1.díl. Kapitola E: Doprava, cesty, dopravní prostředky

Doprava, cesty, dopravní prostředky
Základní podmínkou pravidelné dopravy je existence vhodných cest a dopravních prostředků. Až do poloviny 19. století v tomto ohledu poměry nebyly nejlepší. Vozové cesta procházející naší vsí v žádném případě neodpovídaly nárokům na ně kladeným: byly úzké a kostrbaté a sjízdné jen s největší opatrností. Železnice ještě nebyla a poštovní zásilky byly přepravovány posly nebo povozníky. To vše se během posledních desetiletí změnilo k lepšímu.

Cesty a silnice
Od nejstarších dob byla nejdůležitější cestou v Oldřichově cesta procházející vsí, po které taky chodili lidé do kostela. V Mníšku odbočovala od prastaré silnice z Boleslavi do Zhořelce a Kammwegem se k ní opět připojila.

Výše zmíněná silnice vedla z Liberce přes Ruprechtice a Neu-Ratschendorf do Mníšku a odtamtud po jižních svazích Špičáku, poblíž Scheibe, přes hřeben do Frýdlantu a dotýkala se oldřichovských obecních pozemků. Od staré krčmy v Mníšku (čp. 53) vedla ke Špičáku a u dnešního kříže Scheibkreuz přes Scheibe. Procházela výše položené pozemky zdejších usedlostí čp. 37, 38, 39, 41, 42, 43, 44, 46, 47, 48 a 49 a na statku čp. 43 ji křížila "Brettbauerweg", stará "Žitavská cesta", která odbočuje u čp. 15 (7) od "staré silnice", přes louky vede k čp. 43 a odtud vede do Olbersdorfu.

Kdysi to bylo nejkratší spojení se Žitavou a byla hodně frekventovaná. Tato stará silnice je ještě dnes mezi lidmi známá jako "Scheibweg". Pěkný popis staré frýdlantské silnice, jejíž je Scheibweg pozůstatkem, nám nabízí odborný učitel Adolf Schicketanz z Raspenavy v článku o Skalním hradu, který uveřejnil 3. srpna 1929 ve Friedländer Zeitung. Zdůraznil zde, že průběh staré obchodní stezky "která ve středověku musela být často procházena a projížděna" je dneska "patrně zcela zapomenut". Dále říká: je to stará cesta Scheideweg, patrně ona obchodní stezka, která vedla z vnitrozemí Čech do Polska a kterou nechal Karel IV uzavřít. Tato silnice vedla z Frýdlantu k nynějším Nichtovým domkům, za hájovnou odbočovala od hřebenové cesty (Kammweg) - což je novější spojnice se silnicí přes Hemmrich - a vede pozvolna výše ke Trompetersteinu a kolem sv. Jana (? kleiner Johannis), a pak stoupá několika menšími, nepříliš příkrými stupni ke Scheibe. Scheibe je líbezné bezlesé místo mezi bývalým Hřebenovým bukem a Špičákem. Znamením byl velký dřevěný kříž, který po jeho rozpadu byl nahrazen křížem plechovým. 
Cesta vedla dále po jižních svazích Špičáku a Hängebergu, táhla se po severních výšinách Oldřichova, přecházela Brettbauernweg, a západně od tzv. Svatodušního vrchu se rozdělila. Západní větev vede do údolí Jeřice, které překračuje a vede přes jižní svahy Neundorfu do Chrastavy, zatímco jihovýchodní vede kolem staré krčmy v Mníšku čp. 53 a stále se drží ve výškách, dosahuje Liberce. Dnes už jsou sjízdně jen některé části cesty, většinou se táhne lesem jako znatelná prohlubeň, často ve 2 - 3 rovnoběžkách, zarostlá stromy a křovím. Svým založením je cesta typicky středověká.
Ke konci 17. století byla tato nejstarší silnice, která spojovala Liberec s Frýdlantem, kvůli špatnému stavu zrušena. Tehdy nově postavená silnice vedla z Liberce přes Sigmundovu výšinu (Siegmundshöne) v Ratsehendorfu a odtud přes Krásnou studánku do Mníšku a Olbersdorfu, kde ústila stará silnice z Chrastavy do Frýdlantu.

Nejstarší linka říšské silnice, známá jako Scheibweg, která vede po hřebeni u dnešních Nichtových domků, kde taky odbočovala cesta do Raspenavy, je v současnosti pro špatný stav téměř nesjízdná.

Poté, co byla zrušena jakožto veřejná silnice, získala cesta přes Oldřichov na významu. Vyvinula se z ní silnice, vozovka obstarávající spojení s údolím horní Smědé. Původně to byla jen kostelní cesta Oldřichováků, vedla kolem krčmy čp. 6 a procházela přec dvůr u čp. 19, kde pak ústila do staré dopravní cesty z Liberce do horního údolí Smědé. Tato cesta byla 1562 známá jako Poutní cesta (Pilgersteig), dnes se jí lidově říká "Stará silnice" a dříve ji rádi užívali poutníci jdoucí z Liberce do Hejnic. Ve Fojtce odbočovala tato cesta od prastaré říšské silnice z Boleslavi do Zhořelce, vedla od tamního statku čp. 74 a kolem dnešního Stormova kříže, nedaleko nynějšího nádraží v Mníšku přešla na oldřichovské pozemky, kolem statku čp. 4 vedla přes pole a louky na bývalé bělidlo čp. 92 a odtud k současnému hřbitovu do vesnice, kde u čp. 19 křížila vesnickou cestu, přebrodila potok, vedla kolem nynější hospody čp. 29, překročila panské louky a lesy rozkládající se na místě dnešní Filipky a konečně jako Hemmrichweg přecházela Hemmrich do Raspenavy a Hejnic.

Do této frekventované cesty ústila u čp. 173 cesta zvaná Haindorfweg, přicházející od Chrastavy přes Neundorf a Mníšek, která pro naši ves byla taky hlavní spojnicí s Chrastavou. U nás vedla od čp. 1 zářezem kolem čp. 173. Byla to tzv. "svobodná cesta nebo volná cesta“. V jedné kupní smlouvě z 19. října 1790 se praví: "Volná cesta, která vede přes pozemek Adama Selbta čp. 1, zůstane jako dříve, ale bez škody pro majitele". 29. ledna 1690 prodal Christoph Passig svůj statek mezi statkem Hanse Pfeiffera a "zadní silnicí" za 115 šil. Georgu Seibtovi, ten se objevuje jako "starousedlík" r. 1719 při rozdělování dluhu zahradníka Christopha Augstena.
I od staré cesty Brettbauernweg již za starých časů odbočovala cesta, probíhala od čp. 208 přes louky do Mníšku, kde u krčmy čp. 53 ústila do chrastavské silnice.

Spojení s horskými vesnicemi již dávno obstarávala cesta vedoucí z části Pily, kterou úřední zápisy jmenují jako Bedřichovskou cestu. Odbočku z ní tvoří Travní cesta - Grasweg, Graselweg. Začíná u dnešního hostince "Zum Waldschloss" (čp. 180), vede přes Kostelní vrch a Geslerův průhon, kříží pole od čp. 11 a 9 a u čp. 9 ústí do Staré silnice. Grasweg soužil jako Kostelní cesta z části Pily a Görsbach.
Staré cesty nebývaly právě nejlépe udržovány. Byly nedlážděné a kostrbaté a chůze nebo jízda po nich nebyla zcela bez rizika po lidi i zvířata. Taky byly poměrně úzké, takže když se potkaly dva povozy, jen stěží se mohly vyhnout. Pokud takováto silnice přecházela potok, nebyl tu most, ale většinou jen brod nebo průjezd. Brod byl dříve u statku čp. 19.
Jak se rozvíjela řemesla i průmysl, byla i čilejší doprava, která si pak postupně žádala i opravu stávajících a zakládání nových cest. První rozšířenou cestou se stala silnice na Hemmrich.
Již po stavbě dnešní silnice z Liberce přes Olbersdorf do Frýdlantu (1830 - 1833) se vynořila myšlenka na obnovení silnice přes Hemmrich. Ovšem k jeho uskutečnění nedošlo hned. Teprve hladový rok 1847 zapříčinil stavbu první části. Tehdy se začalo se stavbou od Raspenavy k lomu (Sprengsteiator). Hotová byla 1848 a byla to tzv. nouzová stavba (Notstandsbau), odhadnutá na 5101 fl., na kterou musely přispět všechny obce panství.

V letech 1849 - 1853 byla postavena část z Mníšku až k hranici Oldřichova. O několik let později, 1859 byla postavena trasa přes Oldřichov až po hájenku na Hemmrichu. Stavitelem této části byl Abraham Philip Hahn z Dubé. Stavba stála 20000 fl. bez šotoliny a dláždění, což musela uhradit obec. Výkup pozemků si vyžádal obnos 1400 fl. Náklady na vlastní stavbu kryl okres Frýdlant.

Most přes potok u čp. 20 byl dokončen 1860 - 26. července bylo dokončeno klenutí. Položení svorníku byl přítomen nájemce Ph. Hahn, mistr zednický J. Knesch, představený obce Franz Bergmann, obecní radní Julius Thomas a Karl Geisler a soudní zapisovatel Franz Ringelhan. Stavba až po Zwengsteintor byla provedena do r. 1861. Celá trasa, která byla až v květnu a červnu 1904 opatřena obrubníky (v Oldřichově a Filipce byly obrubníky posazeny 24. a 25. června 1904), má délku 10.340 m a je široká bez příkopů 6,32 m.
Od silnice na Hemmrich odbočuje u čp. 54 (hostinec "Zur Vereinshalle“) okresní silnice do části Pily (Brettmühlen).
Kvůli stavbě této silnice se konala schůze v restauraci "Zum Waldschloss" 24. července 1894. Účastnil se jí i frýdlantský polesný Franz Wenzel. Na stavbu přispěli Franz Neuhäuser 550 fl., Josef Köhler čp. 21 400 fl., Karl Effenberger čp. 97 150 fl., Anton Wunsch (Görsbach čp. 76), Wendelin Köhler, Eduard Köhler, Franz Effenberger, Josef Augsten (Richter-Hans) a Eduard Neuhäuser po 100 fl., Franz Wünsche a Hannig po 50 fl., Ferdinand Geisler 20 f., Wilhelm Köhler 10 fl., a Josef Köhler čp. 134 5 fl. Polesný slíbil dodat zdarma kameny potřebné na stavbu. 25. července 1894 obecní zastupitelství přijalo velkou většinou stavbu silnice a již 27. července odešla žádost o povolení stavby na okresní zastupitelství ve Frýdlantě. 30. července se dostavil lesní inženýr Josef Hendrich s měřícími nástroji. 26. září 1894 obešla komise plánovanou trasu, toho se zúčastnili stavební rada Alois Heinzel z Liberce, ředitel Josef Komers, polesný Franz Wenzel, přednosta okresu Heinrich Ehrlich a cestmistr, všichni z Frýdlantu. V listopadu přikročilo zastupitelstvo k výkupu pozemků. Lesní inženýr Josef Hendrich vypracoval odhad nákladů na 9913 fl., který však stavitelský rada Heinzel považoval za příliš nízký. Odhad byl pak zvýšen na 10.543 fl. 22 kr. Stavba byla zadána za 10.332 fl. 36 kr. vrchnostenskému cestmistrovi Winzeazi Graiffovi z Fojtky, který pocházel z jižních Tyrol, a sem přišel, když se stavěla železnice 1873/75 a usadil se ve zdejším kraji (nejdříve v Kunraticích).

Se stavbou začal 1. září 1894 průkopem za čp. 118. Brzy nato se začalo planýrovat. V říjnu znemožnila zima a sníh další pokračování. Fojtka odmítla zaplatit za trasu vedoucí přes fojtecké území až k čp. 161 25% obnos. Franz Neuhäuser a vrchnost tedy přislíbili úhradu chybějící částky (200 fl.) a to tak, že Neuhäuser zaplatil 50 fl. a vrchnost zbytek. Stavba byla dokončena až 1896. Silnice je široká 6 m. Podle údajů okresního zastupitelství stál oldřichovský úsek dlouhý 1417 m 12.404 fl 3 kr., a 149 m dlouhý úsek Görsbachu 1322,33 fl. Údaje obecního úřadu uvádějí náklady jen 10.532 fl. 36 kr., další příspěvky uvádí stejný pramen ve výši 1800 fl.
R. 1899 postavila vrchnost pro ulehčení odvozu dřeva z hor v lese nad továrnou čp. 161 lesní silnici, kterou opět stavěl Vincenc Graiff. Silnice vede skalnatým terénem po Barheit (Bärhaupt?) až do hor. Spojení této lesní silnice s okresní silnicí (mezi čp. 78 a 160) tvoří fragment u Schirrgrabenu, který vrchnost nechala založit v pozdním podzimu 1906.

Již r. 1892 nechala vrchnost postavit silnici začínající u hostince čp. 248 (158) v Görsbachu směrem na "Ableger", kvůli lepšímu spojení s Novou loukou. Stavba byla započata v červnu 1892 a dohotovena do konce téhož roku. Skály stojící v cestě byly odstřeleny pomocí dynamitu a byly použity jako dlažba na místě. Předchůdcem této lesní silnice byla velice frekventovaná a velice kostrbatá cesta, kterou starší listiny uvádějí vždy jako "Vysokou cestu" (Hoher Weg). Po dokončení nové cesty napsal kronikář, že "nikdo za padesát let nebuče chtít věřit, že na staré strmé cestě byly dopraveny statisíce kubických metrů palivového a užitkového dříví za všech denních období, aniž došlo k významným úrazům."

Na tuto silnici navazuje obecní cesta v Görsbachu, která byla na podzim u čp. 248 rozšířena. Jejím jihozápadním pokračováním je hezká cesta vedoucí nahoru na Brändellehne a kolem buku, která je od existence části Görsbach jejím nejkratším spojením s mateřskou obcí Fojtkou.
V novější době řada velmi užívaných obecních cest doznala odpovídajícího rozšíření, tak 1922 tzv. "Brettbauernweg" a 1923 "Hohlweg" u čp. 97.

Obecní cesta mezi čp. 208 a 43 byla r. 1927 prodlouženy práce, které vykonávali nezaměstnaní, si vyžádaly náklady 8 000 Kč.
Za starších časů museli všichni povozníci, kteří používali veřejnou silnici, zaplatit mýtné. Nejdříve tato daň byla zdrojem příjmu pro města, v našem případě pro Frýdlant. Vybírání mýtného v Oldřichově obstarával 1726 jménem města Frýdlantu zdejší sedlák Hans Passig čp. 4. Za svoji snahu dostal jednu třetinu vybraných poplatků. Později mýtné připadlo vrchnosti, která je používala na opravu a údržbu silnic. Na okresních silnicích frýdlantského okresu se 1903 přestalo vybírat mýtné. Mýtnice stávala v sousedním Mníšku.

Železnice
Železnice prochází naší obcí teprve od sedmdesátých let 19. století. Je to bývalá Německá severojižní dráha, dnes patřící státu. Povolení k výstavbě trati Liberec - Frýdlant - Seidenberg (jako pokračování trati Turnov - Liberec, otevřené již 1. května 1859) se uskutečnilo císařským výnosem z 31. března 1872. Počátkem června 1873 bylo započato se stavebními pracemi a již o čtrnáct dní dříve se začalo s kopáním tunelu pod Hemmrichem.

Jako podnikatel - stavitel figuroval Daniel Lapp z Württembergu. Koncem června 1875 byla stavba dokončena. 1. července 1875 mohla trať být předána veřejnému povozu. Okolnost, že stanice Mníšek byla blízko hranice s Oldřichovem způsobila, že naše obec tehdy nedostala žádné nádraží. Pokud by se bývala trať postavila podle původního vyměření, byla by mníšecká stanice blízko tamního hřbitova a Oldřichov by již tehdy dostal svoji vlastní stanici, takhle ale vyšel naprázdno.

Ani zastávky se obec nemohla domoci. Po neúnavných snaženích se konečně povedlo 1884 prosadit zřízení zastávky ve Filipce. Nejdříve měla název "Hemmrich". Na její zřízení přispěla obec Oldřichov obnosem 600 fl. V roce 1907 obec požádala vedení železnic, aby označení zastávky pozměnila na "Oldřichov v Hájích".
Poté, co koncem října 1908 Německá severojižní dráha přešla do vlastnictví státu, byla zastávka povolením ministerstva drah z 24. října 1908 Z 35.467/20 a, přejmenována 1. května 1908 na Oldřichov v Hájích - Hemmrich.

Svoji současnou podobu dostala zastávka - její budova - po požáru dne 21. října 1903, novostavba byla otevřena v říjnu 1904. V roce 1932 se zastávka dočkala kamenné přestavby.
V železniční dopravě se od r. 1922 užívá 24 hodinové časomíry.
V 16. a 17. století se ještě užívala staročeská časomíra o 24 hodinách denně. Poloviční, neboli nová německá časomíra po 12 hodinách byla zavedena 158l císařem Rudolfem II.

Uveďme ještě to, že 17. ledna 1584 byl také zaveden gregoriánský kalendář, namísto 6. ledna se rovnou psalo 17. ledna.

Pošta
Poštovní poměry byly dříve tristní. Jediná pošta v celé župě byla císařský poštovní úřad v Jablonci (Deutsch-Gabel). Teprve koncem 18. století vznikly poštovní schránky a poštovní úřady ve městech - Liberci a Frýdlant. Dopravu poštovních zásilek obstarávali poslové a občas i povozníci. Naše ves už tehdy měla vlastního listovního posla. Zjednala ho obec, byl zproštěn roboty, neboť měl za povinnost dopravit úřední spisy z místní rychty na vrchnostenský úřad ve Frýdlantu a odtamtud zase přijímat sdělení a výnosy pro obecní rychtu. Značného zlepšení se poštovní poměry dočkaly zřízením poštovního úřadu v Mníšku. Podle zřizovací vyhlášky z 29. dubna 1867, Z.5759 = 470 se nová "poštovní expedice" měla zabývat "listovní a jízdní poštovní službou", spojení pak obdržela "expresními jízdami mezi Libercem a Frýdlantem, dvakrát denně". Připojeny byly nejdříve v politickém okrese Frýdlant obce Oldřichov v Hájích, Mníšek a Olbersdorf s Philippsbergem, z polit. okresu Liberec obec Fojtka s částí "Giersbach" a z politického okresu Chrastava obec Neundorf-Mühlscheibe.

21. leden 1868 přinesl spojení pomocí pěších poslů z Mníšku do Hejnic a to každoročně od 16. září do konce května. V Hejnicích byla 20. února 1866 zřízena poštovní expedice.

Po otevření Německé severojižní dráhy služba pěších poslů skončila. V Neundorfu byla 1. září 1889 zřízena vlastní pošta. Po mnoha žádostech a prosbách naší obce a jednotlivých zájemců povolilo ředitelství pošt v Praze 1898 konečně zřízení poštovního úřadu v Oldřichově. K němu byly připojeny obce Oldřichova Filipka spolu se samotou Alte Bleiche (= Staré bělidlo) a část Görsbach.

15. prosince 1898 byl poštovní úřad otevřen v domě čp. 54. Poté přešel do čp. 229 a 1. října 1906 do domu čp. 227.

U poštovního úřadu je od 12. února 1900 zřízena telefonní hovorna kombinovaná s telegrafem. Potřebný kapitál 2 400 K zaplatilo 51 účastníků. Hovorna byla otevřena 19. února 1900 za přítomnosti vedoucího telefonního provozu Aloise Minkse a stavebního adjunkta Hiksche. Podané depeše se telefonují do Liberce a odtamtud jsou dopravovány telegrafem (dálnopisem) na místo určení.
V době, kdy Oldřichov byl přidělen k poštovnímu úřadu v Mníšku, konali zde službu: 1867 - 1885 poštmistr Anton Schöler († 26. pros. 1885), 1885 - 1897 jeho vdova Anna Schölerová roz. Gutbierová, od 1886 provdaná Schroefelová († 2. června 1897) a konečně 1897 - 1898 syn Heinrich Schöler. Ten převzal 1898 nově zřízený zdejší poštovní úřad. Jako plat dostal 150 fl., jako paušál na byt 40 fl. a za obstarání pošty na stanici a ze stanice dvakrát denně 250 fl., celkem 440 fl. Heinrich Schöler přešel 1903 jako poštmistr do Žacléře, kde jako vrchní poštmistr šel na odpočinek.
V březnu převzala místo poštmistra Claudene Zarubová, později provdaná Zabelová (nar. 25. srpna 1862), která obstarávala tuto službu až do 1918 a zemřela 15. října 1928 v Kosmonosích.

Po ní zde byli poštovní expedienti:
1918 - 1920 Wilhelm Schmidt z Liberce a 1920 - 1921 Rudolf Richter z Varnsdorfu. Od 5. prosince 1921 je zde poštmistrová Antonie Ludwigová roz. Schwarzová z Johnskorfu u Jablonného (nar. 9. března 1864).
Jako listonoš na poště od jejího vzniku působí Franz Brückner, který tuto službu vykonával již dříve (od 1880). Od 1887 do 1925 vykonával službu listonoše jeho syn Ferdinand Brückner. Od 1926 je listonošem Josef Hiront. Jako pomocný listonoš slouží Franz Bückenr od 1926.

Osvětlení obce
Chůze a jízda po veřejných cestách a silnicích byla v dřívějších dobách poněkud nebezpečné, protože cesty nebyly osvětlené. Pády z okrajů cest, z mostů a lávek nebyly nic na obvyklého. Aby se takovým neštěstím pokud možno zabránilo, museli být pěší i formani v noci vybaveni svítilnami. Tyto nepříznivé poměry se změnily až po zavedení veřejného elektrického osvětlení.
Plán na výstavbu velké elektrárny pro libereckou průmyslovou oblast se objevil již na počátku tohoto století. Již r. 1903 se vedoucí provozu firmy Ginzkey z Vratislavic, ing. Adolf Rechenberg slovem i písemně zasadil o zřízení elektrárny pro libereckou kotlinu. Elektrárna i s rozvodnou (Oberlandswerk) měla mít sídlo původně ve Vratislavicích. Velkým zastáncem a propagátorem tohoto plánu byl tehdy Emil Weber, řídící učitel z Fojtky. V četných přednáškách vyzdvihoval nutnost a cenu elektrické energie a elektrického osvětlení pro domácí průmysl a pro obce kolem Liberce. Bohužel město Liberec bylo v opozici a tak se dobře míněná myšlenka nedočkala uskutečnění, teprve o několik let později byla úspěšná iniciativa továrníka Emila Simona z Fojtky a stavitele Theobalds Demutha, profesora na průmyslovce z Liberce. Společně s AEG Union - as v Liberci znovu otevřeli otázku zřízení energovodu pro obce v Liberecké kotlině. První kroky a prvé porady se konaly v listopadu 1909. 10. dubna 1910 se v Liberci konala schůze všech zainteresovaných. 13 obcí z údolí Nisy a Jeřice, mezi nimi i Oldřichova v Hájích se dohodlo, že budou postupovat společně. 
Neúnavné činnosti obou hlavních iniciátorů lze vděčit za to, že i město Liberec nakonec bylo pro dobrou věc. (Toto rozhodnutí bylo patně urychleno okolností, že elektrárna v Hirschfelde v Sasku napojovala na svoji síť čím dál tím více obcí z Frýdlantska i z Liberecka, mezi nimi i obec Krásnou Studánku, která je hodně blízko Liberce).

12. července 1912 pak se konala ustavující schůze společnosti s ručením omezeným s názvem "Elektrisches Überlandswerk". Kromě města Liberce s předměstími se připojily obce Oldřichov v Hájích, Fojtka, Mníšek, Habendorf, Kateřinky a Bedřichov jakož i firma Johann Liebig.

O připojení naší obce k nové společnosti se zvláště zasloužili: představený Eduard Geisler, Továrník Anton Horn, továrník Reinh. Hüttmann, Franz Berger z čp. 6, Karl Effenberger z čp. 97, Johann Franze z čp. 12 a další. Jako zpravodaj a zástupce ve výboru společnosti působil Josef Mauermann. Zaprotokolování společnosti se uskutečnilo 20. července 1912.

14. února 1913 zadalo vedení společnosti zhotovení celého elektrického zařízení závodům Siemes-Schickert ve Vídni a v květnu 1913 byly pověřeny firmy Gustav Sachers synové a E. Ast a spol. stavbou objektu v Andělské hoře. Se stavbou bylo započato ihned.

I v naší obci záhy začaly přípravné práce. 4. července 1913 se u zastávky Hemmrich začal pokládat kabel, tuto práci nechala provádět společnost. Naše obec jakožto společník měla dodat tolik podílů a 450 Kč, kolik mělo být dodáváno kilowattů proudu. Stavbu zde řídil jablonecký mistr Corazza. 9. července 1913 se započalo s pokládáním kabelu u továrny čp. 161. Místní síť s transformátory, pouličním osvětlením a domovními přípojkami byly zadány 27. září 1913 za paušální obnos 39.660 Kč firmě Elektr. Werke Bergmann v Liberci. 14. října 1913 byla započata stavba transformátoru, budovu postavila firma Reinelt. 4. listopadu se započalo se stavěním stožárů v dolní části obce, 10. listopadu v části Pily a 11. listopadu ve Filipce. 10. prosince 1913 byly nataženy dráty. 7. ledna 1914 se započalo s domovními přípojkami. 14. ledna 1914 byly objednány počítadla pro Oldřichov u firmy Bergmann (počítadlo na světelný proud á 35 K, na motorový proud á 71 K). Automatické přepínače pouličního osvětlení rovněž dodala firma Bergmann (á 155 K).

28. ledna 1914 se v části Pily poprvé rozsvítily pouliční lampy; proud opatřila firma Seiche. 13. června 1914 dodal kabel první proud na osvětlení domů a také motory byly uvedeny do provozu. První elektřinu dodal provoz Andělská hora v ceně 3 1/2 h za kilowatt. Velkoodběratelé platili za motorový proud 7 1/2 h za kW, maloodběratelé 20 - 40 h, světelný proud stál 48 h. Náklady na výstavbu místní sítě činily celkem 51.159,68 K, z toho na samotnou síť 30.800 K, obě budovy transformátorů 10.850 K a pouliční osvětlení 9 500 K. Bylo kalkulováno 111 podílů á 450 K, což dalo celkový obnos 49.950 K. Částku na místní sít půjčila zdejší Raiffeisenka, 49.950 K Raspenavská okresní spořitelna. V roce 1916 (podzim a zima) došlo k poruše kabelu u stanice Habendorf a obce Oldřichov, Mníšek a Fojtka byly jednou po dva týdny a jednou po jeden týden bez proudu. Práce na opravách se muselo zúčastnit vojsko z Liberce (více než 150 mužů). Za války byl nedostatek uhlí, jeho ceny značně stouply a tak i ceny elektrického proudu šly nahoru stejným tempem. A přece byl každý rád, že má světlo. Za celá léta měla obec jen malý čistý výnos, protože byl nízký odběr. Teprve když se připojila firma A. Hüttmann a obzvláště pak jí následující firma Schütz a spol., došlo na značné roční zisky, které byly ukládány na obnovu sítě. V roce 1925 byl u čp. 238 postaven třetí transformátor.

Stará pohlednice Oldřichova v Hájích. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina