2. díl. Dodatek. Kapitola 2: Pověsti

2. díl. Dodatek. Kapitola 2: Pověsti

Pověsti
Domov býval kdysi nejútulnějším místem. Veřejné šenky, kromě krčmy, nebyly, a i tam se chodilo jen o nedělích a svátcích. Společenský život se ponejvíce odehrával doma. Léto k tomu nebylo příliš vhodné, neboť po celodenní namáhavé práci si lidé potřebovali odpočinout. Dlouhé zimní večery však přinesly do nízkých světnic pohodu. Lidé se scházeli na přástky střídavě v různých domech a za vrčení kolovrátků se zpívaly lidové písně, vyprávěly se příběhy z dávných dob anebo pověsti a pohádky. Lidé si velice vážili a lpěli na těchto kulturních pokladech, těšili se z nich mladí i staří. Bohužel to tak nezůstalo. Nadcházející střízlivá, rychle se měnící doba nepřeje krásným lidovým písním, pohádkám a pověstem, které osvěží ducha i srdce. Čím dál tím více upadají v zapomnění a dnes se zachovaly jen zbytky. Jen staří, kteří ještě za svého mládí zažili přástky, mohou potomkům něco z tohoto bohatství předat.
Naši pradědové mnoho vyprávěli o démonických bytostech, které prý se dříve zdržovaly v naších lesích. Miláčky prostých lidí byli dřevění mužíčci (Holzmannel) a malinké lesní ženy (Buschweibel), prostě malí skřítkové obojího pohlaví, kteří rádi vyhledávali pasáčky na pasekách a za nějakou malou úsluhu jim zazpívali nebo vyprávěli pohádky. Přívětiví dřevaři, sběrači lesních plodů a pasáci zřídka od nich dostali hrst listí nebo steliva, které se doma proměnilo na zlato. Leckteré chudé a strádající rodině tak jejich štědrost přinesla štěstí a spokojenost. Nevlídné a zlé lidi pak potrestali všelijakým čtveráctvím. Bohužel k všeobecné lítosti se tito skřítkové už dávno od nás odstěhovali, to když naše země ztratila svého dobrého knížete.
Poblíž Görsbachu je v lese místo zvané Waldmann. Podle pověsti tam prý byl mužíček, který v noci dával značky na stromy. Jedna žena, jejíž muž tam kácel buk, prý viděla, jak padající buk zasáhl mužíčka, který se hlasitě zasmál a pak zmizel.
Pověsti o nočním lovci už jsou také značně vybledlé. Noční lovec byl vousáč v mysliveckém oblečení, na hlavě měl velký klobouk s péry a v pravici držel velký oštěp. Je už jen známo, že prý za nocí s početnou družinou a hlasitě štěkajícími psy objížděl svůj revír, rozsáhlý horský les, a snažil se ulovit oštěpem prchající zvěř. Když potkal dobrého člověka, občas mu nějaké ulovené zvíře shodil. Když ho však někdo zlý podráždil, velice se rozzlobil, vyštval jej z lesa, nebo mu zakroutil krkem.
Ohnivý drak, veliké zvíře podobné ještěrce s více hlavami, zakrouceným ocasem, zlým pohledem a jedovatým dechem, byl v okolí velmi obávaný. Nejčastěji se zdržoval na Dračím vrchu mezi Fojtkou a Kateřinkami. Za nocí létal vzduchem a bezbožným lidem házel zlato komínem do domu. Ve Fojtce se vyprávěla pověst, že mu na usmířenou každoročně musel být obětován mladý lidský život a že nakonec draka uloví ženich dcery hajného, kterou los určil jako oběť drakovi. Drak byl uloven dobře mířeným šípem. Tuto fojteckou pověst zde znají jen z doslechu.
Jak se šířilo a zakořenilo křesťanství, pověsti o dracích s ohnivým dechem se vytrácely, a draka postupně nahrazoval čert, jenž je půl člověk a půl zvíře, stejně jako drak je opatřen ocasem a navíc má rohy, místo nohou kopyta a místo rukou pracky. Trůní na vysokých skaliskách, odkud může dobře přehlédnout krajinu a kout své nekalé plány. Penězi a dary se snaží si podmanit zlé lidi. Jedno velice známé místo jeho pobytu je Čertův odpočinek na Černé hoře kristiánovské. Četné prohlubeniny na vrcholcích skal, které během staletí vymlela voda, jsou připisovány čertovým návalům vzteku, když mu kdosi překazil jeho plány, nebo jej nějaký skřítek poškádlil. (Jedna taková skalní mísa je na Scharfbergu na hranici s Fojtkou a Mníškem.) Čert pak ve vzteku udeřil prackami do skály, až tam způsobil otvor jako pěst, a jinde zase dosedl tak prudce, že se vytvořila vlnovitá prohlubeň, které jsou taky na mnoha skalách. Mnohde se těmtoprohlubeninám říká Teufelstritte - čertovy šlápoty. Křesťanská legenda tomuto vysvětlení nepřála, a časem se skály změnily na "Muttergottessteine" neboli Kameny Matky boží, a dávala je do souvislosti s útěkem Kristových rodičů z Egypta. Ve velkých prohlubeninách prý matka boží koupala malého Ježíše.
Dříve se také hodně věřilo na vodní duchy a bytosti. Mládež se bála červeně oděného vodníka, ze kterého pořád crčela voda. Za kterési ničivé povodně jej přívaly vody donesly až do našeho údolí. Miloval malé nevinné děti. Když se příliš přiblížily ke břehu, stáhl je do vody a ony navždy zmizely.
Pověsti o pokladech se ještě vyprávějí o několika kopcích. Poklad lze vyzvednout jen na Velký pátek a naprosté mlčení je základní podmínkou. Velká radost z objevení pokladu, ale zatím vždy každého hledače přiměla k tomu, aby promluvil, a tak se nikomu nepoštěstilo si poklad přivlastnit. Tak tedy dodnes všechny poklady odpočívají na svých místech. Ani zlatou sekyru, která je zakopaná v Haselgrundu ve Fojtce, ani mísu peněz, která leží pod jedlí zvanou Höhtanne na Sauschuttbergu, zatím lidská ruka nedokázala vyzvednout a taky se to nikomu tak honem nepovede.
Mnoho pověstí je o Skalním hradu (severně od Špičáku). Všechny mají historické jádro, jež už řada badatelů chtěla zjistit. Zkusme i zde na těchto listech zapsat v lidovém podání žijící pověsti, a pak možná vyloupnout ono historické jádro.
Pověst vypráví, že před mnoha staletími Skalní hrad sloužil jako útočiště lupičů, kteří tu nashromáždili obrovské bohatství. Železná vrata vedla do nitra nory, do jeskyně, která se v jistou dobu, tak o Velkém pátku otvírala, a člověku narozenému v neděli vydala svítící zlato. Také lidová pověst vypráví známou pověst o zázračném otevření hory na Velký pátek a o chudé ženě, která v tento večer, v hodině duchů, vstoupí do osvětlené pokladnice a při odchodu zapomene na své dítě, které si odnese až za rok. Tato pověst je známá i z jiných skalisek v severních Čechách, tak Humrich u Rückersdorfu, Hajní kostel u Hejnic, Jezdec u Kateřinek, Trniště u Hraničně, Ronburgfelsen u Litoměřic atd.
O dobrém bydlu zbojníků vypráví pověst, která se váže na "Kegelplan". Na hřebenové cestě, na straně od Oldřichova je rovné místo zvané Kegelplan, kde prý zbojnicí "metali kuželky, hráli, pili a hodovali".
Lidová pověst vypráví o dvou podzemních chodbách na Skalním hradě. Jedna chodba, jejíž vstup na jihovýchodní straně skály je ještě patrný, spojuje Skalní hrad s frýdlantským zámkem, a druhý jej spojuje s jeskyní loupežníků poblíž silnice na Hemrichu (Zwengsteintor). O konci loupeživé bandy vypráví dnes už málo známá pověst, kterou vypráví Adolf Schicketanz, vlastivědný badatel, rodák z Oldřichova, "mezi loupežníky na Skalním hradu žila mladá dívka, kterou kdysi sem zavlekli z některého tažení. Čas od času musela jít do Frýdlantu nakoupit potraviny. Pod strašnými pohrůžkami měla zakázáno cokoliv prozradit o svém pobytu. Sice si jí ve Frýdlantě všimli, ale nikomu se nepodařilo zjistit, odkud přichází a kam jde. Na zámku Frýdlant v té době žil statný rytíř, kterému se dívka zalíbila a kterému se podařilo získat její lásku. Ale ani jemu se dlouho nedařilo zjistit pobyt své milé. Správně uvažoval, že je tu jakési tajemství, a snažil se ji přesvědčit, že by ji mohl jednou doprovodit. Dívka slíbila, že bude na cestu sypat proso, a tak také prozradila své tajemství. Byl vyslán rychlý posel do Zhořelce, (protože lupiči přepadli i mnoho kupců), pro pomoc. Vojska poté táhla na Skalní hrad, proso jim ukazovalo cestu. Ještě však byla stráž na Trubačském kameni, bylo nutno se tiše připlížit. Když chtěl trubač na kameni zatroubit varování, šíp ukončil jeho život. Lupiči byli zneškodněni, jejich sídlo zničeno a soud ve Zhořelci udělal konec.
Tyto pověsti uvádí A. Schicketanz ve Friedländer Zeitung ze 3. srpna 1929, v pojednání o Skalním hradu. Podívejme se na věc z historické stránky a to tak, jak nám ji nabízí již zmíněný A. Schicketanz. Podle něj to byla přímo ideální skrýš pro takovou nekalou čeládku, jednak bylo místo skryté v hustém lese a tudíž téměř neobjevitelné, dále pak poloha na skále činila skrýš nedobytnou a konečně blízkost obchodní cesty z Frýdlantu do Saska byla lákavou příležitostí k získávání peněz a potravin. Hrad v pravém slova smyslu tu nebyl, "neboť všechny hrady leží v úrodném předhůří". Každopádně pověst má pravdu, pokud hovoří jen o jakémsi strážním hrádku. Že se tu vyskytovali loupežníci, je písemně doloženo, zejména z 15. stol. - 1470 a 1481.
Horší už je to s dokládáním chodby, která by spojovala Skalní hrad s Frýdlantem, protože ve středověku se takové stavby vyhýbaly horám. Také je známo, že veškerá opevnění pánů z Bibersteina byla "v předhůří hor a v pahorkatině." Něco takového v horách by bylo zcela zvláštní, bez viditelného účelu. Pověst lze vysvětlit jednak tvarem rozeklané skály a jednak tím, že prostí lidé nevěřili, že by rytíři mohli dobýt hrad po obyčejné cestě. Daleko bližší jim bylo vysvětlení, že se do hradu dostali podzemní chodbou a tak loupežníky překvapili. Trompeterstein je skála naproti Skalnímu hradu, nedaleko zmíněné silnice. Není vyloučeno, že skutečně sloužil tomu účelu, který mu připisuje pověst. Zda-li loupežnická jeskyně u Zwengteinu byla v nějakém vztahu ke Skalnímu hradu, není doloženo, třebaže pověst vypráví o ohromném pokladu, který tu kdysi našel jistý obyvatel Raspenavy. Stupně ve skále a prohlubeniny ve Skalním hradě skutečně mohou pocházet z té doby. Mohl tu skutečně stát jakýsi val nebo hradba, které byly zničeny a to bez toho aby shořely. Že na Skalním hradě sídlili lidé ve středověku, to vyplynulo z průzkumu, který 30. dubna 1929 povedl A. Schicketanz. V jedné prohlubni tam našel 30 cm vysokou vrstvu popele a dřevěného uhlí. "Protože nebyly nalezeny žádné artefakty, nedalo se určit stáří popela. Velmi vydatná byla druhá sonda, asi 3 m od první severním směrem. Byla odkryta plocha asi 1,3 m2. Pod vrstvou humusu, téměř na skále, bylo mnoho střepů, z nichž některé byly zničeny vlhkostí. Přesto se podařilo jisté množství uložit. Všechny bez výjimky jsou typickou ukázkou keramiky posledního údobí středověku. (Pingsdorfer Stil Neodlišují se od keramiky z Předlánců nebo Krásného lesa.) Po prozkoumání střepů zjistil Schicketanz, že se jedná o zbytky nejméně 20 nádob stejného stáří, jeden z nich je zdoben malovanými červenými čarami. Bylo nalezeno ještě něco navíc. Dva železné hroty - špice šípů o délce 7,20 a 8,30 cm. Jsou ukovány jako čtyřhrany sbíhající se do špice, s postranní kotvicí. Přestože byly značně zrezivělé, dal se dobře poznat původní tvar, který opět ukazoval na konec středověku. 3. sonda nepřinesla kromě jednoho střepu nic zvláštního. Srovnáme-li historické skutečnosti s výsledkem právě popsaného výzkumu, zjistíme, že pověsti o Skalním hradu mají dobré historické podání. (Uveďme zde ještě, že Ing. E. Gebauer r. 1928 u Skalního hradu našel několik střepů a 1929 kromě většího počtu střepů z hliněných nádob i "fragment zcela zničeného meče - rukojeť a části čepele a kovaný, 10 cm dlouhý hřebík se 7 mm hlavičkou, zcela prorezivělý; toto se píše ve Friedländer Zeitung 27. července 1929. Nalezené střepy dává zpravodajce do doby 10. - 14. stol., hlášení, které je nutno přijímat velice opatrně).
Podobná pověst vypráví i o "Gebirgssteinu" na území Raspenavy. Zde v zemi odpočívá kromě meče 1 zlatá mísa, která údajně pochází od loupeživých rytířů, kteří tu kdysi žili v jeskyni. Rytíři prý jednou unesli dívku a dovedli ji do jeskyně, kde jim musela sloužit. Každý den musela jít do Frýdlantu, odkud nosila nutné potraviny. Při jedné takové cestě navštívila frýdlantského pána a prozradila mu úkryt svých trýznitelů. Aby usnadnila nalezení úkrytu, sypala cestou na zem fazole. Frýdlantský pán se okamžitě vpravil se svou družinou vyhledat lupiče. Ti tušili, kdo je asi zradil, a chtěli dívku zabít. Podařilo se jí utéci, ale na útěku se zřítila do rokle, které se ještě dlouho říkalo "Panenský skok"/ (Jungfernsprung). Gerbirgstein tehdy byl dobyt, loupežníci se sice srdnatě bránili, přesto byli všichni pobiti. (A. Ressel, Historie Raspenavy).
A ještě jednou pan Gebauer! Společnost pro výzkum rané historie severovýchodních Čech se sídlem v Jablonci uveřejnil ve Friedländer Zeitung 27. července 1929 článek o středověkém hradu na Skalním hradu. Kvůli úplnosti zde uveďme tento článek ve zkratce. Podle něj "na těžko přístupném kopci byly nalezeny jednoznačné známky bývalé stavby na vrcholu skály. Skála se tyčí z náhorní strany asi 10 - 12 metrů, z údolí 30 m. Úzká průrva vede mezi dvěma skalisky k římse, do které jsou vytesány stupně, aby se usnadnil přístup. Přesto je nutno jít opatrně, neboť vlevo se tyčí skalní stěna, a napravo, místy jen po 20 cm, počíná prudký sráz.
Dále nahoru se ale stupně rozšiřují a vyjdeme na rovinku. Na první pohled uvidíme kruhový otvor 14 metrů (?) hluboký o průměru 4 metry, vytesaný do skály, který sloužil patrně jako sklep. Samozřejmě mohl také "sloužit jako obydlí, neboť skála kolem dokola mohla skýtat nejlepší ochranu před stále zde vanoucím větrem. Nad ním se zvedala vlastní dřevěná stavba, jejíž velikost a členění lze ještě dost přesně zjistit z vysekaných lůžek pro trámy. Podle těchto značek byla stavba 10,25 m dlouhá a v nejširším místě 5,5 m široká. Z vyhloubeného sklepení pokračovaly stěny na níže položenou, k západu skloněnou plošinu, kde každopádně byl východ, a patrně také sestup do níže položených částí skalní skupiny (Panenský skok) a možná i do údolí. Na severní straně je mohutná skalní plotna, stojící na hraně, tyčící se do stejné výšky jako hlavní skalisko, které patrně v prehistorických dobách bylo odděleno. Mezi oběma skalisky je asi metr široká průrva, nad kterou stála také stavba, jak dokazují otvory pro trámy. Do boční stěny prostředního sklepního otvoru jsou vytesány lavice".

Stejně jako o skalním hradu, vyprávějí se taky pověsti o Hemmrichu. Byla tu vidět všelijaká strašidla a nočními lesy táhl divý jezdec. Pověstný vrchnostenský hejtman Karl Christian Plat von Ehrenthal, skutečný tyran a zuřivec, který poddané nelidsky týral a jehož duši prý odnesl sám ďábel (zemřel 13. srpna 1722), je za své početné zločiny odsouzen k tomu, aby po nocích procházel lesy v Hemmrichu. "Der Amtmann, der die Bauern Schund hejtman, který dřel sedláka und Hirsch und Rehe Sehoss, a střílel jeleny i laně trabt nachts mit seinem schwarzen Hund kluše v noci se svým černým psem im Wald auf glühendem Ross" v lese na ohnivém oři.
Za bouřlivých nocí prý musí na Hemmrichu "pilou řezat kameny", alespoň venkované tomu věří. Poutníci, kteří šli do Hejnic, jen neradi za nocí chodili Hemmrichem.
"denn mit Grausen hörten sie, wenn der Sturm den Wald durchfegte, wie bei Hegen, Blitz und Strm Amtmann Platz die Steine sägte." Neboť s hrůzou slyšeli, když bouře pročesávala les, jak za deště, blesku a bouře hejtman Platz řezal kameny.

Hemmrich měl dlouho špatnou pověst, všichni kdo měli projít lesy přes Hemmrich, měli předem velký stach. Liberecký lékař Dr. G. A. Bronte říká, že "staří i mladí, muži i ženy pevně věří na všechny ty pověsti, a jistě tenkrát nebylo člověka, který by svého času neviděl nějaké strašidlo, nebo by jej cosi neobalamutilo. Stejně jako vytí vlků v dáli, nebo cvakání kančích klektáků v blízkosti, strašil lidi i prastarý sukovitý buk, ve kterém viděli strašidlo. Mráz jim přejel po zádech a byli zcela přesvědčeni o existenci divého jezdce, když ticho noci přerušilo šumění křídel výra, vyrušeného ve skrýši, a když slyšeli skřípavý zvuk větví, které se ve větru o sebe třely, už se křižovali, že slyší Platze, jak řeže kamení (Hürtr Ploutzen Steane sachen?). Nikdo se neodvážil ohlédnout ze strachu, aby neviděl ducha zlého inspektora, každý se pokřižoval, nebo se potichu modlil Otčenáš, a rychle kráčeli dál, aby co nejdříve byli ze strašidelného lesa venku."

Řada pověstí rozšířených mezi lidmi nejsou původní, jsou to výtvory nové doby. Občas se vypráví o starém buku (Knorpelbuche) u cesty z Görsbachu do Fojtky, kde prý v noci bylo slyšet hrát na harfu. Toto zajisté není stará pověst, ale příběh vymyšlený nějakým dřívějším hajným. Trvalou hodnotu mají jen pověsti původní, které dozajista i příští obyvatelé budou chránit jako poklad.

Stará pohlednice Oldřichova v Hájích. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina