1.díl. Kapitola F: Soudnictví a bezpečnost

1.díl. Kapitola F: Soudnictví a bezpečnost

Soudnictví a bezpečnost 
Bezpečnostní opatření

Místní bezpečnostní opaření odjakživa musela věnovat pozornost čtyřem hlavním úkolům:
1. prevenci a následné likvidaci požárů
2. zabránit zavlečení a rozšíření nebezpečných nakažlivých nemocí
3. pronásledování a vyhubení nebezpečné dravé zvěře
4. zatýkání a dodání do vazby obecně nebezpečných zločinců.
Již v dávnějších dobách přísně fungovala požární policie. Starosta (šolc) měl za povinnost každého čtvrt roku zkontrolovat topeniště každého jednotlivého obyvatele obce. Ten, kdo své topeniště neudržoval v pořádku, měl dle nařízení z r. 1692 za trest zaplatit 1 kopu a do 6 týdnů postavit zeď proti ohni. Každý hospodář měl také mít střešní žebřík, háky a tyče pohotově tak, aby jich v případě potřeby mohl použít. Když vypukl požár z nedbalosti majitele nebo jeho čeledi, čekal ho trest vězení a pokuta 5 kop v případě, že požár hlásil. V případě, že požár nehlásil a snažil se jej ututlat, z čehož většinou vychází velké neštěstí, měl kromě vězení zaplatit 10 kop.

Ve stejném nařízení se taky píše, že pokud obec postihne "nebezpečí s ohněm, nebo potulnými rotami" mají nejen obyvatelé, ale i sousedé, pokud si toho všimnou, jít na pomoc druhým proti nebezpečí a zabránit neštěstí.

Jako příčiny požárů se nejčastěji jeví: neopatrné zacházeni se světlem a ohněm, neopatrnost při sušení lnu, špatný stav komína a topeniště, úmyslné žhářství a úder blesku. Sušení lnu v obytných místnostech bylo 1597 zakázáno. V již zmíněném nařízení z r. 1692 se píše: "pak-li by se někdo opovážil ve svém domě nebo peci sušit len a lámat jej, ten za trest nechť uhradí 10 kop".

Čištění komínů bylo povinností kominíků ('Feueresen-Kehrer"), kteří se v dokumentech objevují teprve od 17. století. Žháři byli dříve většinou trestáni smrtí. Dokud nebyli hasiči, byli obyvatelé postižení ohněm odkázáni na dobrovolnou pomoc sousedů a dalších obyvatel obce.
Požáry byly za všech dob a budou i v budoucnu. Obzvlášť často hořelo za válek. Za Třicetileté války byly po r. 1634 požáry na denním pořádku. Zápisy o požárech v naší vesnici ze starších dob nejsou. Zde můžeme uvést jen požáry od poloviny 19. stol.
Písemné záznamy o požárech jsou od r. 1846, od toho roku do založení dobrovolného hasičského sboru shořelo ve vsi 14 usedlostí. Na Masopustní úterý 1846, večer v 7 hodin shořel obytný dům čp. 19 Ambrose Pradeho. 9. července 1856 shořela nová, neboli zadní pila čp. 78 i s obytným domem. 30. října 1856 se obětí plamenů stal dům Antona Brücknera čp. 15. 2. června 1857 shořel obytný dům a stodola Franze Langeho čp. 36. 26. ledna 1860 zničil oheň obytný dům sedláka Antona Scholzeho čp. 34; stodolu, která taky začala hořet, sousedé strhli. V noci z 27. na 28. června 1860 shořel obytný dům Franze Leukera čp. 173. 3. července 1862 shořel dům čp. 88 patřící pekaři Antonu Keilovi. 8. dubna 1863 zničil požár dům Ignaze Elstnera čp. 55. 7. září 1363 shořel dům Josefa Langeho čp. 168. 18. října 1863 shořel dům čp. 172 patřící vdově po Stefanu Franzeovi. 27. května 1865 došlo neopatrností malého chlapce k požáru v domě Ferdinanda Herziga čp. 158, který vyhořel. 16. září 1869 znovu shořel dům pekaře Antona Keila čp. 88, 13. července 1870 uhodil blesk vedle obytného domu Karla Neuhäusera čp. 38 s takovou silou, že ve stavení bylo rozbito mnoho okenních tabulek. Ve stejný den uhodil blesk do stromu vedle stodoly Karla Effenbegerra čp. 97, majitel následkem ohlušení ochrnul a teprve po několika týdnech se uzdravil.
Za trvání hasičského sboru shořelo v Oldřichově 38 usedlostí.
27. května 1871 zničil oheň továrnu čp. 161 i s pilou. Obětí plamenů se stalo 300 kop prken, na 200 kop latí, 250 sáhů kůry a 6000 kusů špalků. Oheň řádil od 3 hodin ráno do 1 hodiny odpoledne. Majitel Franz Neuhäuser utrpěl škodu 45.000 K a nájemce továrny Anton Hüttmann přišel o všechny své věci.

18. srpna 1871 odpoledne ve 4 hodiny zničil požár dům čp. 143 patřící Veronice Pazeltové. Za nepřítomnosti majitelky synek její sestry Theresie Richterové, Hermann Richter na půdě zapálil seno. Přítomny byly dvě děti Ferdinanda Keila z čp. 13 ve věku 3-5 let a dvě děti Ferdinanda Geislera z čp. 14 - dívka 4 1/2 roku a dvouletý chlapec. Hermann Richter se zachránil, ostatní čtyři děti uhořely.

18. března 1872 ráno v 7 hodin shořel dům čp. 10 Johanna Seibta. 19. října 1872 zničil oheň dům Ignaze Anderse čp. 104. 3. prosince 1872 v 2 l/2 hod. ráno se obětí plamenů staly stodola, kůlna a obytný dům Ferdinanda Franzeho čp. 59. 11. prosince 1872 ve 3 hod. ráno zničil požár stodolu a obytný dům Antona Preibische čp. 49. 12. března 1873 kolem 7 hodin večer shořel dům Kajetana Gislera čp. 128. Tento dům již nebyl obnoven, pozemek získal Josef Passig čp. 47. 2. května 1874 zničil požár polovinu domu Ambrose Arnolda čp. 19. Požár vypukl v kupectví Blase Rupeho, které po dobu stavby železnice bylo v domě umístěno. 26. prosince 1874 vznikl požár v domě čp. 56, který patřil Antonu Schölerovi čp. 44 a obýval jej Karl Stärz. Oheň se podařilo uhasit, později však byl dům zbourán a už nebyl obnoven, stál mezi čp. 44 a 45.

21. října 1875 kolem 7 hod večer zničil oheň obytný dům čp. 17 Franze Manna, 13. prosince 1880 ráno kolen 3 hod. se obětí plamenů stala stodola přednosty obce Antona Schölera čp. 43. Žháři byli Karl Kaiser a Josef Morche. 14. ledna 1889 ráno v půl čtvrté zničil oheň krovy u stodoly hostinského Valentina Krauseho čp. 29 (nyní 222). 11. dubna 1887 (o Velikonocích) v 11 dopoledne začalo hořet v domě Johanna Geislera čp. 199, oheň zničil i stodolu. 30. června 1890 ráno kolen 2 hodin shořel dům Antona Geislera čp. 13. 16. září 1890 shořel dům čp. 77 patřící Karlu Müllerovi. 23. února 1893 ve 1/4 6 večer vypukl požár v továrně čp. 161, který naštěstí mohl být včas uhašen. 28. července 1893 v půl jedenácté večer udeřil blesk do domu Ferdinanda Franzeho op. 159. K požáru nedošlo, ale v chlévě byly zabity tři krávy. O čtrnáct dní později, 11. července 1893 kolem 4 hod. odpoledne, následkem úderu blesku shořel dům i stodola Franze Preibische čp. 51, blesk zabil jednu krávu. 10. srpna 1893 v 1/2 10 večer zničil oheň stodolu hostinského Josefa Herbriga čp. 8, při této příležitosti shořelo nejen hospodářské nářadí, ale obětí se staly i tři prasata, dvě ovce, 5 husí a tři kachny. Vlastním majitelem byl dosud nezletilý syn (nevlastní) Wilhelm Kretschmer. V noci z 11. na 12. dubna 1897 mezi 12 a 1 hod., vyhořelo neobydlené hospodářské stavení čp. 8 patřící 
Josefu Herbigovi z Hemmrichšenku, spolu s místností obývanou (přístavek) Ferdinandem Riegerem.

9. srpna 1897 ráno v 6 hod. zničil požár dům čp. 82 patřící Antonu Effenbergerovi. Majitel Anton Effenberger realitu čp. 82 koupil teprve v polovině července 1897 od Eduarda Prokopa a Josefa Langeho, kteří realitu čp. 8 s výměnkem čp. 32 koupili od Josefa Herbiga, před nímž ji vlastnil Wilhelm Kretschmer.

15. dubna 1898 v jednu hodinu v noci zničil požár dům Julia Passiga čp. 89. 17. června 1898 v půl osmé ráno shořel dům Franze Riedla čp. 170. 1. června 1900 v půl jedenácté dopoledne shořel dům Karoliny Pfeiferové čp. 30.

30. května 1904 v půl dvanácté v noci vypukl požár v trhárně Eduarda Neuhäusera čp. 179. Oheň se naštěstí podařilo brzy uhasit. 27. června 1905 ve 2 hod. odpoledne blesk zapálil stodolu hostinského Antona Effenbergera čp. 43, oheň zničil hospodářské stroje, vozy a zásoby sena patřící majiteli, jakož i zásoby krmiv a umělých hnojiv, které tu měl uskladněny Spořitelní a záložní spolek.

18. července 1905 v půl čtvrté ráno zničil požár dům a stodolu Antona Schölera čp. 44. 14. května 1906 uhodil blesk do obytného domu Franze Simona čp. 121 a napáchal tam značné škody. 6. srpna 1909 kolem půl druhé ráno zničil požár dům a stodolu Ferdinanda Passiga čp. 47. 2. ledna 1911 v půl osmé večer shořela kůlna čp. 223 patřící Fr. Geisslerovi čp. 14. 15. prosince 1912 v půl třetí odpoledne shořel dům čp. 23 patřící firmě R. Köhler.

29. dubna 1928 navečer shořel mlýn Stefana Köhlera čp. 37. Mlýn byl postaven za světové války a shořel i se stodolou do základů. 14. února 1930 v 10 hod. dopoledne shořel sklad vlny firmy Schütz a spol. 25. února 1930 v 1 hod odpoledne zničil požár sklad vlny firmy R. Seiche. O Svatodušním pondělí 1932 shořela následkem úderu blesku stodola rolníka Franze Preibische čp. 48.

První dům ve Filipce, o kterém je známo, že padl za oběť ohni, byl dům čp. 14. Shořel 7. června 1875 ráno kolem třetí hodiny, o život přišla jedna koza. Majitelkou domu byla Agathe Effenbergerová. 2. června v 7 hod ráno shořel barák 24 m dlouhý a 6 m široký, sloužící jako nocležna a sklad nářadí u tunelu ve Filipce. Barák postavil podnikatel Daniel Lapp r. 1873.

3. dubna 1879 zničil požár dům Wilhelma Augstena čp. 21. 17. června 1900 v půl druhé odpoledne shořela následkem úderu blesku střecha domu Gustava Stompeho čp. 18. 

23. října 1901 kolem půl deváté dopoledne shořel dům nezletilého Eduarda Endlera čp. 25. 20. října 1903 ve 4 hod. ráno shořelo dřevěné stavení zastávky Hemmrich. 22. září 1922 kolem půlnoci shořel dům čp. 3 Antona Peukera.
První požár v Görsbachu. který je historicky zaznamenán, se stal 6. prosince 1862 - shořel dům Ambrose Pradeho čp. 253 (110). Jako další vyhořely: 16. května 1887 odpoledne v půl páté následkem úderu blesku dřevěný dům Floriana Franzeho čp. 255 (103), 1888 dům Antona Schölera čp. 242 (83), 5. března 1893 dům Josefa Tandlera čp. 247 (79), v noci z 11. na 12. ledna 1899 kůlna Antona Schölera čp. 242 (83), 24. února 1914 dopoledne v 9 hod. pila Antona Schölera čp. 242 (83), 13. března 1914 v 8 hod. večer dům čp. 259a (100) patřící Reinholdu Hermannovi a 4. srpna 1931 ráno v půl druhé dům čp. 259(99) patřící témuž R. Hermannovi.
Od r. 1864 padlo v Oldřichově za oběť plamenům 41 domů. Z nich nebylo znovu postaveno v Oldřichově 5, ve Filipce 3 a v Görsbachu 2.
K ochraně obětí požárů vznikaly v průběhu 19. století různé požární pojišťovací společnosti. Pro obyvatele naší vsi jako první připadal v úvahu spolek (Brandschadenversicherungsverein) pro okres Frýdlant založený 1867. Již v prvním roce jeho existence do něj v Oldřichově vstoupilo 37 členů s pojistnou částkou 56.590 fl., ve Filipce se přihlásilo 7 členů s 5720 f1. a v sousedním Mníšku 15 členů s 22.210 fl.

V době od 1. června 1867 do 31. prosince 1892 došlo v Oldřichově k 10 požárům, poškození dostali od spolku 9816 fl. 95 kr. náhrady; ve Filipce bylo vyplaceno za 1 požár odškodnění 800fl. a v Mníšku za 13 požárů 12.323 fl. 65 kr.

Od r. 1910 existuje pro obce libereckého soudního okresu rovněž požární pojišťovna, ke které se přihlásili také někteří místní obyvatelé. Kromě toho ještě řada lidí přistoupila k různým soukromým pojišťovacím spolkům.
V dřívějších dobách ve vsi docházelo často, zejména za válek, k epidemiím nemocí. Obec tedy byla nucena čas od času sáhnout k takovým opatřením, jež by zabránila zavlečení a rozšíření takových nákaz. Lidé podezřelí z nákazy byli většinou dopraveni do izolovaných místností a tam bedlivě pozorováni. Uzavíráním domů a někdy i částí obcí se vrchnost pokud možno snažila zabránit většímu šíření nakažlivých nemocí.

Obzvláště přísná opatření se zavedla počátkem 30. let 19. stol., kdy hrozila cholera. Všude musely být zřízeny a být v pohotovosti izolované místnosti. Naštěstí naše obec zůstala tehdy a i dále v padesátých a šedesátých letech ušetřena této epidemie.
Divoká zvířata dříve ohrožovala bezpečnost lidí i domácího zvířectva. Vlci a medvědi ohrožovali obyvatele při práci na polích a v lese a často se odvažovali i do vsi. Lišky, rysové a divoké kočky lovili drůbež a divoká prasata ničila pole. Vesničané měli za povinnost pátrat, kde mají vlci doupata a kolem svatodušních svátků z nich vybírat mláďata. Za odchyceného mladého vlka byla odměna 30 grošů. Staré vlky lidé chytali do vlčích jam.

Ve fojteckém revíru ještě donedávna byly vidět zbytky takových jam. Kdo skolil vlka nebo rysa, měl jeho kůži donést na úřad, kde dostal odměnu jedné kopy.

Valdštejnova hospodářská nařízení uvádějí odměnu za medvěda, vlka nebo rysa 3 fl.30 kr., za vlka 2 fl. 30 kr. a za divokou kočku 35 grošů.

Vlci a medvědi se zde udrželi až do poloviny 18. stol. Ve fojteckém revíru byla 6. července 1766 ulovena poslední vlčice. Poslední medvěd byl ve stejném revíru složen v dubnu 1741. Divoká prasata zde byla ještě v nedávné době, ale jen v ohradách, oborách. Poslední divoké prase pošlo teprve 1923 ve fojteckém revíru.

Bezpečnost obyvatel také byla ohrožována špatným stavem cest a veřejného osvětlení. Za tmavých nocí se všude potulovala sběř štítící se světla a obtěžující lidi. Poddaní tedy měli za povinnost dávat dobrý pozor na tuláky a zločince, obzvláště na zloděje a vrahy. Kdo věděl o pobytu takového zločince, měl povinnost "pod ztrátou majetku" toto nesmlčet, a bylo jedno, zda šlo o lidi cizí nebo domácí. Krádeže zelí, ovoce a jiných polních plodin se trestaly vězením.
K zajištění majetku proti přepadení nepřátelsky smýšlejícími lidmi, jakož i nebezpečnou dravou zvěří vlastnili majitelé pozemků (usedlostí) dříve zbraně, vesměs ručnice. Tu ovšem majitel v žádném případě nesměl použít k lovu zvěře. Ve starých kupních smlouvách z konce 16. stol. a začátku 17. stol. se občas uvádějí "pušky na obranu domu". Právo nosit zbraně se vysvětluje zejména povinností majitelů usedlostí být v případě potřeby připraven sloužit ve vojsku. Zbraně byly příslušenstvím domu a dědily se z otce na syna.
Velká nebezpečenství čekala v dřívějších dobách také na kupce a povozníky při cestách přes lesy. Všude je ohrožovali zbojníci a lapkové. Také horské lesy kolem Oldřichova a Filipky dříve sloužily jako úkryt obecně nebezpečným lupičům. V 15. a 16. století v tomto směru obzvláště vyhlášené území lesa kolem Scheibe na jihovýchodním úpatí Špičáku, kudy vedl nejstarší úsek silnice z Boleslavi do Zhořelce.

Písemné doklady z oné doby vypráví mnohé o loupežných přepadeních v tomto úseku důležité cesty. Hlavní úkryt lapků byl ve Skalním hradu. Podle lidového podání tam bývala hláska, ze které lapkové pozorovali kupce projíždějící se svým zbožím a v příhodném okamžiku je přepadali a obrali o jejich zboží. Mezi lapky bývali občas i velmi vážení muži, dokonce i šlechtici - loupežní rytíři, krčmáři (šolcové) a dokonce i panští úředníci.

Obzvláště řádili lupiči v polovině a ke konci 15. století, tedy v neklidné době po husitských válkách. 30. listopadu 1470 byl ve Zhořelci popraven oběšením lapka Peter Vorback (Vorbach), který ve svém přiznání uvedl, že v Oldřichově je 12 lapků, mezi nimi Hans Nickel, Christoff Nickel a Endres Heinrich. Z části to byli patrně zloději ze sousedství, alespoň je známo, že příslušníci rodiny Nickelových kolem r. 1400 žili v blízkém Mníšku.

Taky z blízkého Neundorfu se lidé účastnili přepadávání. Jak vypovídal Vorbach "šolc z Neundorfu měl ve své světnici necky plné peněz a kostelního náčiní, které získal, když byl v Lužici (tedy asi 6. září 1469) a taky tentýž krčmář nalezl 450 zlatých u toho, koho zamordoval."

Ještě 1481 se v místě kolem Scheibe (západně od hřebenového buku) potulovali lapkové. Mezi nimi je uváděn Ladislaus v. Uechtritz zu Linda, obvykle zvaný Laslav. Když Laslav a jeho druhové jedou na koních k hradu, tak táhnou obyčejně přes Oldřichov (Vlirstdorf), přes místo nazvané Scheybe, kde je brod - bažinaté území směrem na Neundorf tam museli projít a ten brod je dlouhý a úzký a po obou stranách vysoké husté křoví. Lapkové používali i tuto cestu zvanou Scheibweg taky, když jeli na Hamrštejn, kde sídlili jiní lupiči. Patrně se tam začasté radili a plánovali nové kousky, neboť se nespokojili s tím, že by přepadávali kupce na zdejších silnicích, ale své výpravy vedli až do Lužice, do oblasti Zhořelce a dál.

Podle zápisu ve zhořeleckých knihách "liber proscriptinonum III"/1447-1471 většinou používali stezku, která vede nad Olbersdorfem přes kopec k Hamrštejnu. Cesta prý je temná a proto je to nejjistější stezka, po které se dá jít ve dne lépe než v noci. Lupiči měli v mnoha vesnicích pomocníky, kteří jim poskytovali úkryt. Tihle přechovávači zčásti sami provozovali loupeže apod., a zcela jistě měli důvod k tomu, aby nezradili, naopak ještě výhrůžkami dokázali umlčet poctivé spoluobčany.
V pozdějších dobách byl zvláště pověstný les na Hemmrichu. Ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století bylo přímo životu nebezpečné vydat se sám a beze zbraní na Hemmrich. Potulní lupiči tu začasté přepadali a okrádali osamělé poutníky. Obzvláště pověstná tu byla společnost lupičů z Liberce, která dlouho řádila na Hemmrichu a kromě toho konala taky nevítané návštěvy k zámožnějším obyvatelům okolních obcí. Mezi lidmi se jim říkalo "šibeničníci" (Galgenberger). Řádily tu i jiné skupiny.

V místní kronice popisuje kronikář na základě svědectví důvěryhodného člověka dvě události z konce čtyřicátých let.
"V květnu 1849 kolem 11. hodiny večer vycházeli bratři Franz a Josef Effenbergerové z Oldřichova čp. 84 z domu Ferdinanda Morcheho čp. 69, kde se večer scházelo více lidí a bavili se při tabáku, bratři šli cestou přes statek Antona Effenbergera čp. 25 domů. Tu spatřil zavalitý Franz u okna domu čp. 130 muže, který zapaloval sirky a zjevně si prohlížel vnitřek domu. Nečekajíce nic dobrého, oba bratři se připlížili. Franz přeskočil plot a popadl cizince za ruce tak, že ten zapomněl na všecko. Na otázku, co v tuhle hodinu tady pohledává, odpověděl vyhýbavě, že se jen chtěl podívat, zdali jsou v domě ještě vzhůru, že hledá nocleh. To mohl klidně zaklepat naproti u Gruscheho, kde se ještě svítilo. Cizinec se pokoušel uvolnit si ruce a dostat se do kapsy, tak ho popadl i Josef a spolu ho vedli k Morcheovi, kde se ještě svítilo. Po cestě se cizinci přece jen podařilo dostat se do kapsy, a tak bratři ještě potmě zahlédli, jak pod smrčkem stojícím u cesty mizí jakési předměty. U Morcheho ve světnici ho poznal starý Prokop a označil jej za obávaného vůdce banditů Kühnela od Mimoně. Přivolaný mistr mlynář Kretschmer neztratil odvahu a nařídil bratrům, aby Kühnelovi spoutali ruce a odvedli jej k rychtáři. Druhého dne byl Kühnel předán soudu a tam odsouzen na doživotí. Svým spoluvězňům prý vyprávěl, že prošel velkými městy, vojska ani policie se nebál a v malém Oldřichově ho zajal mladík! Jestli se ještě někdy dostane ven, tak to tomu Franzovi nandá! V křoví u Morcheových našli pistoli, velký nůž a později prázdnou peněženku. Tu prý našel a vyprázdnil občan H. z Oldřichova. Kühnel udával, že v ní bylo 600 fl."
"Na podzim téhož roku si obyvatelé Fojtky, Oldřichova a Hemmrichu všimli, že po několik týdnů vždy odpoledne mezi 3-5 hodinou jednou i dvakrát projde deset i více mužů směrem k hájence na Hemmrichu. Nikdo neviděl, že by se vraceli, zato bylo slyšet hodně o krádežích na Frýdlantsku. Podezření tak padlo na tuto skupinu. Kretschmer zorganizoval plán. Několik srdnatých společníků dalo do pořádku pušky a pak čekali na zavolání. Přišli lidé z Oldřichova i Fojtky a hlásili podezřelé, jak procházejí. Kolem 10 hodin večer byly u hájenky na Hemmrichu postaveny hlídky. Další pak patrolovali v Oldřichově a zase jiní hlídali cesty na Schirrgraben a Aschengraben v části Pily. Hlídka na Wachsteinu měla obstarat spojení mezi jednotlivými hlídkami. K jedenácté hodině večerní hlásí první hlídka na Hemmrichu, že od hráze přicházejí muži se svítilnami. Střelci se kryjí za buky a po zvolání "Stůj, stůj!" zhasnou svítilny přicházejících a následuje řada výstřelů. Vše kryje tma a každý je v nebezpečí, že ho postřelí kamarád. Ostatní hlídky spěchají k místu, kde se střílí. Na Hemmrichu pak je nalezen zraněný muž, který nemůže dál. Chytli jej, dovedli do šenku na Hemmrichu, tam mu odebrali zbraně - dlouhý silný nůž - a předali soudu. Byl to jeden "Galgenberger" a přes něj se podařilo zjistit další komplice. Od té doby skončily pravidelné pochůzky i loupeže."
Ovšem nejen v lesích, ale i uvnitř obcí a v jejich okolí nebývalo bezpečno. Za nocí se tu často potulovali lidé, kteří nerozlišovali moje a tvoje, a taky byli schopni žhářství. Měli usnadněnou situaci tím, že tehdy ještě nebylo veřejné osvětlení. Častý byl polní pych. Aby bylo zabráněno zlodějinám, žhářství a přepadávání ve vsi, nebo alespoň aby to bylo ztíženo, byla na rozkaz vrchnosti v poslední čtvrtině 18. stol postavena noční straž, kterou vykonávali v určitém pořadí všichni dospělí muži z obce. Stráž sestávala ze dvou mužů, kteří byli ozbrojeni kopím, a z důvodu kontroly se v určitou noční hodinu museli hlásit u místního rychtáře nebo někoho z konšelů. Za napoleonských válek tento obyčej zanikl, aby byl obnoven 1832, kdy se opět začaly množit krádeže. Pak trval do šedesátých let.

Dozor nad veřejným pořádkem a klidem přísluší četnictvu. První četnická stráž v naší oblasti byla zřízena 1850 v Liberci. Jí byly také podřízeny obce v údolí Jeřice. 1. listopadu 1876 byla v Mníšku zřízena samostatná četnická stanice, ke které byl taky přidělen Oldřichov.
Jako velitelé zde působili: 1. listopadu 1876 až l. prosince 1880 Wenzel Eisen, 1. prosince 1830 až 1. ledna 1884 Johann Anders, 1. ledna 1188 až 1. září 1886 Johann Käystner, 1. září 1886 až 24. dubna 1888 Johann Rödig, 23. září 1888 až 1. prosince 1891 Franz Gröbner, 1. prosince 1891 až 1. ledna 1900 Heinrich Alsch, 1. ledna 1900 až 1. července 1903 Franz Fiedler, 1. července 1903 až 1. července 1906 Bartholomäus Franz, 1. července 1906 - 1911 Alois Grimm, od 11. května 1911 do 1. března 1922 Alois Reissmüller, od 16. března 1922 do dubna 1926 Emanuel Meissner, od dubna 1926 Kamil Kousal, od 1930 Stephan Marek.
Část Görsbach byla podřízena až do 1925 četnické stanici v Kateřinkách, zřízené 1872. Tam byli velitelé: 1872 -1876 Johann Rösler, 1876 -1878 Anton Hampel, 1878-1882 August Schwarzbach, 1882 - 1888 Josef Knobloch, 1888-1891 Josef Kastner, 1891 -

1894 Wenzel Egert, 1894 - 1904 Wenzel Beher, 1904 - 1908 Johann Stelzner, 1908 - 1923 Franz Urban a 1923 - 1925 Josef Kollweck

Soudnictví
Vyšší soudní moc vykonával jménem vrchnosti zvláštní soudní dvůr, který měl sídlo na vrchnostenském majetku a sestával z konšelů pod přísahou.

Oldřichov a Mníšek patřili do soudního obvodu Frýdlant. Příslušný hrdelní soud pro obě obce byl tamní městský soud. Vyhlašoval rozsudky v první instanci, druhou instancí byl Pražský dvorní soud a od 1556 královský krajský soud v Mladé Boleslavi, třetí instancí byl Apelační
soud v Magdeburku, od 1547 Vrchní apelační tribunál v Praze.

Výkon práva tehdy byl značně nelidský a krutý, vedení procesu a vyslovení rozsudku rychlé. Menší krádež, malý přestupek, lehkomyslný způsob života u ženy, to vše již stačilo na "útrpnou otázku". Vyšší stupně viny a spoluviny se zkoumaly jen zřídka. Pokud se obviněný dostatečně brzo nepřiznal, byl natažen na skřipec, kde pak se přiznal nevinný stejně jako vinný. Ovšem často mučení vydrželi opravdoví zločinci s hrubými nervy, aniž by se ke svým zločinům přiznali. Vyhlášený rozsudek byl bez prodlení vykonán.
V první třetině 16. stol. platilo v Čechách útrpné právo "Karolina", jak bylo usneseno na říšských sněmech v Augsburku a Řezně (1530, 1532).

16. července 1707 je císař Josef I. nahradil novým "útrpným soudním pořádkem", který měl pět stupňů útrpné otázky: 1. svázání, 2. palečnice, 3."španělská bota", 4. mučení v užším slova smyslu, 5. oheň.

Na místo tohoto pořádku vstoupila v platnost 31. prosince 1768 "Theresiana", která ještě zachovala mučení. Má taky pět stupňů: 1. palečnice, 2 spoutání, 3. skřipec, 4. oheň 5. španělská bota. Mučení bylo zrušeno až r. 1776.
Města naší župy vykonávala kriminalistické právo jen do r. 1765. Na základě císařského výnosu z 22. července 1765 většině měst byl výkon práva odebrán. Zůstalo jen 24 soudů, mezi nimi Mladá Boleslav.

Josefínský soudní zákon z 11. února 1784 zrušil soudní oprávnění vysokých zemských úředníků a jejich úřady. Zemské právo bylo převedeno na vyškolené právníky. Zároveň také skončila působnost velkého a malého zemského práva, komorního soudu a soudu zemských desek. Jejich povinnosti byly přeneseny na státní soudní úřady, které měly tři instance: zemské právo, všeobecný apelační soud a nejvyšší justice.

Císař Josef II. vyhlásil zásadu rovného práva všech poddaných a ta byla vyjádřena vytvořením "Všeobecného občanského zákoníku". První část vyšla 1. listopadu 1786 s právním účinkem od 1. ledna 1787 a druhá část "Všeobecný zákoník o zločinech a jejich potrestání" vyšel v následujícím roce. Vrchnostenské místní soudy, kde často vládla čistá zvůle, musely nyní zaměstnávat právníka se zkouškami, justiciára, a od nynějška se nazývaly "vrchnostenské justiční úřady." Nová organizace soudnictví nastala výnosem z 6. července 1849.
Útrpné právní případy z obce Oldřichov nejsou zaznamenány ze starších dob. Jsou však záznamy ze sousedních obcí. R. 1585 byl šolc z Dittersbachu Marcus Riemer "na obvinění" zločince jménem Hans Girlach z Ringenhainu kvůli noční krádeži ryb v Liberci útrpně vyslýchán a následně odsouzen k smrti. Měl být nejdříve vpleten na kolo, naražen a pak přiveden ze života do smrti, ale "milostí dědičné vrchnosti byl sťat" (srvn. Th. Hutter: "Černá kniha Liberce").

V pátek po Invocavit 1585 byl ve Cvikově Marin Kiesewetter z"Fojtky v Libereckém panství" kvůli krádeži "provazem a řetězem ze života do smrti uveden".

Anna Schimenová "po zběhnutí jejího muže", nejdříve žila s Hansem Pülzenem, ženatým mužem z Fojtky ve Zhořelci a od něj "měla dítě, začež jí dal 7 tolarů", pak ale žila v neřesti s Mathesem Rügernem z Frýdlantu, byla za různé krádeže, které prováděla za 8 let 1610 v Liberci popravena.

15. května 1618 byl Johann Schulthes z Neundorfu kvůli krádežím "na věčné časy" vyhoštěn ze země. V červnu 1690 byla sebevražednici Christině Schwertnerové z Olbersdorfu useknuta hlava rýčem. Jako "lehkomyslník, který stěží ujde šibenici" byl označen patnáctiletý zloděj Gottfried Senftleben z Neundorfu, který byl 1730 "přes hraběcí rozhodnutí" poslán do Prahy do vojska.

Pověstnými zločinci byla rodina Möllerů žijící v první třetině 18. stol. v krčmě v Krásné studánce. Starý šolc Johann Christoph Möller byl 1735 za krádeže odsouzen nejprve na čtvrt roku nucených prací, krátce poté pak ke smrti mečem a useknutí pravé ruky. Jeho syn Hans Chr. Möller byl za násilnosti strčen do vojska, mladší syn Anton Möller byl za krádeže odsouzen k nuceným pracím a "stará šolcová" byla kvůli sporům odsouzena k vypálení cejchu a vypovězena ze země.
Menší přestupky se řešily peněžitými tresty. Muž, který urazil na cti druhého muže, byl potrestán vězením a měl zaplatit 2 kopy, žena pak 12 "sakům".

Ústní vyhrožování mělo za následek peněžitý trest 10 kop. Pokud v obcích docházelo ke sporům, hádkám a krvavým rvačkám, nesmělo se to pod pokutou jedné kopy zatajit. Svědek nebo hostinský, který by to zatajil, musel zaplatit 2 kopy pokuty, původce hádky dvojnásobek.
Dle zprávy ze 4. prosince 1686 měl sedlák a hajný z Bulovky Chr. Weisse zakázaný styk ("Hurenhandel") se ženou, které říkali "die Marchin". Pocházela z Fojtky a její muž od ní utekl. Čin se stal po velikonocích u Hanse Menzela v Bulovce a hajný jí dal zlatku, aby nic nehlásila. Ona potom ale žádala 20 říšských tolarů, jinak prý mu dítě, až se narodí, donese do domu. "Protože ale je to poběhlice a beztak má v Liberci špatnou pověst, má se spokojit s tou zlatkou", pročež byl hajný osvobozen. Ženě bylo dovolena, až do slehnutí zůstat ve Wiesa, a hajný jí pak má vyplatit ještě dvě kopy, a tím to bude vyřízeno. Pokud by si činila ještě nějaké nároky, musí čekat veřejný trest. Hajný má zaplatit 3 kopy namísto veřejného církevního pokání příštího jara odpracovat 6 týdnů v železech (Dr. Matzig, Bulovka, 355).
28. února 1650 došlo ke sporu mezi mníšeckým střelcem (hajným) Christophern Tschiedelem a šolcem z Bulovky Hansem Herwigem. Hajný žaloval šolce za to, že na něj v lese vystřelil, a zároveň sděluje, že nikdo nesmí zcizit zvěř pod pokutou 40 kop. Poté, co šolc z Bulovky minul prase a lesní Klueg se to dozvěděl, má šolc zůstat v arestu nebo zaplatit 40 kop. (Dr. Matzig, 354).


Pašeráctví
Obchod a přeprava některého zahraničního zboží a předmětů denní potřeby není povolena bez zaplacení celního poplatku. Tímto způsobem má být umožněn odbyt domácího zboží. Tak zní zákon o clech z 14. července 1927. Vždycky byli lidé, kteří po skrytých pěšinkách přenášeli přes hranice zboží, které podléhalo clu. V dřívějších dobách bylo pašování pro některé lidi přímo zaměstnáním, od kterého je neodradily ani zákazy, ani přísné tresty. Pokud jim hrozilo vyzrazení, nezalekli se ani násilností ani zabití. Mnoho pašeráků z okolí a z hor chodilo cestičkami přes oldřichovské pozemky. Pašeráci z Liberce a z hor přicházeli nejčastěji "šolcovou bránou" na Brändelbergu a po cestě Brettbauernweg a přes Olbersdorf šli ke hranici.
Strážci hranic měli vůči takovým pašerákům těžkou pozici, protože jim téměř vždy šlo o život. Občas se taky stávalo, že byli zadrženi nevinní lidé, dokonce že i nevinní přišli o život. Takový případ se stal r. 1696. 2. června toho roku byl pohraničníkem zastřelen Hans Görlach, poddaný sedlák z Mníšku čp. 27, "chudý otec čtyř dětí". Görlach chtěl odvézt palivové dříví panu faráři do Smědé. Cestou jej zadržel chrastavský celní dohlížitel Hans Stöcker a jeho společník Jakob Walter, střelec sloužící v Boleslavském celním okrese. K zadržení došlo v polích vesnice Oberwittig patřící k panství Libereckému. Poté, co se hájil, že je nevinný, zmíněný celní dohlížitel jej sekal šavlí a poté jej střelec bezdůvodně zezadu zastřelil brokovnicí. Po tomto činu utekl. Celní dohlížitel, který to vše způsobil, byl vzat do vazby v Chrastavě. Jak strašnou smrtí sešel jmenovaný Hans Görlach, o tom píše zprávu "lazebník a felčar", který mrtvé tělo ohledal a provedl pitvu. Střelec Jakob Walter se po činu uchýlil do dominikánského kláštera v Jablonném. Jestli byl později vydán a potrestán, nelze zjistit.
Ostraha hranic dříve příslušela vojsku. Později jej nahradila Finanční stráž, která se kromě toho starala ještě o vybírání potravní daně a dohlížela na řemeslnické provozy a odbytiště monopolního zboží. V letech 1882 - 1915 spadala naše obec pod oddělení Finanční stráže v Mníšku.
Jako vedoucí oddělení zde působili: 1882 - 1884 respicient Josef Erben, 1884 - 1886 respicient Franz Schroefel, 1886 - 1887 vrchní dozorce Anton Kauschka, 1887 - 1889 respicient J. Walda, 1889 - 1896 respicient Anton Koch, 1896 - 1905 respicient Karl Herrmann († 2. února 1905), 1905 - 1909 respicient Josef Grosch, 1909 - 1914 respicient Alfred Palme a 1914 - 1915 respicient Emanuel Hütter. Koncem února 1915 byla stanice Finanční stráže v Mníšku zrušena a přeložena do Liberce (Nádraží 3).

Stará pohlednice Oldřichova v Hájích. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina

Úřední hodiny:

Po 8:00 - 11:00, 12:00 - 16:00
Út 8:00 - 11:00, 12:00 - 14:30
St 8:00 - 11:00, 12:00 - 17:00
Čt 8:00 - 11:00, 12:00 - 14:30
8:00 - 11:00
  • Adresa: OÚ Oldřichov v Hájích 151, 463 31
  • Tel.: (+420) 482 725 093-94
  • Tel.: (starostka Jana Šťastná) 775 280 562
  • e-podatelna: podatelna@oldrichov.cz
  • Datová schránka: 6tfbi63
  • IČ: 00481483
  • Pověřenec pro ochranu osobních údajů:
    Karel Pokorný, tel.: 482 363 846, 602 833 524

Souhlas s používáním Cookies

Pro správné fungování tohoto webu se používají soubory cookies.
Cookies nepoužíváme pro žádné marketingové a analytické účely.