 22. Adalbert Kretschmer, syn majitele Franze Kretschmera jej přestavěl na přádelnu. 1855 tu pracoval nájemce Josef Sitter. Později tu předli Sebastian a Heinrich Esselbachovi. První z nich (nar. 24. ledna 1809 v Gernsheimu na Rýně), zemřel v Oldřichově 17. února 1865. Heinrich Esselbach (nar. 14. prosince 1836 v Rýnovicích) skonal 13. července 1882 v Kateřinkách.

Jako další nájemci se objevují Anton Rössler a Adolf Goll. Druhý z nich (nar. 24. prosince 1846) vlastnil později továrnu čp. 147 ve Fojtce a později zemřel jako soukromník 7. prosince 1930 v Liberci. R. 1863 přenechal Franz Kretschmer továrnu synu Adalbertu Kretschmerovi za 10500 fl. do vlastnictví. Ten ji 27. června 1872 prodal Josefu Köhlerovi, který ji převzal 7. prosince 1872 a 3. ledna 1898 zemřel ve věku 62 let. V továrně zaměstnával 18 dělníků. Po jeho smrti vedla provoz vdova Anna Köhlerová. V r. 1903 se vlastníkem továrny stal syn Reinhold Köhler. 7. června 1904 v 9 hodin dopoledne způsobil požár značnou škodu. Ve stejném roce byla továrna přestavěna, 1908 byla postavena nová strojovna. V březnu 1909 byl do provozu uveden nový parní stroj. Při soudní dražbě 20. prosince 1911 získala továrnu Anna Köhlerová, matka Reinholda Köhlera. Od ní ji získal cestou soudního prodeje 31. prosince 1912 za 90.000 K Rudolf Seiche z Ústí n. L. 2. května 1930 ve 3/4 na 1 odpoledne vypukl nevysvětlitelným způsobem požár ve skladu vedle vlastní tovární budovy. Sklad byl plný bavlny a příze. Oheň se šířil děsivou rychlostí po celém skladě a pak zachvátil přilehlou, k silnici otočenou budovu kanceláří a zámečnictví a zničil celou střechu. Skladiště bylo po uhašení požáru jen doutnající hromadou trosek. Bylo nahrazeno novostavbou. Po smrti R. Seicheho 20. listopadu 1931 provoz skončil.
Přibližně deset let po zřízení výše jmenovaného provozu r. 1863 zařídil Franz Neuhäuser mladší prádelnu bavlněného odpadu ve mlýně čp. 161, který jeho otec postavil 1848. 9. února 1864 začal provoz. Za nájemce Antona Hüttmanna vznikl 27. května 1871, ráno ve 3 hodiny, požár, který během tří hodin zničil celou budovu továrny. Továrna byla ihned znovu postavena, již 28. listopadu 1871 mohl být obnoven provoz. 6. března 1878 spadla strojovna, byla rychle obnovena. R. 1889 byl postaven nový komín. Přádelnu zpočátku provozovali nájemci a to do požáru Anton Hüttmann (nar. 10. pros. 1828) a poté od listopadu 1871 do 1878 firma Josef a Benjamin Simon, poté se opět stal nájemcem Anton Hüttmann. Po jeho smrti 1889 vedla provoz jeho vdova Helena roz. Bernigová, která 1890 zaměstnávala 32 dělníků.

Po její smrti provoz převzali (1906) oba synové Reinhod a Gustav Hüttmannovi jako firma "A. Hüttmanns Söhne". Majitelé firmy získali r. 1908 od dědiců Franze Neuhäusera, který zemřel 17. pros. 1903 za 42.000 K taky budovu továrny. Stará vodní kola byla v červenci až říjnu 1908 nahrazena dvěma turbínami, které dodala firma Voith z Heidenhainu. Náklady na tyto úpravy včetně potrubí z Vítkovic činily asi 35.000 K.

Pila stojící poblíž, postavená 1844 byla 1908 zrušena. Namísto šupny vznikl 1910 obytný dům čp. 235. Začátkem října 1912 začala firma A. Hüttmanns Söhne s pokládáním vodovodu z potoka Schirrgraben. Na potoce byly postaveny jezy a voda byla potrubím přiváděna do bazénu, aby dále sloužila provozu. Firma zaplatila jednorázové odstupné 300 K a zavázala se k ročnímu poplatku 100 K vrchnosti. 9. října 1912 zakoupila firma od pilaře z čp. 78 kus pozemku u silnice. Reinhold Hüttmann (nar. 1873) zemřel 26. září 1918. Jeho bratr Gustav již předtím z firmy odešel. Ještě před svou smrtí a to r. 1917 Reinhold Hüttmann prodal továrnu firmě Adolf Schütz a spol., která pak 19. pros. 1918 získala od továrníka Emila Simona jeho provoz čp. 179. Od 1920 patří celý majetek firmě "Algersdorfer Industrie-AG" a od té doby je název firmy "Algersdorfer Industrie AG, provoz Oldřichov v Hájích, dříve Schütz a spol.".(majitel Adolf Schütz a Emil Schüller).

Kromě zdejšího provozu vlastní firma ještě prádelnu česané příze v Nieder-Algersdorfu, přádelnu bavlny a barvírnu v Türmitzu a jednu přádelnu v Jižní Africe.

14. února 1930 kolem půl desáté z neznámé příčiny vznikl požár ve skladu zdejší továrny, který ale firemní a místní hasiči lokalizovali. Přesto byla zničena značná část zásob vlny a příze. Podnik dává výdělek mistrům i dělníkům.
V r. 1888 získal továrník Franz Neuhäuser mlýn čp. 20. Následujícího roku 1889 mlýn přestavěl na továrnu, současně nechal postavit výheň.
1890 se do přestavěné budovy nastěhoval nájemce Josef Kratzig z Hercova a s 11 dělníky tu provozoval přádelnu bavlny.

Když se 1892 odstěhoval do své vlastní továrny v Harcově, pronajal si místnosti Louis Löwy z Liberce, který tu postavil 20 tkalcovských stavů.

V r. 1894 převzal továrnu zeť majitele Franze Neuhäusera (†20. pros. 1903), Anton Horn z Kateřinek, který tu zřídil přádelnu česané příze.

V létě 1895 zde zavedl elektrické osvětlení; 1. září 1895 poprvé zazářily rozšířené místnosti elektrickým světlem; dynamo pocházelo z Achenu.

V r. 1901 byla v kotelně postavena parní stříkačka, kterou 19. května 1901 hasiči vyzkoušeli. 23. září 1901 bylo započato s přístavbou směrem k silnici. 1903 bylo postaveno nové dynamo. 13. června 1904 se firma A. Horn pustila do stavby nové stáje a skladiště s remizí, v říjnu stejného roku byla zbourána stará šupna. 1907 byl podnik dále rozšířen o nový sklad a odpovídající byt.

Na posvícení 1910 byla ve strojovně postavena nová stříkačka. Majitel továrny Anton Horn, který v letech 1910-1912 vlastnil otcovu továrnu čp. 82 v Kateřinkách (nyní firma Franz Jäger), zemřel 6. června 1931 ve věku 66 let. Již 4. srpna 1931 jej následovala jeho žena Marie roz. Neuhäuserová. Oba byli zpopelněni v libereckém krematoriu, on 9. června ona 6. srpna. Zanechali dceru Luisu Marii (nar. 21. července 1898, provd. 27. srpna 1921 za sklářského továrníka Wilhelma Luha v Jablonci) a syny Rudolfa (nar. 20. dubna 1894, ženatý od 6. října 1923 s Editou Beckertovou z Liberce) a Wilhelma (nar. 20. března 1901, ženatý od 30. ledna 1932 s Hildou Jaichovou ze Svitav).
U pily čp. 179 postavené 1864 a to na místě bývalé stoupy, zřídil Wilhelm Neuhäuser 1889/90 zpracovnu bavlny - trhárnu. Zakladatel zemřel 15. ledna 1894 ve věku 51 let. Jeho syn a nástupce Eduard Neuhäuser postavil v trhárně parní stroj, který byl uveden do provozu 24. září 1901.

1905 jej nahradila parní lokomobila firmy Unrath. 21. října 1910 připadla továrna, jejíž úřední odhad činil 44.000 K, cestou dražby za 23.000 K továrníkovi Emilu Simonovi z Fojtky. Ten ji zcela přestavěl a zvýšil o jedno podlaží. 13. září 1917 byla trhárna opět uvedena do provozu. 19. prosince 1918 továrnu koupila firma A. Schütz a spol., která ji spojila s hlavním provozem čp. 161.

Výroba skla
Pokusy o zavedení výroby skla do údolí Jeřice skončily pokaždé bez úspěchu. Ústní podání říká, že v Aehgrabenu byly nalezeny kusy pánví a škváry, lidové podání taky dává do souvislosti se sklářstvím názvy Schirr nebo Scbürgrabenu. Písemný doklad, který by potvrzoval existenci výroby skla, chybí. Jisté je jen, že se tu pálilo dřevěné uhlí. Nalezené škváry mohou pocházet i ze stálého ohně milířů.
Koncem šedesátých let 19. století se konal opravdový pokus o zavedení brusírny skla do naší obce. Tehdy provozoval Josef Schöler čp. 43 broušení skleněných kamínků. Ale již za krátkou dobu musel skončit, protože obchody ve sklářství vázly. Stejný osud postihl i brusírnu knoflíků, kterou 1886 zřídil Anton Schöler vedle svého domu čp. 242 (83). Brusírna existovala jen tři roky a 1889 byla zrušena. Na jejím místě postavil majitel Anton Schöler pilu.

Obchod
Za starých časů zde obchod téměř neexistoval. Obchody jak je známe dnes, na vesnicích vůbec nebyly, jelikož byly přebytečné. Mouku, krupici apod. dostali lidé ve mlýně, kam byli přiděleni jako mléči. Sůl dostali u šolce, který ji bral z Frýdlantu.

Teprve jak přibývalo obyvatel, ukázala se nutnost zřídit obchody s potravinami. (V Olbersdorfu uvádí daňový registr z r. 1614 již krupaře Christofa Krausseho).
První taková prodejna byla zřízena ve čtyřicátých letech 19. století v domě čp. 38, 1871 pokračovala v čp. 491 a 1883 byla přeložena do čp. 69, kde je dodnes.
R. 1857 zřídil Josef Peuker v čp. 5 krám, který ale existoval pouze 10 let. 1867 byl nahrazen obchodem se sklem, který ale byl již za pár let zrušen.
Když se stavěla železnice, byl krám v domě čp. 19. Provozoval jej nájemce Blas Rup z Chorvatska. 2. května 1874 dům vyhořel a krám již nebyl ohnoven.
12. března 1893 byl založen konzumní spolek "Svépomoc", který měl prodejnu v čp. 180. Od r. 1929 je filiálkou libereckého konzumního spolku "Vorwärts". V přístavku čp. 233 byla 25. října 1927 otevřena pobočka.
Jako obchodní míry sloužily loty, libry, pecky a centy. Hrst pepře byla jeden lot (1 3/4 dkg). Osm lotů dalo čtvrtku, čtyři čtvrtky jednu libru (56 dkg), dvacet liber jednu pecku a šest pecek (nebo kamenů?) jeden cent (56 kg). Současné váhy se užívají od r. 1873.

Zboží často měnilo ceny. 1 kg cukru stál 1890 38 kr., 1 kg kávy střední jakosti platil 1890 2 fl., 1 kg pšeničné mouky stál 1890 19 kr., 1 kg chlebové mouky 16 kr. 
Důležitý byl v Oldřichově vždy obchod se dřívím. Oldřichovská prkna a jiné zboží se již v 17. století vyváželo až do Zhořelce. Zdejší povozníci vozili dřevo přes Raspenavu a Luh, odkud pak používali "Görlitzweg"(Zhořeleckou cestu) vedoucí mezi selskými pozemky Krásného lesa. Když 1538 jeden statkář v Krásném lese, přes jehož pozemek cesta vedla, chtěl zakázat její užívání, Oldřichovští se připojili ke stížnosti, kterou podali u vrchnosti obyvatelé od horní Smědé, a to aby cestu mohli nadále užívat a aby byla nově vytyčena. Toto se patrně uskutečnilo.
Dřeva tu bylo dosti. V panských lesích se každoročně pokácelo množství dřeva, které bylo označeno a pak prodáváno o dvou výročních trzích (Holzmarkt) a to na sv. Jiřího a na sv. Havla. Ceny dřeva byly stále vysoké, aby se zabránilo jeho plýtvání. Koncem 16. stol. stál kmen stavebního dřeva v nižších revírech 20 - 24 grošů, v horských lesích asi polovinu. 1648 se za bouček platilo 12 gr., za jedličku 10 - 20 gr., za kmen javoru 14 gr. a za smrkový kmen 13 gr.

Později se cizím účtovalo dříví dráže než domácím poddaným. Ti platili 1730 za buk 1 fl. 10 kr. - 1 f1 15 kr., za jedli 1 fl. - 1 fl. 10 kr., za osiku 54 kr.,až 1 fl., za javor 1 fl. l0kr. - 1 fl. 15 kr. a za břízu 30-35 kr. Cizí platili za buk, jedli nebo javor po 2 fl., za osiku 1 fl. 30 kr. a za břízu 40 kr. Tesařské dříví platilo pro poddané 54 kr., větve a chrastí 45 kr., cizí platili za oboje po 1 fl. Na jarním trhu se v Oldřichově prodalo 235 kmenů dřeva, za což bylo strženo 233 fl. 37 kr.

Dřevo, které vrchnost potřebovala sama, se většinou splavovalo po Jeřici, dřevo pro panské pily se v zimě sváželo na odkladiště, odkud je pak v létě povozníci (jako robotu) vozili k pilám. Zdejší sedláci museli pomáhat při kácení a řezání stromů, zahradníci pak štípali panské dříví, za to ale dostávali malou odměnu. Poddaní, kteří koupili dřevo, museli si jeho odvoz obstarat sami.
Obchod se dřívím byl dříve jednodušší (před sto lety) nežli dnes. Nyní je možno koupit pouze celou paseku za hotové. Tenkrát bylo možné za málo peněz koupit dříví a ještě k tomu takové, které se kupujícímu líbilo. Obchodník si vybral kmeny tam, kde to shledal jako dobré. Stalo se v těch časech, že obchodník mohl nakoupit dříví již za 12 - 15 fl.

Chtěl-li někdo koupit od vrchnosti dřevo, přihlásil se na frýdlantském lesním úřadě, odkud pak přišel nadlesní nebo jiný lesní úředník, který zařídil prodej a předání. Při přejímání většího množství dřeva bylo možno s placením posečkat. Obchodníci při prodeji velice dobře dokázali mít výhody na své straně. K dopravě dříví používali vozy s úzkým dnem (Brettleibl). Žebřiny na takových vozech byly velice šikmo postavené, takže náklad obsahoval méně dříví, ale vůz přesto byl brán jako plně naložený.

Cena dřeva byla určována na vozy. Nejvíce dříví se vozilo do Liberce, kde taky velice dobře znali oldřichovské úzké vozy.
V místní konšelské knize je zajímavý zápis z r. 1895 - pojednání o zdejším obchodu se dřívím kdysi a dnes. U úvodu se praví, že jsou zde uvedeny "samé pravdivé skutečnosti, jen jména osob jsou změněná". Dále se praví: "nyní (1895) je panský les přesně vyměřen, nakreslen na papíře a rozdělen na revíry, oddálení, seče a čísla. Nejvíce je smrkového a bukového lesa. Jedle, borovice atd. jsou vzácnější. V padesátých letech nechal zesnulý hrabě Eduard Chlam-Gallas na 12.000 jiter ohradit dřevěným plotem a osadit vysokou zvěří. Tato obora je nyní o něco menší, protože fojtecký revír je oddělen oplocením, které začíná u čp. 161 - Neuhäuserovy továrny a táhne se až k Nové louce. Zvěř je od podzimu do jara přikrmována ovsem, senem a kukuřicí a tato záliba některá léta přijde až na 20 - 30.000 fl. Na podzim přijedou kavalíři a pár kusů odstřelí. V prosinci a lednu se každoročně při krmení v Görsbachu poblíž čp. 76 (252) odchytá čtyři až pět kusů mladších jelenů, kteří pak jsou posíláni do Pardubic na farforstní hony. Přes všechno dobré krmení vysoká loupe kůru na mladých stromech a okusuje mladé větvičky. Z ran vytéká pryskyřice a stromky zakrňují. V celé oboře patrně není ani jeden zcela zdravý strom. Spodní část je vždy nahnilá.
Za příznivého ročního období dřevaři mýtí části lesa, jak jim to určil hajný, dělají polena, stavební dříví, palivo a tyče. Pokácené dřevo je opařeno číslicemi, změřeno a určena jeho cena. Kůra se prodává zvlášť. (Dříve plynuly peníze za kůru do kapsy hajného.) Cena dřeva klesá podle místa v lese a podle jakosti. Aby se mohlo dobře prodávat i dřevo ze vzdálenějších míst v lese, nechal hrabě postavit řadu silnic. Jedna silnice vede z Ferdinandova do hor na Černou horu a Čihadla, Jizeru, Smědavu. Silnice z Görsbachu vede na Novou louku.
Obchodníci přicházejí se dřívím na trh. Pan polesný, pan lesní kontrolor, pan myslivec a pan lesní jsou v určené hospodě a dělají trh. Obchodník X. a Z. jsou obšťastněni určitým množstvím, které musí do tří měsíců zaplatit na úřadě dle účtu z Frýdlantu.
A tak teď jde pan "Postarejsesám" se sekyrou a dalším nářadím do lesa, značí stromy svým jménem, dře sebe, druhé a koně tak dlouho, až je dříví u domu nebo na pile. Když v lese zlomí oj, může si useknout klacek, musí ale na parízek napsat své jméno a jen za zvláště příznivých okolností ten klacek nemusí zaplatit. Pan lesní může bezstarostně ležet doma na kanapi; pokud ještě někdo v lese ukradne smrček nebo jiný kus dřeva, zrádce je u něj dříve než zloděj dojde domů.
Kmeny jsou podle jejich tloušťky rozřezány na různě silná prkna a převedena k truhlářům. Jeden vyrobí prkna na štůčky látek, jiný dělá bedny. Jen málo prken je vhodných na výrobu nábytku - díky jelenům! Palivové dříví se rozváží do Liberce a okolí. O nedělích může pan "Postarejsesám" jít k zákazníkům. Když se vrátí domů, je někdy peněženka stejně prázdná jako předtím. Těch několik šestáků stačilo na celé okružní jízdě jen na malá piva. A1e hlavu vzhůru, příště bude líp, - ze všech stran přijdou peníze - pošták donese novou objednávku a koneckonců množství taky udělá své, kamna mají v každém domě, a když dnes nekoupíte, tak za týden přijdu zas! - A dnes je šrajtofle nabitá: konečně zaplatím tu zatracenou daň, ženě koupím nové šaty, malému synkovi nový kabát na zimu a tak dál, až nakonec kovář a švec odnesou poslední halíř. Ovšem, peněženka má ještě jednu schovanou přihrádku, tam jsou šestáky do hospody na pivo, tabák a ještě jednu kořalku. Jeden dobře situovaný obchodník dřívím, že teď už to dál nepůjde, že budeme všichni zruinováni a že dobré časy jsou za námi. Asi před osmi lety jsem šel s jedním starým poctivým mužem do obory. Jmenoval mi odedávna známá místa v lese, ukazoval, kde jako čtrnáctiletý mladík kácel dříví, jak vysoké a silné tehdy byly smrky, kde 1866 za války strávil několik nocí a vyprávěl - souhlasně se vzpomínkami jiných lidí z Oldřichova - jak tehdy se kupoval panský les. Ušetřil jsem si nějaké tolary za práci v lese - říkal - a šel jsem k panu polesnému do Frýdlantu, žádaje ho, aby mi taky prodal dřevo. Brzy nato přišli úřednici a já jsem dostal smrky tak silné jak jsem chtěl a taky kde jsem chtěl. Pan polesný nechal mé zakoupené stromy označit, změřit a já jsem zaplatil obnos. Největší a nejkrásnější smrky jsem nechtěl koupit, ty zůstaly stát. Jiný obchodník se staral na svém místě. Teď se každý den kácelo a sváželo. Stálo tu ovšem pár smrků, které musely taky pryč, stály v cestě, bylo z nich dobré dříví, ten a onen potřeboval zrovna takové zboží, jinak už bychom tam neměli co dělat. Dnes - říkal a tvářil se podivně - každý kouká, aby se před setměním dostal z lesa, protože cesty jsou špatné a člověk by si zlámal nohy nebo vaz. My jsme dříve jezdili do lesa za nejtemnějších nocí s těžkými dvoukolými vozy, pokáceli smrky a cestou necestou dopravili dolů. Někdy jsme to ovšem přehnali a museli jsme své dříví schovat. Třísky jsme pečlivě posbírali, pařez přikryli zemí a mechem, někdy jsme dokonce museli vysadit jiný smrček na takto vzniklou holinu. Za týden či za 14 dní už bylo jedno, když uschnul. Občas také se vyskytli adjunkti, kterým jejich příjem nestačil na živobytí, a tak si občas zahráli na polesného.
Leckterý mladý silák toho využil, byl vyzván, aby opatřil peníze, tu a tam v noci odvezl kládu, prodal ji za pakatel, dá se říci jen za odměnu pro nosiče bohatému obchodníkovi a tak si opatřil peníze na nedělní pivo. Dříve se hodně dříví vozilo nejen do Liberce ale i do Žitavy, kde se dobře prodalo. Nyní je uvalením cla dovoz do Saska velmi ztížen.“
Z dřívějších obchodníků dřevem zde uveďme: Johann Augsten z čp 101 († 9. dubna 1903 v 83 letech), Eduard Köhler čp. 73 (nar. 27. ledna 1833 † 8. února 1909), Eduard Köhler čp. 79 († 5. listopadu 1930, 72 let), Karl Effenberger čp. 97 (nar. 19. ledna 1833, † 9.prosince 1903), jeho syn Karl Effenberger čp. 190 (nar. 14. října 1867, † 23. prosince 1916) a August Endler z Filipky († 20. prosince 1898, 54 let).

Po dlouhá léta provozoval obchod se dřevem taky Ferdinand Storm čp. 1, který od 1. ledna 1899 do srpna 1909 vedle toho ještě provozoval pilu ve Fojtce a 1909 zřídil pilu i zde. Ještě nyní je obchod se dřevem zde dosti značný.
V Görsbachu provozuje obchod se dřevem od 1926 Anton Schöler mladší z čp. 242, syn Ant. Schölera staršího. Ceny dřeva se neustále mění, plnometr palivového dříví (větve) stál 1890 2 fl. 80 kr.
Dokud se zde vyrábělo tříslo, byla zde vždy i řada obchodníků s kůrou.
V čp. 105 měl v devadesátých letech Josef Köhler značný obchod s kůrou, později zchudnul a 16. ledna 1913 zvolil dobrovolný odchod ze života oběšením v čp. 161.

21. října 1915 zemřel obchodník s kůrou Josef Köhler z čp. 165 (nar. 11. února 1853).
Obchod s uhlím se ujal až v posledních letech. V r. 1890 stálo 50 kg uhlí černého 60 kr, a 50 kr uhlí hnědého 42 kr.
Se senem a obilím obchodoval ve větším měřítku Josef Effenberger z čp. 208, po několik desetiletí byl i armádním dodavatelem. Zemřel 1. června 1928 v 61 letech.
Obchodníci s dobytkem jsou již po léta usedlí ve vsi. S dobytkem obchoduje nyní Gustav Pfohl čp. 207, s prasaty Josef Franze z čp. 195.
Ve druhé polovině 18. století zde kvetl čilý obchod plátnem. Nejznámější byl sedlák Josef Seibt, který 1764 od svého otce Hanse Seibta převzal statek čp. 1 za 200 kop. Zaměstnával mnoho domácích tkalců na Frýdlantku. Jeho první manželkou byla Apollonia Keilová z Fojtky a po její smrti se oženil s Terezií Soholzovou (dcerou domkáře Josefa Scholze z Hejnic čp. 114). Zemřel 27. dubna 1796 ve věku 52 let, zanechal pět dětí: 30. dubna byl pohřben na hřbitově v Mníšku. Po smrti Josefa Seibta byla faktorie zrušena, rodina se odstěhovala do Hejnic, kde se dcera Marie Anna provdala za místního obchodníka Antona Kratzera (zakladatel firmy Jos. Kratzer a synové). Druhá dcera Viktorie se provdala za šolce z Bílého potoka Franze Josefa Krauseho. Syn Gottfried odešel do Chomutova. Anton - praděd zdejšího básníka Josefa Bennesche - se usadil v Hejnicích Nejstarší syn Hans Josef, který následoval svého otce jako vlastník statku čp. 1 ke kterému pařilo 1 bělidlo, prodal obojí 30. dubna 1807 Jon. Josefu Stormovi a taky se usadil v Hejnicích.
Obchod střižním zbožím vykazuje po desetiletí řadu zástupců.
Železářství provozoval po řadu let Franz Wildner čp. 226 (nar. 1. prosince 1868, † 18. srpna 1917 v polní nemocnici v Chebu), nyní jeho syn Franz Wildner.
Rozvíjející se cyklistický sport dal vzniknout obchodu s jízdními koly - Franz Wildner čp. 220.
Kuřivem obchoduje 9 trafik a to Wilhlem Lange čp. 54, Josef Köhler čp. 191, Ferdinand Storm čp. 1, Ferdinand Gries čp. 29, Anton Arnold Filipka čp. 4, Marie Augstenová, Filipka čp. 11, Franz Wünsche čp.180, Anton Schöler čp. 242, Franz Endler čp. 248.

Stará pohlednice Oldřichova v Hájích. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina