1.díl. Kapitola B: Vznik a vývoj obce

Vznik a vývoj obce 
Jak vypadalo území obce v nejstarší době
Území, jež dnes pokrývá obec Oldřichov, bylo ve 13. století určitě ještě pokryté lesem. Tento les se ale jistě značně odlišoval od lesů pokrývajících sousední kopce. Tam rostl neprostupný prales, ale v údolí protékaném potůčky bylo tu a tam křoví, louky poseté balvany, kde se mohla pást zvěř. Takovéto údolí již mělo jakési předpoklady pro budoucí osídlení. Nejdříve bylo vyklučeno údolí směrem k Mníšku a teprve pozdě ji došlo i na další území proti proudu potoka.

Osídlení údolí Jeřice

Kdy bylo osídleno údolí Jeřice, nelze dnes již přesně říci. Jistě to však nebylo dříve než ve 14. století. Každopádně to byli obyvatelé blízkých starších vesnic, kteří si tu jako první zřídili svá obydlí. Zvláště to mohli být lidé z Krásné Studánky a Chrastavy. Nejdříve byla v údolí Jeřice postavena ves Mníšek, která zpočátku patřila kostelem k Chrastavě. Další osadníci pak postupovali proti proudu do lesů a vystavěli Oldřichov. Území vykázané naší vsi obsahovalo patrně pozemky od hranice Mníšku až po dnešní továrnu čp. 20 plochu pro asi 18 středně velkých a menších zemědělských usedlostí. Jistě ale nebylo celé území osídleno najednou. Nejspíše se začalo od jihozápadu. Zúrodňování údolí postupovalo zřejmě dosti pomalu. Ještě ve třetí čtvrtině 14. století vesnice čítala jen 6 usedlostí, k nimž během dalších třiceti let přibylo 5 dalších. Toto nám osvětluje nejstarší registr frýdlantské vrchnosti z r. 1381.

Registr 1381 a doplněk 1409
Jak dokazuje urbář z roku 1381, byl "Vlrichdorff" koncem 14. století ještě značně bezvýznamnou vsí, měl teprve několik obydlí, do jejich blízkosti ještě sestupoval les. První zúrodněná plocha jistě nebyla příliš velká. V urbáři není jmenován jediný sedlák - zemědělec. Obyvatelé nejspíše nacházeli obživu v lese. Mimo to se věnovali chovu dobytka a lučnímu hospodářství. Vychází to ze skutečnosti, že platili jen jakousi "luční daň". O jakési "čestné dani", která bývala původně odváděna dobrovolně, ale vyžadována jako povinná, jak se tehdy mnohde na panstvích dělo, není v Oldřichově žádná zmínka. Ani jiné daně nejsou zmiňovány.
Také chybí údaj o velikosti jednotlivých pozemků, jak je uvádějí registry většiny panství. Absence těchto údajů nám naznačuje, že ves existovala teprve krátkou dobu. Jisté je, že louky prvních oldřichovských osadníků navazovaly na území Mníšku. Možná, že první osadníci z Mníšku i pocházeli. Tomu nasvědčují zčásti shodná jména Jakoff Seibrt, Hans Fischer, Martin Tschiedal/czoethel/, N. Nebil a Riediger. Stejná jména nám dosti spolehlivě naznačují, že osídlení údolí Jeřice postupovalo směrem od Mníšku, tedy proti proudu. Občas zastávanému názoru, že směrem od jihu se zde usazovali jen zemědělci, zatímco uhlíři a obchodníci s dřívím přicházeli z hor, nelze příliš věřit. To ovšem nevylučuje, že se v pozdější době
v údolí usazovali i horáci, zejména to platí o části Pily.

Prvopis urbáře z r. 1381 uvádí v Oldřichově 6 nájemců. Byli to rychtář Ondřej Harremets (Anderewe Harremets „von Schoneborn“) z Krásné Studánky, Hans Fischer, Jakoff Seibt, Peter Seifried z Chrastavy („czur Kratze“) a Martin Tschiedel (Mertin Czoethel).

Mezi devíti nájemci jsou uvedeni jeden z Krásné Studánky a jeden z Chrastavy. Zřejmě se nejedná o obyvatele Oldřichova, ale o uživatele nájemných luk, na kterých směli přes léto pást dobytek. Jinou rukou je v urbáři připsáno dalších pět nájemců a to N. Nebel (Nebil), Hans Fischer,  Riediger (Rudiger) a Martin Tschiedel. Patrně se jedná o nové osadníky, z části to mohli být synové dřívějších osadníků, z části přistěhovalci ze sousedních vsí (Mníšku). Mohl mezi nimi být i nějaký osadník, který převzal nový kus lesa pro svého syna.

Do r. 1409 stoupl počet usedlostí ve vsi na devět.
Nájem z pozemků platili jednotliví nájemci vrchnosti ve dvou splátkách za rok a to na sv. Valpurgu a sv. Michala. Nejvyšší nájem, totiž 12 grošů za rok platili rychtář a Peter Sedfried. Následovali Hans Fischer a N. Nebel po 8, Andreas Harrermets, Hans Fischer a N. Nebel po 6, Mertin Tschiedel, Jakoff Seibt a Martin Tsehiedel po 4 a nakonec Riediger 2 gr.
Následně uveďme opis příslušné části registru z r. 1381:

Andrewe Harrermets von Schoneborn of Walpurgis iij gr.Item of Machelj iij gr.
hans vischer of Walpurgis iij gr. Item off Michaelj iij gr.
Der Richter if Walpurgis vj gr. Item off Midhaelj vj gr.
Jacoff Syboth off Walpurgis ij gr. Item off Michaelj Ij gr.
Peter Sifrid czur Kratcze of Walpurgis vj gr. Item off Michaelj vj gr.
Mertin Czothel mit den grifen off Walpurgis ij gr. Item off Michaelis
ouch ij gr.

x/ N. Nebil iij gr.Walpurgis iij Michaelis Hans Vischer iiij gr. Walpurgis, iiij Michaelis. N. Nebil iiij gr. walpurgis iiij gr. Michaelis Rudiger j gr. Walpurgis i gr. Michaelis Martin czotel ij gr. Walpurgis ij Michaelis.

Od značky x/ je připsáno jiným rukopisem.

Název vesnice
Ve všech starších dokladech je název uváděn jako Ullersdorf, v urbáři z r. 1381 se píše "Vlrichsdorff", v hornolužických listinách z r. 1481 "Vlirstdorff, v jedné listině r. 1590 "Vllersdorf", v nájemním registru 1610 a v Taxe 1634 "Vllersdorf". V berní rule 1654 "Wes Vlerssdorf", v matrice pokřtěných v Mníšku 1699 "Viersdorff", v popisu panských lesních revírů z r. 1732 "Ullersdorf", dokonce ještě 1751 nacházíme způsob psaní "Ulerssdorf". Označení Busch-Ullersdorf nacházíme ponejprve na mapě zvané " Mappa Chorographica Totius Regni Bohemiae exhib. a Joh. Christoph Müller" (Augsbérg 1720). K této mapě byla přidána jako příloha nejstarší mapa frýdlantského panství. Dále se s tímto názvem setkáváme v Rohanově kronice měst Frýdlantu a Liberce z r. 1763. V úředních listinách se objevuje až později, farní listina v Mníšku ze 4. dubna 1767 píše "Pusch-Ullersdorff ".

Předpona "Pusch-", která označuje polohu vesnice u lesa, odlišuje naši ves od jiných Oldřichovů, jako Nieder-Ullersdorf (asi Oldřichov na Hranici) na severu frýdlantského panství, dříve psané též "Vlrichsdorf" nebo "Olrichsdorf", dále Ober-Ullersdorf u Žitavy (1381 uváděn jako "Vlrychsdorf by der Zethow) a Ullersdorf bei Grottau, a nakonec zejména "Wüst-Ullersdorf"(Pustý Oldřichov) uvedený již v Biberštejnské smlouvě z r. 1463 jako "Wüste Ulbersdorf", 1500 "im Wüsten Olbersdorff, 1679 "Wüste Ulbersdorff, 1745 "Wüst-Olbersdorf, což je název sousedních Albrechtic u Frýdlantu - 1381 "Albrechtsdorff" a 1497 Vlbersdorff, před válkou "Olbersdorf".
Z dokladů již nelze zjistit, zda Oldřichov za svůj název vděčí vůdci prvních osadníků, nebo majiteli panství, který podnítil jeho založení. Badatel Julius Helbig se přiklání ke druhé možnosti. Podle něj je možné za zakladatele Oldřichova považovat nějakého Oldřicha z Bibrštejna. Oldřich I. († po r. 1208) to ale určitě nebude, naše ves v té době ještě neexistovala. Jak lze vyrozumět z urbáře r. 1381, ves koncem 14. století existovala teprve krátkou dobu, byla na stupni nové osady. Tato okolnost dovoluje připsat založení Oldřichu II. z Bibrštejna (syn majitele panství Bedřicha z Bibrštejna, zemřelého 1360), a domněnka, že ves byla nazvána na jeho počest, má cosi do sebe. Nic na tom nemění skutečnost, že Oldřich II. zemřel teprve po r. 1406. Při zakládání nových osad se půda málokdy rozdělila na méně než deset osadníků. Nejstarší zápis ale uvádí pouze šest usedlostí, dalších pět přibylo později, jak dokazuje dodatečný zápis. Pokud tento dodatek byl připsán až v době po r. 1409 (jak je možno usoudit dle příkladů jiných vesnic), tedy až po smrti Oldřicha II., lze s určitou pravděpodobností předpokládat, že název Oldřichova se váže k Oldřichovi II. z Bibrštejna. Jako i u jiných názvů obcí i zde jazykozpytci a vykladači názvů mají různé názory. Prof. Dr. Erich Gierach tuto možnost téměř zcela vylučuje, podle něj se název vztahuje k "selskému zakladateli a prvnímu rychtáři". Přestože i pro toto hovoří řada důvodů, bude pravděpodobnější první domněnka, protože v nejstarších písemných dokladech týkajících se Oldřichova, se Oldřich-Ulrich neobjevuje ani jako křestní jméno ani jako příjmení, ba i v pozdějších stoletích bylo vzácností.

Příslušnost k panstvím
Od svého vzniku patřil Oldřichov k panství Frýdlant, ten který majitel Frýdlantu byl vrchností zdejších obyvatel a od zavedení nevolnictví byli zdejší obyvatelé poddaní frýdlantské vrchnosti.
Jako majitele Frýdlantu potkáváme až do r. 1551 pány z Bibrštejna. Po jejich vymření připadá panství koruně, která je ponechala 1558 svobodnému pánu Bedřichu z Redernu. Jeho rodina, která se zasloužila o řadu vsí na panství, je vlastnila do r. 1622.

Její poslední člen, Kryštof II. z Redernu, jako protivník tehdejšího císaře Ferdinanda II, byl prohlášen za psance. Musel uprchnout a zemřel v Polsku.

Další majitel, Albrecht z Valdštejna, našel tragickou smrt v Chebu 25. února 1634.

Panství Frýdlant nyní připadlo hraběti Matyáši Gallasovi, jehož rodina tu žila do r. 1757. Jejím posledním členem byl dobročinný hrabě Filip Josef Gallas, jemuž za svůj název vděčí Filipka.

Svůj majetek odkázal sešvagřené rodině Clammů s podmínkou, že ke svému jménu připojí jméno Gallas. Dědicem se stal Christian Filip Clam-Gallas, kterého po dobu jeho nezletilosti zastupoval jeho otec Johann Christoph v. Clam. Jako majitel osvědčil dobrotivost a lásku k poddaným. Za jeho panování bylo zrušeno nevolnictví a duch Josefa II. byl i jeho duchem. Staral se o rozvoj školství a domácích řemesel, což mělo dobrý vliv. I jeho syn a následník Christian Christoph hrabě Clam-Gallas († 21. 8. 1838) byl mezi svými poddanými oblíben pro svou vlídnost. Do časů, kdy panství vlastnil jeho syn Eduard († 7. března 1891), který si taktéž dokázal získat oblibu u svých poddaných, spadá úplné zrušení nevolnictví.

Poslední z hrabat Clam-Gallasů byl jeho syn František Clam-Gallas († 20. ledna 1930).
Hrabě Eduard Clam-Gallas byl velký dobrodinec, žádná žádost o milost nevyšla naprázdno. Také měl rád otevřenou řeč, třebas i obhroublou. Ještě dnes se mezi lidmi vyprávějí anekdoty z jeho života. Uveďme zde dva skutečné příběhy, jak je jistý patriot zanesl do oldřichovské kroniky. Jednoho krásného letního večera šel hrabě Eduard Clam-Gallas na procházku směrem k poplužnímu dvoru ve Frýdlantu. Potkal ho duševně nemocný člověk známý pod jménem Kosmas, který na něj zavolal: „Ty, Eduarde, dej mi něco!“ Hrabě sáhl do kapsy, našel tam ale jen 60 krejcarů. Ty podal Kosmasovi, ten si peníze prohlédl, chvilku počkal, a pak, vraceje krejcary, řekl: „Tak se mi zdá, Eduarde, že ty je budeš potřebovat víc, vem si je zpátky!“

Jindy se hrabě vracel pěšky po silnici z bažantnice k Frýdlantu. Zhasl mu doutník a neměl u sebe sirky. Tu potkal novoměstského formana Kajetána, známého svou obhroublostí. Hrabě na něj zavolal: „Dej mi oheň!“ „No tak pojď sem!" byla odpověď. Později teprve se hrubián dozvěděl, že to byl hrabě; nedělal si však z toho žádné výčitky. O něco později chtěl stavět kůlnu a hrabě mu k tomu měl dát dříví na stavbu. Ale dát si písemnou žádost, to ne. „Však my už se někdy uvidíme!“ A skutečně, tu vidí hraběte s nějakými jinými pány, jak jedou kolem. Rychle vezme hraběcí koně za ohlávky a přinutí je zastavit a poté říká: „Ty, hrabě, dej mi pár klacků a tyček na kůlnu!“

Rozdíly mezi vesnickými sídly
Dříve se vesnická sídla rozlišovala na rustikální a dominikální vsi. Rustikální vsi byla všechna sídla, která byla založena před feudalismem. K ním patří i náš Oldřichov. Rustikální vsi byly selské vesnice, měly obecní pastviny a obecní nivy. Na základě ustanovení při zakládání vsi celé území obce patřilo sedlákům, kteří odedávna tvořili jakési společenství tím, že rovnými díly vlastnili obecní pozemky, pastviny i nivy a také měli rovný podíl na obecních lesích. Tento společný majetek, obecní louky a pastviny, zůstal po velmi dlouhou dobu nerozdělen. Teprve období válek a nouze přinutily obec k prodeji pozemků, aby mohly pokrýt daně a kontribuce. Nabyvatelé si na zakoupených pozemcích zřizovali menší usedlosti, domky. Majitelé těchto malých usedlostí a domkáři však neměli podíl na obecních pastvinách a lesích. Zpočátku byli pouhými uživateli přenechaných pozemků. Teprve guberniální nařízení z 15. listopadu 1790 povolilo převod obecního území do dědičného pronájmu dosavadních uživatelů. Domkáři se zčásti živili nějakým řemeslem, zčásti byli nádeníky. (V r. 1672 mohli v Oldřichově "s povolení milostivé vrchnosti" chodit na trávu: Adam Austen, Kryštofka Köllerová, Kryštof Pfeifer a Kryštof Baffig).
Při zakládání selské vesnice si vrchnost vymínila určitou půdu, tyto pozemky ležely na kraji vsi, většinou to byl les a paseky. Ty vrchnost někdy ponechávala svým poddaným (zaměstnancům) jako pastviny pro drobné zvířectvo (kozy) za nepatrný nájem. Tyto pronajaté pozemky ale zůstaly majetkem vrchnosti.

Takové pozemky byly i u nás, v našich horských vesnicích, tak v Hemrichu a Zaječím dole ve Fojtce. Poddaní začasté tyto pronajaté pozemky, paseky apod. nechali zcela zarůst křovím a nic neobnovovali. Nařízení z r. 1692 proto kázalo, že "kdo k jaru bude takto přistižen, netoliko nájem trojnásobný musí dáti, ale také louky pozbyde". Jak potom obyvatelstvo přibývalo, přenechávala vrchnost takovéto pozemky těm, kdo potřebovali bydlet. Tak vznikly dominikální vesnice. Na vrchnostenských pozemcích vznikla k Oldřichovu patřící ves Filipka. (Jako dominikální vsi se v úřední listině z r. 1830 na panství Frýdlant uvádí vesnice Nieder-Sersdorf, Karolinthal (Karolinky - Liberec?), Ferdinandsthal - Ferdinandov, Hegewald, Iser (Wilhelmshöhe - Jizerka), Philippsberg, Philippsgrund, Philippsthal a zámecký okres Frýdlant.

Hospodářské rozdělení majitelů půdy
Nájemní registr z r. 1381 ještě nerozlišuje selské majetky podle jejich velikosti. Doklady z 16. a 17. století již dělí obyvatele vsí na tři skupiny: sedláky, zahradníky (majitele zahrad) a domkáře. Sedláci vlastnili dům, pole, povozy, byli to tedy obyvatelé vlastnící největší pozemky. Patřil mezi ně rychtář, který spravoval obecní záležitosti a vedl obecní soud. Zahradníci vlastnili dům, který obývali a pak ještě menší pozemek, zahradu, z jehož výnosu mohli žít jen při největší šetrnosti. Proto často ještě mimo toho provozovali řemeslo nebo nádeničili u sedláků. Domkáři měli jen malé domky, u kterých bývaly jen malinké zahrádky. Většinou to byli nádenici, řidčeji řemeslníci.
V roce 1564 čítal Oldřichov 20 sedláků, 2 zahradníky a 11 domkářů. Nejstarší domky byly postaveny na nivách, jen málokteré na selských pozemcích.

Nájmy a odvody v dřívějších dobách 
První osadníci byli svobodní lidé, kteří kromě nájmu z pozemků a daně králi nemuseli platit žádné poplatky. Majitel frýdlantského panství jen do jisté míry ochraňoval své nájemce, za což mu oni v jistých ročních dobách, na Vánoce, k Novému roku, na Velikonoce odváděli jisté dobrovolné dary, nebo na panských pozemcích ve žních a na panských statcích podle potřeby dobrovolně pracovali. Časem se tyto dobrovolné dávky staly povinnými daněmi a původně z dobré vůle vykonávané služby se změnily na povinnou robotu. Přílišná dobrá vůle a také zadluženost postupně zavedly poddané do otrocké poslušnosti. Odvody a robota rostly rok od roku a brzy se ze svobodných chráněnců stali poddaní a nevolníci majitele panství. Obzvláště beznadějnou se stala situace poddaných po husitských válkách, zejména za časů krále Ladislava. Tehdy stavové v českém zemském sněmu přímo uzákonili nevolnictví, ze kterého bylo možné vysvobození jen na základě písemného svolení. Po celá tři staletí tak venkovský lid trpěl útlakem a porobou.
O nájmech a služebních povinnostech obyvatel naší vsi ze starších dob existuje jen málo písemných dokladů. Nejstarší vrchnostenský urbář z r. 1381 uvádí jen poplatek z travních porostů, což je důkazem toho, že tehdy ještě zde bylo zemědělství bezvýznamné. Bohatší zprávy máme od poloviny 16. století. Nájemní registr frýdlantského panství z doby od 27. března 1560 do 27. března 1561 uvádí v Oldřichově 22 majitelů pozemků včetně rychtáře, přičemž zaznamenává velikost pozemků v "prutech" a výšku dědičného nájmu na oba dny splatnosti - Walpurgu a Michaela. Clement Bichler platil nájem za ij prutů na Walp. a Michala 5 grošů a 5 denáru, stejně tak Caspar Kratczert, Hieronymus Neumann, Jacuff (Jakub) Neumann, Christoff Appell, Paul Zucker, Hans Koeller, Lorencz Beyseler, Herten Fibiger. Francz Fischer za j prut platil na Walp. i Mich, po 1 1/2 g, stejně Barthel Thomas, Blasius Neumann, Hans N. (příjmení chybí), Hans Geyssler, Bartel Scheler. Rychtář za iij prutů platil po 8 1/2 den., Benedix Rehseln za iij prutů po 4 g a 2 den., Hans Olssner za V prutů po 14 g 2 den., Jeorg Geyseler za iiij prutů po 11 g 4 den., Gregor Kaulfersch za j prut po 1 1/2 g a Hanz Koeler za j prut po 1 1/2 den. Summa summarum obnášel dědičný nájem 3 kopy a 40 g. Souhrnně budiž uvedeno, že 1/2 prutu vlastnilo 7 lidí, 1 celý prut 1 člověk, 1 1/2 prutu 1 člověk, 2 pruty 10 lidí, 3 pruty 1, 4 pruty 1, a 5 prutů 1 člověk. Platilo se o obou dnech splatnosti z 1/2 prutu 1 1/2 g, z 1 prutu 3 g, z 1 1/2 a 2 prutů 5 g 5 4/z den., z 3 prutů 8 1/2 g, z 4 prutů 11 g 4 den., a z 5 prutů 14 g 2 den.

Platidla se v průběhu staletí měnila. Ve starších dobách byly v oběhu české a míšeňské groše. 1 český groš měl 12, míšeňský 7 denárů, 60 grošů dalo kopu. Až do 18. století to byla nejběžnější platidla. Již brzy se vedle nich objevují tolary, od konce 17. stol pak i zlatky a krejcary. Z nich se nejdříve objevily rýnské zlaté (fl. rh.), později konvenční zlaté (fl. C. M.) a zlaté vídeňské ( fl. W. W.) a konečně 1858 - 1893 rakouské zlaté (fl. Ö. W.) Od 1893 je běžná měna v korunách.  1 zl. rýnský = 60 krejcarů po 4 fenicích; stejně zlatý vídeňský a konvenční. 1 zlatý rakouský = 100 krejcarů.

Srovnatelná hodnota peněz:
1 kopa českých grošů ve 14. stol. platila 21 fl. konvenč, * 15 fl. rakous. = 30 K. V 16. stol. ale 2 fl. konvenč. = 1 fl. rakous. = 2K 52 h a konečně 1 fl. 9 kr. konvenč. = 1 fl. 53 1/8 kr. rakous. = 2 K 6 h,
I kopa míšeňských grošů v 17. a 18. stol = 1 fl. 40 kr konv. = 1 fl. 20 kr rakous. = 2 K 40 h. 1 fl. rýnský = 1 K 75 h, 1 fl. konv. = 2 K 10 h, 1 fl, vídeňský = 84 h, 1 fl. rakouský = 2 K.
Pro srovnání uveďme i nájmy v blízkém Mníšku, r. 1560 platil Steffen Altmann za iiij prutů po 8 1/2 g, Jeorge Neumann za ij prutů po 5 g 5 1/2 den., stejně Valten Krause, Simon Scheler, Peter Roseler, Gregor Moller, Paul Neumann, Hans Wulckenstain, Jeorge Altmann. Jeorge Ölssner za iij prutů platil 8 1/2 g, stejně Jacuff Weycker, Christoff Fiebiger, Lasarus Kaler a Hans Neumann. Hans Bades za 1 prut platil 1 g 3 den., stejně Hans Gunczel, Nickel Krause za i prut 3 g, stejně Lucas Krause. Summa summarum 4 kopy 16 g 3 den. Půl prutu polí vlastnili v Mníšku2, 1 prut taky 2, 2 pruty 8, 3 pruty 6 a 4 pruty 2 obyvatelé. Za 1/2 prutu se platilo o obou dnech splatnosti 1 g 3 den., za 1 prut 3 g, za 2 pruty 5 g, 5 1/2 den., za 3 pruty 8 12 g a za 4 pruty 11 g 4 den. Výjimkou byl pouze rychtář. 

Nájemní registr k termínu Michaela 1591 uvádí v Oldřichově rychtáře Urbana Bastiane s 15 g. Další jsou: Gregor Bastian - 15, Caspar Kratzert - 10 Hans Hubner - 10, Michel Fibiger - 15, Mathes Effenberg - 10, Hans Neumann - 5, Michael Rudolff - 5, Bartel Scholar - 20, Jacob Neumann - 5, Jörg Geissler - 25, Adam Krause, hajný - 10, Christoff Ölssner - 35, Peter Krause - 10g, Valten Kratzert - 7g 3 1/2 den., Bartel Rössler -7g 3 1/2 den., Mathes Kohler - 10 g, Simon Koler - 10 g, a Stefan Altmann - 10g dědičného nájmu.

Zahradníci platili: Hans Apel 2 g 4. den., Adam Augsten také 2 g 4 den. Po 2 groších platili domkaři: Hans Köhler, Martin Krause, Christof Krause, Peter Ölssner, Jorge Streit, Thomas Kratzert Simon Bastian, Christof Hofmann, Hans Krause, Adam Wolckstein, Hans Geissler, Christof Kratzert, Martin Kratzert, Peter Fibiger, Martin Bastian, Hans Zicker, Michal Hoffman, Thomas Schöler, Hans Pribisch, Christof Effenberg a Jacob Weber.

Celkový nájem činil 5 kop 10 g 1 den (zámecký archiv Frýdlant).

V sousedním Mníšku registr z roku 1591 uvádí jmenovitě 18 sedláků, 6 dědičných zahradníků, 9 „nivních“ domkařů, 16 domkářů. Celkový nájem vesnice činil 5 kop 51g 2 ½ den.

Nájemní registr panství Frýdlant a Seidenberg k termínu Georgy Anno 1610 uvásí ve všech poddaných vesnicích a tedy i v Oldřichově veškeré majitele domů a pozemků i s jejich povinnostmi: Urban Bastian, rychtář 15 g, Hans Neumann 15 g, Christof Kratzert 10 g, hans Frenzel 10g, Michael Fibiger 15g, Jacob Stelzk (Stelzig) 10g, Christof Geisler 5g, Hans Rössel 5g, Jacob Krazert 15g, Adam Altmann -g, Christof Scheler 25g, Merten Krause 10g, Math. Effenberger 30g, Peter Krause 10g, Valten Kratzert 7g 3 den, Georg Hausmann –g, Zahradníci Christof Kratzert a Adam Austen, stejně jako poslední jmenovaní sedláci nemají v registru uvedenou výši nájmu.

Majitelé „nových domů“ odváděli: Peter Ölssner starší 10g, Peter Ölssner mladší 12g, Jacob Weber 5g, Christof Krause 12g, Georg Streit 13g, víc 5g, Christof Geisler starší 12g, Adam Austen 5g, Thomas Scheler 12g.

Domkáři Adam Krause, Simon Bastian, Hans Krause, Adam Wolckstein, Hans Geisler, Merten Krazert, Georg Kelbel, Christof Hausmann, Maz Köhler, Peter Päseler, Jacob Geisler, Bartel Röseler, Christof Geisler starší, Christof Effenbergk, Michael Vlrich…platili po 2 groších. Obnos za celou ves činil k sv. Jiřímu 6 kop 47 g 1 de. (Zámecký archiv Frýdlant)

Registr k termínu sv. Michaela 1614 uvádí v Oldřichově rychtáře Görge Bastiana, 22 sedláků a kováře v rychtářově kovárně, 2 dědičné zahradníky, 8 nových domkářů a 28 domácích. Celkový nájem činil 7 kop 10 g.

 

Staré daňové poměry

O daních z nejstarších doba nemáme žádné bližší údaje. Ví se jen tolik, že již v dávných dobách se rozlišovaly běžné (řádné) a mimořádné daně. K těm běžným patřilo clo, mýtné, královská a mírová daň, které podléhali všichni majitelé domů a pozemků, řídila se výnosem majetku. Jako obtížné daně byly vnímány „kontribuce“ neboli válečné daně. V druhé polovině 16. století se nemovitý majetek zdaňoval podle „komínů“. Tato „komínová daň“ byla zavedena 1567 na základě sčítání obydlených pozemků z roku 1564. Na jeden komín se počítal jeden lán neboli 12 prutů pozemků. Zahrada se počítala tři pruty, takže 4 zahrady se rovnaly jednomu komínu. Domkářů se počítalo 12 na jeden lán. Oldřichov na základě zjištění z r. 1564 měl zdaněných 32 komínů. Celkové jmění 33 obyvatel bylo odhadnuto na 136 kop. Sousední ves Mníšek odváděla daň ze stejného počtu komínů. V roce 1614 odvedl Oldřichov za 30 komínů na sv. Bartoloměje a na sv. Mikuláše po 10 kopách a 24 g. Mníšek odvedl za 30 komínů na oba dny 10 kop a 34 g.

Kolem přelomu 16. století se platila poddanská daň. Na sv. Bartoloměje 1574 činila poddanská daň v Oldřichově a v Mníšku po 7 kopách a 30 groších. V obou vsích bylo po 22 topeništích osvobozeno od daně kvůli krupobití. 1592 tato daň ke stejnému termínu činila v Oldřichově 10 kop 20 g, v Mníšku 10 kop. 1614 činila poddanská daň v Oldřichově na sv. Jakuba a sv. Havla po 15 kopách 30 gr., v Mníšku po 15 kopách. Původně mimořádná byla tzv. svatební daň. Důvodem vybírání takové daně byly svatby na knížecích a císařských dvorech. 

Vážné překážky ve vývoji
Neradostné poddanské poměry byly vážnou překážkou zdárného vývoje vsi. Čas od času se k nim přidávaly další, stejně nepříznivé okolnosti: války, náboženský útisk, živelné pohromy a epidemie nemocí.
Nelze s přesností říci, zda se naší vsi dotkly husitské války, zuřící ve druhém a třetím desetiletí 15. stol. Jisté je, že nejbližší sousedé za často byli navštěvováni husitskými válečníky a že se z těchto návštěv, spojených s ohněm a drancováním, vzpamatovávali po několik desetiletí. Nejvíce trpěly obce v našem okolí v letech 1429 - 1432. Stejně špatné pro náš domov byly boje Jiřího z Poděbrad a Matyášem Korvinem.

Rok 1469 byl pro naši ves patrně velice zlý. V dopise purkmistra a rady z Boleslavi ve Slezsku (Bunzlau i. Schl.) se píše (ze 7. září 1469), že husité přešli hory a na cestě do Slezska vypálili Liberec, Seidenberg, Hejnice a "jiné vesnice".
V době reformace, kdy zdejší obyvatelstvo přestoupilo k luteránům, se vesnice vyvíjela celkem nerušeně. Jisté znepokojení přinesla kolem 16. stol. epidemie dýmějového moru, která 1582, zvláště ale 1594 -1600 zkosila mnoho lidí. Anály hovoří o velkém umírání. K moru se ještě připojily živelní pohromy, které ničily domy a pole. 1574 zničilo krupobití úrodu na polích. Povodeň 17. srpna 1595 způsobila škody na březích potoků a polích. Velké sucho v letech 1570, 1571, 1573 a 1590 způsobilo, že mnoho lidí zemřelo hlady.

Náboženské rozbroje, které vzplály začátkem 17. stol. mezi katolíky a protestanty, brzy daly podnět ke strašlivé válce, která trvala celých třicet let (1618 - 1648), a svými hrůzami naplnila i náš kraj. Těsně před vypuknutím této války obyvatelé prodělali těžká léta hladu a nouze. Doklady z r. 1615 hovoří o "násilné, nebývalé drahotě". Také hladové roky 1619, 1620, 1622 se zapsaly černým písmem do zdejších análů. Jak se dočteme v listině z 6. května 1625, byly 26. července 1623 vesnice Schwarau, Habondorf, Krásná studánka, Ratschendorf a Fojtka postiženy těžkým krupobitím, které zničilo úrodu na polích. Studené léto roku 1628 nedovolilo dozrát úrodě na polích, takže po špatných žních nastala zlá drahota potravin. V dopise majiteli panství, vévodovi Albrechtu z Valdštejna z 21. října 1631 
se píše, že lidé "pana polního maršála von Teuffenbach" zle řádili na panství frýdlantském, všechny vesnice byly vypleněny. "Nejlepších pět vsí" spolu s dalšími byly zcela vypleněny a lidé zle poškozeni, zčásti zabiti a všechno rozbito a rozmláceno, koně a dobytek vzali s sebou. Nebyly ušetřeny ani kostely, které byly násilně otevřeny a vykradeny, jakoby se jednalo o nepřátelskou zemi, také ze vsí lidé uprchli.

„Mlýn v Mníšku patřící Vaší Milosti (vojáci) zapálili a vypálili“ (zámecký archiv ve Frýdlantu). V této těžké době ještě epidemie nemocí navíc sužovaly obyvatelstvo: 1633 si mor vyžádal mnoho obětí. "Jelikož před několika lety mnoho vojska a po celý rok i jednotlivci začasté plenili, čímž nejen poddaní utrpěli újmu, ale i půda byla zničena a zkažena, mnoho statků a domů stojí prázdných a lidé z nich uprchli a velký počet jich zemřel na mor, a statky v současnosti nelze obsadit", byla začátkem ledna 1633 vyslána do jednotlivých vesnic frýdlantského panství vyslána komise sestavá z urozených pánů: Nicol v. Gersdorff auf Tauchritz, Johann Samuel Klueg v. Enns auf Bullersdorf a Friedrich v. Kalkreutter auf Weigersdorf. Tato komise měla zjistit počet vypálených a opuštěných usedlostí. Podle úřední zprávy datované 8. ledna 1633 bylo následkem plenění, s tím spojeného zničení půdy a řádícího moru v Oldřichově 5, v Mníšku 4, v Albrechticích u Frýdlantu 5, v celém panství pak 183 komínů bez majitele.

Míru nouze zcela naplnil útisk od Švédů od r. 1634. Množily se průchody švédských, ale i císařských vojsk, které pro obyvatele znamenaly plenění a žhářství. Málokdy prošel týden, aby se v údolí Jeřice neobjevily hordy vojska. Úřední zpráva z 16. července 1640 udává, že v létě 1638 Oldřichov utrpěl škody za 3588 fl., Mníšek za 3386 fl., lenní ves Neundorf za 1841 fl.

I v r. 1645 Švédové zle řádili ve farnosti Mníšku. Zpráva z tohoto roku říká, že v mníšecké faře všechno rozbili. 7. října 1645 byla vsím na frýdlantském panství od Švédů proti příslibu jisté částky peněz povolena "Salva quardia". 9. října 1645 přišla upomínka od švédského válečného komisaře Hanse Heinricha Gröbela, aby dlužné peníze byly ihned odvedeny do Gross-Glogau. Z částky 564 říšských tolarů připadlo na Oldřichov, Mníšek a "Wüstullersdorf" (pustý Oldřichov) po 3 tolarech.
Teprve vestfálský mír ukončil ony nevítané návštěvy surových válečných hord. Naše vesnice v r. 1648 skýtaly smutný obraz toho nejhoršího zpustošení. Mnoho domů bylo spáleno, pole byla zpustošena, majetek obyvatel vojáci odnesli nebo zničili. Tím však ještě neštěstí nekončilo.
Protireformace, následující po válce, t. j. násilné zavádění katolické víry u evangelických obyvatel, které vlastně začalo již 1624, ale kvůli válečným zmatkům nemohlo být dokončeno, ještě vyhnalo ze země část obyvatelstva, již tak dosti zbídačeného a zdecimovaného válkou.

Protireformace
První protireformace v r. 1624 již vyhnala část přesvědčených protestantů ze země. Pod ochranou nepřátelských Švédů se však většina z nich vrátila do svých vsí. V císařském výnosu z 4. února 1639, sepsaném na Pražském hradě se píše, že v uplynulých letech "mnoho různých - nejen emigrantů, kteří, nežli by se po dobrém vzdali svého kacířského omylu a přihlásili se ke samospasitelné svaté katolické římské víře, mnohem raději vše, svoji vlast opustili a prostřednictvím c. k. patentů již jednou ze země odešli, opětovně nyní bez J. Mil. c. k. vědomí a povolení do dědičného království Českého (Behaimb), ba i do královské rezidence Prahy se opovážili navrátit. Někteří však, kterým J. císařská Milost na určitý čas návrátiti se co nejmilostivěji povolila, tento konsensus proti všemu očekávání velice zneužili. "Všichni do vlasti se navrátivší protestanti se jen krátce těšili ze svého znova převzatého majetku. Brzy po skončení války vyšly nové císařské patenty, které vyzývaly všechny protestanty, aby buďto přijali katolickou víru a učení, nebo svůj majetek prodali katolíkům. Vyšetřování ohledně luteránů žijících v Čechách začala již brzy na jaře 1650. Nejdříve měli šolcové využít svého vlivu na poddané a přimět je k přestoupení. To však mohli učinit jen katoličtí šolcové. Dne 4. března 1650 měli šolcové a porotci z frýdlantského panství "in puncto reformalis" přijít na vrchnostenský úřad, aby se dozvěděli, "co by mínili učiniti", tzn. jak se stavějí ke katolické víře a zda vrchnostenské rozkazy byly oznámeny poddaným. Šolcové a porotci uposlechli výzvy a dostavili se 4. března na frýdlantský úřad. O jejich výpovědích informuje zpráva z 5. března 1650, uchovaná ve frýdlantském archivu. O šolcovi z Oldřichova se píše: „Šolc z Oldřichova říká, že vše bylo na obci předneseno. Zdejší obyvatelé ale se nechtějí podvolit katolické víře. Ani on za svoji osobu se nemůže podvolit jiné (tj. katolické) víře. George Stentzel, jakož i šolc to nemohou učinit a také neučiní, nechť se jim povede, jak Bůh bude chtít.“ Připsáno „nechť zůstanou v arestu“. O mníšecké výpravě se píše: „Šolc z Mníšku říká, že on to přednesl obci, oni nechtějí být katolíky, ale on za svoji osobu prosí o čas na rozmyšlenou. Peter Hausmann praví, že se nemohou tak rychle rozmyslet. Georg Stertz taktéž.“ I zde je připsáno „nechť zůstanou v arestu“. Z těchto dodatků lze usoudit, že šolcové z Mníšku a Oldřichova byli již předtím ve vězení. Jak dlouho v něm setrvali, není v zápisech uvedeno. Každopádně od nich byla vynucená odpověď, jakou chtěl úřad, a poté byli propuštěni, neboť brzy se opět ujali svého úřadu. 11. března 1650 byli šolcové opět povoláni na Frýdlant. Museli jménem vesničanů podepsat prohlášení, že se budou pilně dostavovati na katolické bohoslužby. Snahy vrchnosti přimět protestantské vesničany k opětovnému přijetí katolické víry a k docházení na katolické bohoslužby mělo za následek, že se někteří vystěhovali.

Záznam z 8. dubna 1651 uvádí jako vystěhované z Oldřichova: 5 sedláků, 1 spolubydlícího, 30 žen a dětí, celkem 36 osob a v Mníšku 1 sedláka, 1 zahradníka, a domkařů, 9 spolubydlících a 45 žen a dětí, cekem tedy 64 osob. Podle záznamu z 8. dubna 1651 - soupisu všech poddaných panství Frýdlant - bylo v Oldřichově 191 osob (21 sedláků, 1 zahradník, 6 domkařů, 15 spolubydlících, 46 hospodářů, 45 hospodyň, 45 dětí a 12 čeledínů a děveček (Gesindepersonen). V Mníšku pak 130 osob - 27 sedláků, 51 hospodářů, 52 hospodyň, 77 dětí, 17 sloužících.

Na základě zjištění u přítomných obyvatel sestavil vrchnostenský úřad o každé vsi záznam, ze kterého bylo patrno, kteří obyvatelé jsou protestanti a u kterých je naděje na obrácení.
Pro nás přichází v úvahu záznam uchovaný v archivu ministerstva vnitra v Praze (R 109) s nadpisem: Hraběte Gallase Frýdlantského panství Specifikace všech úředníků, sloužících, občanů, sedláků a obyvatel tak, jak se nyní se svými manželkami, dětmi a služebnými nacházejí ve výše zmíněném panství, Actum zámek Frýdlant 8. dubna 1651. Nechť zde následuje odstavec týkající se naší vsi.

Koncept uložený ve frýdlantském zámeckém archivu uvádí ještě třetího pilaře: je jím Christoph Hausmann (40 let), jeho manželka Ursula (35) a synové Elias (12) a Hans (6) a dcera Anna (9), dále pak spolubydlící Jacob Effenberg (38), jeho manželka Rosina (27), syn Christof (14) a dcery Sara (10) a Anna (6).

Podívejme se blíže na předcházející seznam. Celkový počet obyvatel tehdy byl 191 duší. Všichni obyvatelé byli evangelíci. Celkem obývali 29 usedlostí a to: šolcovnu, 21 hospodářství, 1 zahradu a 6 chalup. Za pouhé nájemníky lze patrně kromě 13 spolubydlících považovat i oba pilaře. Služebných je v seznamu vedeno: 4 čeledíni a 8 děveček.

Obyvatelé starší 60 let nejsou uváděni. Je to patrně důkaz toho, že předcházející třicetiletá válka staré lidi zčásti přivedla do hrobu a zčásti odsud vyhnala. Stáří 60 let je uvedeno jen u dvou osob, jedním z nich je šolc Georg Passig. 50-59 letých bylo 5, 40-49 letých 16, 30-39 letých 28, 20-29 letých 36 obyvatel. Mladších dvaceti let bylo 103 obyvatel. Oba nejstarší manželé měli 60 let, nejstarší manželka 50, nejmladší manžel 21 a nejmladší manželky (byly tři) 18 let.

Žádná naděje na obrácení na katolickou víru nebyla u šolce, 9 sedláků a 1 nájemníka, jakož i u jejich manželek. Přestup na pravou víru byl očekáván u 12 sedláků, 1 zahradníka, 5 chalupníků, 2 pilařů a 12 nájemníků, u všech včetně jejich manželek, dále u jedné ovdovělé chalupnice a také u většiny dětí nad 12 (14) let a u sloužících. U dětí pod 12 let příslušný údaj chybí.
Po skončení průzkumů o náboženské příslušnosti obyvatel a vyhlídky na vykonatelnost císařských patentů byly do všech vesnic na panství vyslány "nápravné komice". V každé s nich byl jeden jezuita, který měl poučit obyvatele, sezvané na rychtu. V Oldřichově se počátkem června 1651 objevil jezuita Adam Lindner.
O průběhu poučení se píše v reformačním protokole, uloženém ve frýdlantském zámeckém archivu. Podle něj se v pátek 2. června 1651 v 7 hodin ráno měli dostavit kvůli informaci o katolické víře následně jmenovaní obyvatelé vesnice: George Passig, šolc, George Passig, spolubydlící; Görge Seibeth, spolubydlící Görge Effenberger, spolubydlící ("je nemocný horečkou"), Görge Fiebiger, domkář ("přišel syn"); Görge Geisler, spolubydlící; Görge Effenberger, spolubydlící ("šel nádeničit"); Hans Scheler, spolubydlící; Mathes Frenze, sedlák; Görge Leuker, sedlák ("jel s pšenicí do Frýdlantu"); Michl Geisler, spolubydlící ("je na robotě ve dvoře"); Hans Geisler, spolubydlící ("je na robotě ve dvoře"); Jacob Effenberger, spolubydlící; Christof Hausmann, pilař, spolubydlící; Christof Effenberger, sedlák; Mathes Effenberger, sedlák; Christof Krause, domkář; Christof Köhler, domkář, Hans Köhler, domkář; Merten Geisler, pilař; Michl Effenberger, pilař ("je velmi nemocný"); Peter Kratzert, sedlák; Hana Starz, sedlák; Bartel Schelar, spolubydlící; Georg Simm, spolubydlící ("robotuje u dvora"); Georg Bassig, sedlák; Georg Starz, sedlák; Georg Deisler, sedlák; Michel Kratzert, sedlák; Michl Elsner, domkář; Adam Augst, zahradník; Tobias Geisler, sedlák; Christoph Kratzert, sedlák ("je v Praze s rybami"); Christof, sedlák, lesník; Christof Bassig, sedlák; Christof Seibeth ("robotuje u dvora"); Christof Krause, sedlák; Christof Geisler, sedlák; (jel s pšenicí do Frýdlantu); Cristof Cratzert, sedlák ("v Žitavě"); Christof Leffler, sedlák; Christof Scheler, sedlák; Christof Krause, podruh; Christof Weikert, sedlák: Christof Krause, podruh; Christof Geisler, sedlák; Christof Köhler, sedlák.

Poznámky v závorkách byly dopsány do protokolu dodatečně, při poučení. Výsledek poučení je v reformačním protokolu uveden takto: "Sice pilně poslouchali, ale potom k tomu nic nechtěli říkat". Vzpurně se chovala žena George Passiga, o níž se píše: "George Passiga manželka se během poučení chovala nepřístojně, má se kvůli tomu dostavit na zámek k potrestání".
Z Oldřichova se nápravná komise ještě téhož dne vydala do Mníšku, kde v jednu hodinu odpoledne bylo zahájeno poučení.
Nátlak, s jakým bylo zaváděno katolické náboženství, měl za následek emigraci části obyvatel. V zámeckém archivu ve Frýdlantu je "Soupis, jaké osoby z obce Oldřichov se odstěhovaly, a kde se zdržují. Uvádí tyto exulanty: Christoph Weiker se ženou a 8 dětmi ("je u Bartla Brendlera v Dittelsdorfu"), Georg Passig se ženou a třemi dětmi ("zdržuje se v Lichtenau, postavil si tam dům"), Georg Geisler se ženou a 8 dětmi ("koupil si statek v Olbersdorfu u Žitavy"), Mata Franze se ženou a 3 dětmi ("v Lichtenau si koupil statek"), dále pak podruzi: Michl Effenberger se ženou a 2 dětmi ("zdržuje se v Lichtenau"), Georg Simon se ženou ("neví se, kde by mohl být"), Georg Seibt se ženou ("zdržuje se ve Weissenburgu za Žitavou") a vdova po Georgu Krausovi ("nemůžeme vědět, kde se tato zdržuje").
Jiný seznam - patrně z roku 1651 - jmenuje tyto uprchlíky: Matz Frantze se ženou a 3 syny, Georg Passig se ženou a 4 syny, Georg Geisler se ženou 4 syny a 4 dcerami, jakož i podruhy Georg Seibet se ženou a Georg Effenberger se ženou.
Podle záznamu ve frýdlantském zámeckém archivu uprchli z Oldřichova v době od 8. dubna 1651 do 11. února 1652 pět sedláků a jeden podruh (v Mníšku 1 sedlák, 1 zahradník, 8 domkářů, 7 poddruhů). Jiný seznam uvádí jako utečence z Oldřichova 5 hospodářů, 5 žen, 25 dětí a 1 sluha (v Mníšku 13 hospodářů, 17 žen a 28 dětí). Další "Specifikace" z 11. února 1652 poznačuje jako "ještě nekatolické" v Oldřichově podruhy George Bassiga, George Effenberga, Mertena Geisslera (pilař), Michela Effenberga (pilař), Hansi Schölera, Christopha Seibotha, Bartela Schölera, Christopha Krauseho, Michela Geislera, Georga Simona, Hansi Geislars, Christopha Hausmanna (pilař) a Jacoba Effenbergera (pekař). V sousedním Mníšku byli zároveň uvedeni nekatolíci: zahradníci Hans Franze, Lorenz, Neumann, Jakob Stärz a podruzi, Fabian Görlach, Georg Fiebiger a Christoph Porsche.

Podruzi jsou uváděni jako "spolubydlící" a v tehdejší době se jednalo převážně o výměnkáře nebo blízké příbuzné majitele domu.
Jak uvádí jedna listina frýdlantského archivu - bez data - po čase se většina vystěhovalců vrátila opět do Oldřichova. Píše se tam: "V této vesnici všichni opět přišli domů až na Christopha Elstnera se třemi syny; dcera slouží ve vsi". Podle "Extraktu" z 8. května 1652 se z uprchlíků opět vrátili do vsi 4 sedláci, 1 domkář, 4 podruzi, 27 žen a dětí a dvě služky. 
Podle stejného "Extraktu" se v Mníšku uvádí navrátilci: 1 sedlák, 1 zahradník, 7 domkářů, 3 podruzi a 29 žen a dětí.

Někteří utečenci se v protestantské cizině zakoupili. I o tom nám dává zprávu frýdlantský archiv, Christoph Weikert uprchl "kvůli náboženství"; jeho statek koupil 17. dubna 1652 ze 100 kop Georg Leubner. Mathes Frantz uprchl "kvůli náboženství"; jeho statek připadl 21. dubna 1652 za 80 kop Georgu Effenbergerovi, který za 5 kop získal i pilu patřící ke statku. "Hans Geisler zakoupil svého bratra Georga Geislera, který utekl kvůli náboženství, statek za 130 kop"(1652).

"Specifikace" z 10. března 1652 uvádí, kteří sedláci, zahradníci, domkáři a spolubydlící na frýdlantském panství se do té doby přiznali ke katolické víře. V Oldřichově seznam uvádí celkem 66 katolických osob a to: šolc Christoph Passig se ženou, Christof Köhlrt se ženou, Christoph Kratzert se ženou, Christoph Krause starší se ženou, Christoph Geisler se ženou, Christof Cratzert se ženou. Christof Gähler, Mathes Effenberger, Hans Köhler se ženou, Tobias Geisler se ženou, Georg Passig se ženou, Georg Effenberger, Georg Leuker se ženou, Georg Stärz se ženou, Georg Effenberger, Christof Krause se ženou, Christof Fiebiger, Christof Effenberger se ženou, Christof Passig, Christof Geisler, Christof Leffler, Christof Krause se ženou, Christof Krause, Georg Geisler se ženou, Adam Augst se ženou, Hans Scheler se ženou, Hans Geisler, Hans Scheler, Hans Stärz se ženou, Christof Seibet se ženou, Peter Cratzert, Michel Cratzert, Michel Elsner se ženou, Michel Geisler se ženou, Jacob Effenberger se ženou a Martin Geisler se ženou. Ve srovnání se seznamem obyvatel 1651 nalézáme s několika málo výjimkami stejná jména. Jednotlivá nová jména mohou patřit z části svobodným členům rodin a spolubydlícím, z části také těm, kdo si zakoupili pustá stavení.
U nových katolíků se dbalo na svědomité dodržení velikonoční zpovědi a přijímání. Dle sestavy ze 13. května 1653 v tomto roce přišlo 125 (v Mníšku 120) osob ke sv. přijímání. 1654 se zpovídalo a sv. přijímání se účastnilo v Oldřichově 155 osob, mezi nimi šolc Georg Passig a stoletá Anna Schwarzová, v Mníšku 145 osob.

Berní rula
Poté, co protireformace v zásadě skončila, přistoupilo se na novou regulaci daní. Daňové poměry za předchozí doby válečných a náboženských nepokojů se staly zcela neudržitelné. Berní rula z r. 1654 rozděluje obyvatele vesnice na sedláky, chalupníky a zahradníky, stejně jako "Specifikace" z r. 1651. Že se údaje o počtu sedláků a zahradníků v obou listinách liší, lze vysvětlit různým pojetím vrchnostenských, resp. berních úředníku. Sedláků v pravém slova smyslu bylo tehdy v Oldřichově patrně velmi málo; většina majitelů pozemků byli jen zahradníci, chalupníci. Berní rula jistě rozděluje tehdejší vlastníky pozemků podle soudobých daňových poměrů. Tím lze vysvětlit úbytek sedláků, větší počet zahradníků a menší počet domkářů. Celkový počet usedlostí v letech 1651 a 1654 se liší o 2. Tyto dvě usedlosti mohly patřit k šolcovně, neboť lze jen stěží mít za to, že by r. 1654 ve vsi byly prázdné domy. Berní rula žádná "pustá" stavení neuvádí. Nelze zcela vyloučit, že obě nejmenovaná stavení v době protireformace ztratila své majitele, a proto je vrchnost překázala Šolcovi. Později se skutečně objevuje "pustý statek" jako příslušenství krčmy; svůj název si ponechal dosud (viz odstavec o šolcích).

Samotné daně ustanovila odhadní komise. Jako jednotka "usazenosti" se bral čistý výtěžek z majetku velkého 50 strychů. Dle ustanovení českého zemského sněmu z r. 1627 se nemovitost považovala za kompletní usedlost až tehdy, když se obdělalo (oselo) 60 strychů pražské míry. Podle berní ruly z r. 1654 platil jako "skutečně usedlý" jen ten hospodář, který obdělával asi 15 strychů pole. Čtyři chalupníci se počítali jako jeden usedlík. Zahradníci se živili především chovem dobytka, a jako jeden usedlík se jich počítalo osm. Majitelé domů, kteří nevlastnili zemědělsky zužitkovatelnou půdu, se původně nepočítali pro daňové účely. Teprve později se 16 - 24 drobných řemeslníku počítalo jako jeden usedlík.
V Oldřichově uvádí berní rula 7 selských statků usedlostí, 19 chalup a 5 zahrad jako obsazené a obdělávané. Z těchto usedlostí (31) mělo 26 - mezi nimi těch 7 statků - ornou půdu. Celková výměra byla 373 strychů. Největší sedlák, Christoph Effenberger, obdělával 30 strychů pole, druhý největší, Christoph Schöler, jen 25 strychů. Z celkové orné půdy bylo 44 1/2 strychů oseto ozimy, 154 strychů jařinou. Dobytka bylo v celé vsi 24 volů, 83 krav a 9 kusů jiných.
Na základě tehdejších zjištění bylo obci Oldřichov přisouzen daňový výměr 4 a 13/l6 usedlostí. 25. února 1669 následovalo "k prvnímu kvartálu" připsání "nově usedlých poddaných", k těm, kteří už byli vedeni v letech 1654-1666. Počet usedlostí v Oldřichově zůstal stejný, zatímco v Mníšku se "zvýšil o 5/8 a v Albrechticích (Olbersdorf) dokonce 0 3 a 1/4.
Specifikace všech přítomných poddaných frýdlantského panství z 23. ledna 1655 uvádí v Oldřichově 23 zahradníků a chalup a 8 domkářů (v Mníšku 27 zahradníků a 8 domkářů, v Albrechticích jen 11 zahradníků). Také uvádí, kolik každý poddaný vlastnil tažného a jiného dobytka, a kolik korců a čtvrtí osevu vykazovaly orné pozemky. Osev byl udán 307 korci, více než v sousedním Mníšku, kde bylo zaznamenáno je 271 korců a v Olbersdorfu jen 79 korců. Dobytka bylo 34 kusů tažného a 48 hovězího (v Mníšku 30 kusů tažného a 89 hovězího, v Olbersdorfu jen 14 tažného a 28 hovězího).
O tři roky později žilo ve vsi podle seznamu obyvatel ze 31. ledna 1658: 21 sedláků /Jacob, Effenberger, Christoph Kratzer, Georg Effenberger, Chritoph Elstner, Hans Stertz, Christoph Geissler Dlouhý, Chridtoph Kratzer Prostřední, Christoph Löffler, Michel Geissler, Christoph Sehöler, Merten Kratzer, Christoph Kratzer Malý, Tobias Geissler, Mathes Effenberger, Georg Passig, Geiorg Leubner, Christoph Passig, Georg Stertz, Christoph Koller, Christoph Geissler a Hans Geissler, 1 dědičný zahradník (Hans Koller), 7 domkářů Christoph Köller, Georg Fiebiger, Michela Elstnera vdova, Georg Geissler, Christoph Krause-byl chromý, Michel Kratzer a Peter Krause (a 10 spolubydlících) Christoph Kaulfersch-starý, Peter Kratzer starý, Christoph Krause-starý, Martin Geissler, Christoph Pfeifer, Georg Köller-pilař, Christoph Effenberger, Georg Haussmann-nový hospodář, Merten Löffler-nový hospodář, a Christoph Haussmann-pilař.
Hospodářské poměry v obci se začaly pomalu trochu vylepšovat, proto vrchní berní úřad 7. března 1669 shledal důvod ke zvýšení počtu usedlostí a to ze 4 a 13/16 z r. 1654 o 3 a 1/4. Na jednu usedlost byla vysazena částka 60 fl. daní. Od r. 1683 byl počet usedlostí 8 1/16
o celkové výměře 373 korců orné půdy. Na této výši zůstal i po nové regulaci z 1. října 1684. Tento počet byl nasazen příliš vysoko a tak 16. prosince 1686 byl snížen na 6 5/8 usedlostí.

Poddanské poměry po roce 1650 
Po skončení Třicetileté války nedošlo v situaci poddaných ke zlepšení, naopak k výraznému zhoršení. V roce 1650 museli šolcové jménem obyvatel vesnic složit vrchnosti přísahu poddanství. Zostření poddanských poměrů se netýkalo ani tak výše daní a odvodů, jako zmnožení robotní povinnosti. Panským úředníkům nečinilo potíže, aby zvyšovali roboty, neboť v žádné kupní smlouvě nebyl určen počet robot.
O odvodech obyvatelstva je seznam z r. 1660; nese název "Ullerstorf Sanct-Galli = oder Michaeliss = Zinnss Anno l660 neboli „Daně Oldřichova na sv. Havla a sv. Michaela Anno 1660“, a nachází se v zámeckém archivu ve Frýdlantu. Uvádí jména jednotlivých majitelů nemovitostí s údajem o množství orné půdy a z ní splatných daní. Šolc Georg Passig měl zdaněny 3 pruty půdy 15 groši. Ostatní sedláci byli zdaněni takto: Jacob Effenberger 3 pruty 15 grošů, Christoph Kratzer mladší 2 pruty - 10 grošů, George Effenberg 2 pruty - 10 grošů, Christoph Elsner 3 pruty - 15 grošů, Hanns Stertz 2 pruty - 10 gr., Christoph Geisler mladší 1 prut - 5gr., vdova po Christofu Kratzerovi 1 prut - 5gr., Görge Bassig 1 prut - 5 gr., Michel Austen 1 purt - 5 gr., Michel Geisler 1 prut - 5gr., Christoph Sehöler 4 pruty - 20 gr., Merten Kratzer 1 prut - 5 gr., George Hausmann 1 trut - 5 gr., Tobias Geisler 5 prutů - 25 gr., vdově po Mathesu Effenbergovi 2 pruty - 10 gr., George Bassig mladší 7 prutů - 35 gr., Christoff Pfeiffer 2 pruty - 10 gr., Christoff Bassig 1 l/2 prutu - 7 gr., George Stertz 1 1/2 prutu - 7 gr., Christoff Geisler starší 2 pruty - 10 gr., Christoff Köhler 2 pruty - 10 gr., a Hans Geisler 2 pruty - 10 gr.

Z uvedeného vyplývá, že jeden prut byl zdaněn 5 groši. Z uvedených 23 sedláků (včetně šolce) vlastnili: 1 - 7, 1 - 5, 1 - 4, 3 - 3,8 - 2, 2 - l 1/2 a 7 - 1 prutů pole. Všichni jmenovaní rolníci - s výjimkou šolce - také museli ročně odvádět po jednom kapounu, čímž vrchnost dostala celkem 22 kapounů. Daň zahradníků a domkářů, kteří neměli žádnou ornou půdu, se pohybovala mezi 2 a 12 groši. Zahradník je uveden jenom jeden, Adam Austen, platil stejně jako domkář Hans Bassig 2 groše. Z ostatních domkářů platil Georg Fiebiger 5, Christof Köhler 10 grošů, na 12 grošů byly zdaněny domkáři Michel Köller, Hanns Elstner, Christoff Krause a Michel Kratzer. Rovněž 12 grošů odváděl Christoff Schöller za "místo, na kterém není žádný dům". Po 2 groších platili 14 spolubydlících a to Christof KaulŁerech(starý), Peter Ktatzer (starý), Christof Krusche (starý), Merten Löffler (pilař), Georg Köller (pilař), Elias Hausmann (pilař), Christoff Köller (pilař), Georg Geissler Peter Krause, Hans Köller, Christoff Effenberger (starý), Christof Kratzer (starý), Christof Hausmann (starý) a Georg Leubner.
Kromě daně o sv. Havlu a sv. Michaelovi obsahuje daňový spis ještě několik dalších daní, jež měli místní obyvatelé platit. Hans Frantze, Georg Effenberg, Hanns Sterz a manželka Christofa Kratzera platili "kvůli nové pile" 2 kopy a 12 grošů daně z pily. Takovou daň platili také Tobias Geissler (3 kopy 12 gr.), Georg Bassig mladší (l kopu 36 gr.) a Georg Bassig, šolc (2 kopy 24 gr.) Pekař Jacob Effenberg, žijící ve vsi, platil 30 gr. pekařské daně. Stejný obnos odváděl Merten Kratzer jako daň plátenickou. Na dani z luk se vybralo 5 kop 10 gr.; z toho připadlo 49 gr. na Adama Austena, 30 gr. na ženu Mathese Effenberga, 27 gr. na Georga Bassiga, 24 gr. na Christofa Schölera, 12 gr. na Hanse Elsnera, 1 kopa na Christofa Krauseho, 24 gr. na Christofa Kratzera, 1 kopa na Christofa Köhlera a 24 gr. na hajného Georga Geislara.
22 sedláků bylo osvobozeno od účasti na lovu a měli místo toho odvádět po 18 groších lovecké daně, což celkem vyneslo 5 kop 39 gr.

22 kapounů, které byli povinni sedláci odvádět, mělo celkovou hodnotu vyjádřenou v penězích (po 20 gr.) 6 kop a 17 gr. Čtyři osoby platily daň z trávy a slepic v částce po 20 gr., což celkem činilo 1 kopu 8 gr. Celkové zdanění obce se v daňovém registru uvádí částkou 34 kop 40 gr., což potvrdil šolc Georg Bassig a starší obce.
Ze stejného roku (1660) pochází i daňový záznam z Mníšku, který uvádí 1 šolce, 18 sedláků, 6 dědičných zahradníků, 20 domkářů a 4 spolubydlící. Součet všech daní zde činil 42 kop 48 gr., z toho připadlo na dědičnou daň 5 kop 49 gr., daň z pily 4 kopy 18 gr., loveckou daň 6 kop 20 gr., a kovářskou daň 15 gr.- tu platil kovářský mistr Martin Stelzig.

Pekaři byli v obci čtyři: Christof Kratzer, Hans Matzig, Hans Hausmann a Christof Hübner, z nichž každý platil 30 gr. Řezník Georg Knesche platil 1 kopu 12 gr. daně. Oba koláři, Michel Starz a Georg Starz platili po 1 kopě 17 gr. "kolářské daně". Zdaněných pláteníků je uvedeno 10; každý platil 10 gr. Daň z rybníků činila 3 kopy a dělil se o ni šolc a Christof Tschiedel (hajný). Daň z trávy a luk odváděli: mlynář Christof Finke 4 kopy, Christof Gutbier 54 gr., Christof Görlach 1 kopu 30 gr. a kovář Martin Stelzig 3 gr. Navíc se muselo odvést 17 kapounů po 20 gr., což v penězích činilo 4 kopy 51 gr.

Selské povstání 1680
Stálé zvyšování roboty vedlo r. 1680 k selskému povstání. Nakolik se ho účastnilo zdejší obyvatelstvo, není úředně zaznamenáno. Stranou nestáli, to vyplývá ze "Stížnosti Frýdlantských obcí" na exekuci vykonanou na věrných poddaných, kterou všichni nevinně podstoupiti museli", přestože "v životě nikdy nerebelovali", tj. až doposud žádným způsobem nepovstali proti vrchnosti. Zmiňuje se zde, že Oldřichov dal 25 fl.40 kr a Mníšek 32 fl. 40 kr "Vaší Milosti nejvyššímu strážmistru panu hraběti Kuffsteinovi z Harantova regimentu". Také musel Oldřichov zaplatit 30 fl. a Mníšek 36 fl. 30 kr. na dalších vydáních. Dále je známo, že na setkáních, která organizoval řasnický kovář Andreas Stelzig, vůdce povstání, se účastnil také Michel Kratzer z Oldřichova. Každopádně byl vybrán, aby v naší vsi a možná i v blízkém sousedství organizoval povstání. Prokazatelné je dále, že se povstání účastnili šolcové Hans Priebsch z Oldřichova a Hans Görlach z Mníšku, kteří proto na základě rozsudku z 2. listopadu 1683 museli opustit svou krčmu, nebo ji znovu zaplatit částkou 300 fl. Podle specifikace z 20. května 1686 z toho oldřichovský ani mníšecký šolc nezaplatili nic. Pozdější zápis uvádí, že oldřichovský šolc ze svého dluhu zaplatil 15 a mníšecký stejný obnos do vrchostenského úřadu. Jestli zaplatili zbytek, není známo. Možná, že jim byl, stejně jako je to dokázáno u jiných šolců, "milostivě" odpuštěn.

Císařská komise, která měla zkoumat poměry mezi obyvatelstvem na panství frýdlantském, obdržela stížnosti i z Oldřichova, Mníšku a Olbersdorfu. Dokazuje to bod 22. ospravedlňujícího zápisu tehdejšího majitele panství z 22. září 1687, kde uvádí: "Když vrchnost něco staví, musí zde být jistý počet pomocníků k různým pracem. Ježto pak Oldřichov, Mníšek a Olbersdorf jsou odlehlé, není to jen tak, aby dali stálé pomocníky a zaplatili je; že by pak museli zároveň konati 3 denní robotu je proti pravdě".
Patrně ze všech vsí podali stížnost pláteníci, na kterou majitel panství dal toto vyhlášení: "Plátenická daň je daní stoupající nebo klesající, vrchnost ji může zvýšit nebo snížit, a je na svobodné vůli každého poddaného, jestli se zapíše ke tkalcům nebo ne. Dříve byl každý tkalcovský stav zdaněn ročně 36 xr a každá kopa zhotoveného plátna 4 xr. Pokud na každém stavu lze zhotovit ročně nejméně 25 kop plátna, tak by bylo 4 xr. daně 1 zlatý 40 xr, a spolu s daní ze stavu obnáší 2 zlaté 16xr. Protože však mnoho těchto daní je zamlčeno a odvádí se sotva třetina, jsou tyto daně spojeny. Tím se nestává žádná nespravedlnost a každá vrchnost má dbát na povinnosti a je v její moci zkrátit výhody poddaných. Tkalci nemohou zhotovit mistrovská díla, jako činí cechovní mistři města Frýdlantu a Nového Města, toto jim zaručují stará privilegia daná jim předchozí vrchností, přičemž je já, jakožto nynější vrchnost, musím chránit. Však vám venkovským tkalcům před lety bylo také možno založit vlastní cech, což jste tehdy neučinili. Podle toho se tedy jedná o zbytečnou stížnost."

Poddaní z horských vsí si také stěžovali na nutnost stavění vlčích pastí. Na to je odpověď vrchnosti: "Odedávna jsou poddaní povinováni stavěním vlčích pastí ve vlastním zájmu, což zůstává celou dobu a nikdo si nestěžoval".
Po skončení selských bouří byly stížnosti venkovského obyvatelstva podrobně zkoumány. Císařský výnos z r. 1680 sice požadoval, aby robotní povinnost nebyla delší nežli 3 dny v týdnu, ale při všemohoucnosti šlechty vlastnící půdu, takové výnosy nenalézaly slyšení. Panští úředníci pokračovali i nadále ve starých způsobech. V nařízení z r. 1692 vrchnost ukládá svým poddaným jejich povinnosti písemně, zároveň bylo pohroženo tvrdými tresty všem, kdo by se neřídil oznámenými příkazy.

Nová protivenství
V posledních dvou desetiletích 17. stol. opět v naší krajině řádil dýmějový mor. Na podzim 1680 si vyžádal v Liberci 308, v Ratschendorfu 28, v Krásné studánce 38 a v Kateřinkách 25 obětí. I naše ves jistě nebyla ušetřena této epidemie. Přibližně o dvě desetiletí později, r. 1697 zničilo údolí Jeřice silné krupobití.
Severní válka, přestože Frýdlantsko patřilo k neutrálním územím, přesto uložila vsím jisté zatížení, a jistě se toto nevyhnulo ani Oldřichovu. Toto vychází ze skutečnosti, že sousední Mníšek tehdy byl zatížen naturálními odvody a válečnou daní.

Katastr 1713
Války minulých dob značně zvýšily daňové povinnosti. Mnohdy byly ale daňové výměry nespravedlivé, a tak byl r. 1713 založen nový katastr, aby mohly být i daně nově upraveny. Podle něj Oldřichov tehdy měl 35 domů.
Čtyři z nich neměly žádné pozemky, jejich majitelé měli "pouhé domky" a žili "nuzně z nádenické práce".

Sedláci vlastnili 97 špatných polí, celkem 125 strychů polí 3. třídy. Dalších 38 1/2 strychů pozemků leželo ladem a 210 3/4 strychů bylo pustých. Z dvaceti luk se ročně sklidilo 37 1/2 vozů sena a 17 vozů otavy. Dobytka bylo napočítáno: 1 kůň, 33 volů, 41 krav a 29 ks drůbeže. 19 chalupníků vlastnilo každý 4 - 15 strychů orné půdy. U potoka byly 4 pily. Celkové ohodnocení vsi zní: "Tato ves leží v horách se studenou horou a kamenitou půdou".

Visitace 1722
Poznatky z r. 1713 nebyly pro vyměření daní zcela spolehlivé, neboť zprávy od vrchnosti obsahovaly několik nepřesností. Proto musela 1720 státní komise zjistit polnosti a jejich výnosy, jakož i roční čisté zisky řemeslníků. Výsledky kontroly katastru 1713 byly zapsány ve zprávě z r. 1722 nazvané "Ocular Visitation" (něco jako "očitá vizitace"). Osevy vesnice Oldřichov zde jsou uvedeny 189 1/4 srychu. Shledáno bylo 189 1/4 strychu polí třetí třídy, 92 3/4 strychů mokřin a 545 strychů neobdělané země. Pozemků sloužících jako zahrady bylo pouze 9/16 strychů. Výnos z luk byl zaznamenán 47 3/4 vozů sena a 23 1/2 vozů otavy. Lesů bylo shledáno 20 provazů. Z řemeslníků jsou opět uvedeny čtyři pily.
Počet usedlostí zdaněných byl r. 1734 v Oldřichově 7 5/8, od 1. listopadu 1735 ale 7 6/8. V Olbersdorfu ve stejnou cobu stoupl počet z 5 6/8 na 6, v Mníšku zůstalo 9 a v Hohenwaldu 1/16.

Povodně a hladomory
Obyvatelé v 18. století nezůstali ušetřeni živelních pohrom a hladomorů. Na Vánoce 1723 byla velká voda, kdy se Jeřice vylila ze svého koryta. Také 2. září 1769 byla opět povodeň. Silné krupobití postihlo naši ves 18. února 1752 a 26. září 1767. Zima v letech 1739 - 1740 byla tak tuhá, že ani nejstarší pamětníci nic takového nezažili. Mrazy začaly již v říjnu 1739 a trvaly až do března 1740.
Zlá drahota potravin byla v letech 1719, 1720, 1746, 1761 a 1762. Hrozný hladomor byl 1770 - 1772. Následkem deštivého počasí v r. 1770 se zkazily polní plodiny, které ani nedozrály a nebyly sklizeny. Také zima 1770 - 1771 byla zcela abnormální. Na Nový rok ještě nebyl sníh. Leden byl tak mírný, že lidé mohli chodit bosi do Hejnic. Teprve v březnu uhodily tuhé mrazy, které trvaly až do konce dubna. Ozimy byly zcela zničeny. Již 1770 dosáhla cena pšenice výše 6 fl. Po neúrodě 1771 stoupla na 18. fl. Strych žita se platil 16 fl. Anály tuto dobu zaznamenaly jako "16 zlatkovou dobu". Brzy se projevil všeobecný nedostatek potravin. Každý musel to, co měl, velice šetrně rozdělit mezi svou rodinu, ti, kteří vše spotřebovali a nic nemohli získat, museli sáhnout po žebrácké holi, a přitom trpěli hlady. Mnozí byli nuceni požívat ty nejprapodivnější potraviny. Následkem špatné stravy se koncem r. 1771 objevila nemoc připomínající mor, která trvala až do léta 1772 a v Oldřichově sklátila 19 a ve Filipce 29 osob. Kronikáři tuto horečnatou epidemii označují jako "Faulfieber" - něco jako hnilobná horečka a připisují ji požívání mouky vyrobené z přezrálého, naklíčeného obilí smíšeného s plevely a námelem. Nemoc, která měla v těžkých případech i smrtelný průběh, se projevovala silnými bolestmi břicha, křečemi končetin, strhanými rysy, pocením a epileptickými záchvaty.

Počátky lepších poměrů pro poddané
Poměry poddaných v té době byly stále ještě velice tísnivé. Podle záznamu z r. 1748 v Oldřichově 35 sedláků odvedlo celkem 2912 dní ruční roboty. V Mníšku dle farní listiny z r. 1767 musel každý sedlák odvést polní práci s jedním potahem, zatím co každý domkář musel půl dne "sekat". Na základě stížností poddaných na přílišnou zatíženost od jednotlivých vrchností a jejich úředníků, což zjišťovala císařská komise, byla zjištěna potřeba zlepšení poddanských poměrů.

Císařský patent z r. 1775 (13. srpna) určil, že napříště smí robota zabrat jen tři dni v týdnu a že robota bude vyčíslena pevně stanovenou cenou, tj. že ji lze přeměnit na mírnou peněžní daň.

Sobotní patent ze 4. září 1775 nechal zemědělcům volbu, zda chtějí dodržet "staré zvyklosti", nebo zvolí navržený druh roboty. Nový patent rozlišoval tři třídy podle daňového řádu a to, že všichni poplatníci, kteří platí 60 - 40 fl. daní, musí robotovat tři dni v týdnu, kdo platí 40 - 20 fl. dva a kdo platí 20 - 10 fl. a ještě méně daní, tak jen jeden a půl dne v týdnu.

Taky bylo poddaným dovoleno uzavřít smlouvu "o třetím způsobu. "Kdo tento způsob zvolil, nebyl vázán ani starým ani novým robotním patentem. Počátkem listopadu 1775 se museli poddaní jednotlivých panství dostavit k příslušnému hospodářskému úřadu a tam za přítomnosti úředníka učinit prohlášení, zda chtějí zůstat při staré robotě, nebo se rozhodnout pro nový patent, nebo pro "třetí způsob". Jak se oldřichovští rozhodli, je vidět z následujícího:

Podruzi: mimo těch, kteří jsou patentem z r. 1775 zcela osvobozeni, každý je povinen 13

Stará robota: čp 6, platil daní r. 1773 10 fl. 4 1/2 kr.

Ambros Arnold má ročně složiti tři zlaté 37 kr. a za pustý statek patřící ke krčmě čtyři zlaté 12 kr. Dále je zcela osvobozen od naturální roboty, ježto obstarává úřad rychtáře, vybírá daně pro vrchnost, provozuje výčep piva a kořalky. S poznámkou: pokud není způsobilý zastupovat svůj úřad rychtáře, je povinen podle vrchnostenského dobrozdání zvolit zástupce, s ním se vyrovnat, nebo jej odměnit.

Poučné je krátké shrnutí předešlé tabulky. 
Všichni majitelé pozemků i domů byli ruční robotníci. Po třech dnech v týdnu, tedy celkem 156 dní v roce byli povinováni robotovat majitelé čísel 1, 3, 4, 8, 9, 11, 14, 15, 16, 25, 49 a 50, po 2 1/2 dnech týdně, tedy 130 dní ročně byli povinováni majitelé čp. 41 a 48, po dvou dnech týdně, tedy 104 dní ročně majitelé čp. 42, 45, 46 a 47 a 34. Domkář z čp. 5 vykonával týdně 1 den roboty, celkem ročně 52 dní. Na selských pozemcích vystavěné domky čp. 10, 13, 28, 30 a 53 byly povinovány 13 dny ročně, ale majitel čp. 10 byl kovář a jako takový byl zproštěn robotní povinnosti, protože odváděl normální kovářskou daň. Podruhové museli dle robotního patentu z r. 1775 vykonávat též 13 dní roboty ročně. Šolcovna čp. 6 zůstala u starých závazků. Třetím způsobem si 2 dny roboty týdně zvolili majitelé čísel 19, 20, 39, 43 a 44. Majitel čp. 38 se tímto způsobem rozhodl pro 1 1/2 dne týdně, tj. 78 dní v roce, a navíc ještě 21 dní při štípání dříví, žních a senoseči. Domkáři čp. 26, 27, 29 a 37 tímto způsobem přebírali týdně 1 den roboty, tedy ročně 52 dní a navíc 13 dní při štípání dříví, žních a senoseči. Domkáři čp. 31, 35 a 36 měli po 39 dnech, domkář čp. 32 - 36 dní a domkáři čp. 23 a 24 po 26 dnech.
Nejvyšší daňové zatížení v r. 1773 mělo čp. 50 /18 fl.39 kr/. Pak následovali: čp. 4 - 16 fl. 27 kr., čp. 3 - 14 fl.46 kr., čp. 11-13 fl. 7 kr., čp. 19 a 20 12 fl. 58 1/2 kr., čp. 25 - 11 fl. 46 kr., čp. 8-11 fl. 21 kr., čp. 9-11 fl.10 kr., čp. 49 - 10 fl.57 kr., čp. 38 a 39 - 10 fl. 40 1/2 kr., čp. 1 - 10 fl.22 kr., čp. 6 - 10 fl.4 l/2 kr., čp. 14 a 15 - 9 fl. 39 kr., čp. 43 a 44 - 9 fl. 39 1/2 kr., čp. 48 - 8 fl.1 kr., čp. 41-7 fl. 49 kr., čp. 42, 45, 46 a 47 - 5 fl.58 kr., čp. 34 - 5 fl. 4 kr., čp. 27 - 4 fl 1 1/2 kr., čp. 29 - 3 fl.34 1/2 kr, čp. 37 - 3 fl. 22 1/2 kr., čp. 32 - 2 fl. 34 1/2 kr., čp. 35 a 36 - 2 fl. 3/4 kr., čp. 5 - 2 fl. 24 kr., čp. 12 a 31 - 1 fl. 54 kr., čp 17 -1 fl. 40 1/2 kr., čp. 24 - 1 fl.27 kr.. a čp. 23 - 1 fl.4 l/2 kr.
Osvobozena od daně byla čp. 10, 13, 26, 28, 30 a 53.

Na selském povstání 30. a 31. července 1775 se naše obec jistě podílela. Již shromážděným sedlákům ale nebylo možné přijít do Frýdlantu, neboť jim cestu zahradilo vojsko, vyslaná Komise předala zdejší přání v písemné podobě. Podle ní zdejší poddaní chtěli do budoucna konat jen to "co Jeho Veličenstvo císař jim uloží".


Slezské války
V pátém desetiletí 18. století Slezské války vícekrát přinesly obci průchody císařských i nepřátelských vojsk, které vždy znamenaly plenění a požáry. První z nich byl již 1741. Větší oddíly pruských vojsk se ve vsi objevily v pozdním podzimu 1744 a v létě 1745.
V listopadu 1745 "přišel do obce druhý batalion regimentu prince Cotty, který předtím ležel v Berzdorfu u Liberce.

Také Sedmiletá válka se naší vsi nevyhnula (1756—1763). Existuje zpráva, která uvádí, že 12. března 1757 u Oldřichova byla "akce". V létě 1757 několikrát vsí prošli vojáci. Začátkem roku tu leželi Chorvaté; nedopatřením zastřelili zdejšího svobodného mládence Gottfrieda Geisslera. 

Pruský povyk
Válka o bavorské dědictví v r. 1778, mezi lidmi nazývaná jen jako "Pruský povyk" přivedla do naší vsi vojsko prince Jindřicha Pruského. Prusové byli značně neoblíbeni, protože "mimo jiná vydírání" ve vsi, která již v posledních letech byla velice poškozena morem a válkou, odváděli obyvatelům ze stájí dobytek, hlavně koně. V srpnu 1778 se v našem údolí objevili pruští husaři, přicházející od Hejnic, kteří tu zle řádili, a obzvláště se zaměřili na obě šolcovny ve Filipce a Oldřichově.

4. září v Hemmrichu údajně Prusové zajali tři rakouské husary. 5. září přišli do Oldřichova husaři z regimentu Podgurského a rekvírovali obilí, zejména oves. Není jisto zdali Wachstein neboli Strážní kámen nedaleko části Pily připomíná tuto, nebo dřívější pruské vojny, v každém pádě zde vojáci museli držet stráž.
V zámeckém archivu ve Frýdlantu "Pravdivý výčet těch poddaných frýdlantské vrchnosti, kteří od pruských vojsk byli zbaveni tažného dobytka a nemohou si jej znova pořídit, pak takoví, kteří nemají oves k jarnímu setí a tací, jejichž rodiny ještě nejsou schopny pracovat
- ti všichni pak naléhavě potřebují pomoc. Podle něj byli v Oldřichově majitelé 2 koní a 2 volů a v blízkém Mníšku 2 volů, které si nebyli schopni znova opatřit. Postiženým se mělo v Oldřichově vyplatit 86 fl. a v Mníšku 30 fl. K jarnímu setí byly v Oldřichově vydáno 155 měřic 164 ovsa, v Mníšku 140 měřic. Dále mělo být těm nejpotřebnějším vydáno obilí na chleba a to v Oldřichově 133 měřic, ve Filipce 45 a v Mníšku 81 měřic žita.

Podle záznamu z r. 1779 bylo za Pruské války vypleněno v Oldřichově 30 poddanských rodin - celkem 172 osob, ve Filipce 21 rodin - celkem 112 osob a v Mníšku 29 rodin - 176 osob. Na jejich podporu byla v Oldřichově žádána peněžní podpora 269 fl., ve Filipce 81 a v Mníšku 281 fl. Jestli byla celá tato částka vyplacena, o tom se listina nezmiňuje.

Císař Josef II. v naší vesnici.
Brzy po skončení této války do naší vesnice zavítal šlechetný císař Josef II. a to 16. září 1779. Přijel od Liberce přes Ruprechtice a Fojtku a odsud jel přes Hemmrich na Frýdlantsko.

O návštěvě milovaného monarchy se píše v ručně psané pamětní knížečce Augustina Augstena, nar. 5. září 1781, pozdějšího šolce ve Filipce. Píše se tu: 16. září 1779, ve čtvrtek o půl deváté dopoledne Jeho Veličenstvo císař Josef II. projel skrz vesnici Hemmrich a Filipku a s ním jeden generál s jedním jezdcem a jedním inženýrem a dvěma čeledíny a 5 husary a pan inspektor Paul z Liberce se svým jízdním sluhou, kde můj otec musel jet s sebou až do Raspenavy k vápence, odtud pak dostal povolení, aby se vrátil domů, protože měl bolavou nohu.
Pozn: ten otec byl Johann Christoph Augsten, nar. 18. června 1736, † 7. prosince 1807 jako majitel šenku na Hemmrichu. 28. října 1765 se oženil a Marií Terezií Effenbegerovou z Filipky čp. 11 (1747-1788). Jeho syn Bernard Augsten (nar. 15. 5. 1771) byl jednu dobu grenadýrem v pruské armádě v kompanii hejtmana Blomberga, kde 30. září 1788 byl vyřazen a poté ještě sloužil u rakouského dělostřelectva, v Jelínkově kompanii 1. pluku polního dělostřelectva. V létě 1793 byl zraněn a zemřel 20. června 1793 v polním lazaretu ve Valeneiennes.

Zrušení nevolnictví
Na svých mnoha cestách po Rakousku se císař Josef II. na vlastní oči přesvědčil o útlaku poddaných, o daních a robotách. Přesvědčil se, že poddaní nemohou změnit své bydliště bez písemného svolení vrchnosti, že tedy jsou vázáni na půdu, že žijí ve stálém nebezpečí, že kvůli malému přestupku a často i bezdůvodně mohou ztratit dům i pole, že nemají právo rozhodovat o výchově svých dětí, že musí vždy jednat podle příkazů vrchnosti a to i v případě, že jim to způsobí velkou škodu, a že dennodenně jsou vystaveni zvůli vrchnostenských úředníků. Všechny tyto okolnosti způsobily, že císař se rozhodl dát svému milovanému lidu vytouženou svobodu. Poté co 29. listopadu 1780 nastoupil samostatnou vládu nad dědičnými územími, dal se do uskutečnění tohoto plánu. Již 1. září 1781 vydal patent, ve kterém ukládal veřejným úřadům, aby se zastaly poddaných proti neúnosnému útlaku ze strany vrchnosti a jejich úředníků. O měsíc později, 1. listopadu 1781, zcela zrušil nevolnictví a místo toho zavedl zmírněné poddanství.

V úvodu příslušného patentu se píše: „Jelikož jsme uvážili, že zrušení nevolnictví a povolení umírněného poddanství podle příkladu našich rakouských dědičných zemí má dobrý vliv na zlepšení kultury a průmyslu v zemi, a protože rozum a láska k lidem hovoří pro tuto změnu, došli jsme k závěru zcela zrušit nevolnictví a místo něj zavést umírněnou poddanost. A v prováděcím nařízení se praví: „Což to není nesmysl věřit, že vrchnost vlastnila zemi, ještě než tu byli poddaní, a že tento svůj majetek za jistých podmínek předala těmto poddaným? Což by na místě nemuseli všichni utéci kvůli hladu, kdyby nikdo neobdělával půdu?"

Všechny námitky stavů proti tomuto císařskému patentu se dočkaly patřičného zamítnutí. Zrušení nevolnictví vyvolalo mezi lidem všeobecné nadšení a osvobození poddaní velebili "dobrého císaře". Ve všech kostelích v celé zemi byly slouženy děkovné mše. Šlechetný či vážený monarcha byl opěvován v četných písních.

Se zrušením nevolnictví a zavedením omezeného poddanství ovšem nezmizely hned všechny feudální daně a roboty. Ještě po několik desetiletí byl lid na venkově zatížen dosti tvrdými službami a daněmi.

Poddanské poměry v následující době

Brzy po zrušení nevolnictví počaly vrchnosti v souladu s poddanými zmírňovat roboty a odvody. Dle císařského rozkazu také bylo uvedeno do chodu spravedlivější zdanění. V r. 1785 došlo k novému změření země a pozemků. Všechna pole, zahrady, křoviny a lesy byly změřeny a daně byly vyměřeny podle vypočítaného výnosu z pozemků. Podle Josefínského katastru založeného r. 1775 vykazoval Oldřichov, který tehdy čítal 56 čísel popisných, 318 jiter 360 čtverečných sáhů orných polí, 419 jiter 1262 čtv. sáhů luk a 1487 jiter 761 čtv. sáhů lesů. Úroda činila 1243 7/16 měřic žita a 3811 3/16 měřic ovsa. Lesy dodaly 791 5/64 sáhu měkkého a 189 38/64 sáhů tvrdého dříví. Roční výnos byl vyčíslen na 1684 14/16 měřic polních plodin, 1184,15 centů sena, 273,88 centů otavy a 791 5/64 sáhů měkkého a 189 38/64 sáhů tvrdého dřeva. V průměru připadlo na jitro a rok 5 5/16 polních plodin, 3.49 centů krmiva a 42/64 sáhů dřeva.
Pro výpočet daní sloužil brutto výnos. Ze 100 fl. brutto výnosu potřeboval sedlák dle předpokladu pro sebe a svou rodinu 70 fl., z ostatních 30 fl. ale musel zaplatit státu 12 fl. 14 kr., a vrchnosti 17 fl. 46 kr.
Ještě ve stejném roce - 1785 - došlo na frýdlantském panství k nové regulaci roboty.

Následuje robotní záznam sestavený na základě dohody mezi vrchností a poddanými.

Tato ustanovení ještě neuspokojila všechny poddané. R. 1789 proto došlo k novému srovnání vrchnosti s poddanými ohledně vykonávání další roboty. Pozemková daň (na sv. Jiří a sv. Havla), kapounová daň a daň z prádla zůstaly jako doposud. Namísto ovsa bylo možné platit a to za každý strych 1 fl. 45 kr. Ruční robotníci doznali úlevu tím, že od nynějška bylo možno platit za pevně určený počet robotních dní. Ruční robotníci platili za den 9 kr., zahradníci 8 a 7, domkáři 6 kr. Nájemci církevních pozemků zůstali u svých předepsaných povinností.
V celku odpovídala robotní povinnost na přelomu 18. století a ještě i potom služebním povinnostem daným podle urbáře z r. 1777, jen v některých případech se srovnáním z r. 1789 docílilo jistého zmírnění.
Podle robotního záznamu z r. 1777 byli v Oldřichově povinování 156 dny ruční roboty sedláci z čp. 1, 3, 4, 8, 9, 11, 14, 15, 16, 25, 49 a 50; 130 dny pak sedláci z čp. 41 a 48, 104 dny sedláci z čp. 19, 20, 39, 42, 43, 44, 46 a 47 a 99 dny sedlák z čp. 38.

Ve srovnání s r. 1789 klesla povinnost ruční roboty: ze 156 na 120 dní u čp. 15, ze 156 na 124 u čp. 8, ze 104 na 78 u čp. 19, 45 a 46, ze 156 na 90 u čp. 90, ze 156 na 94 a nakonec na 80 u čp. 25. 156 dní zůstalo u čp. 14, 104 dni u čp. 43. Také dědičná zahrada čp. 34 dostala ponecháno svých 104 dní. Nově vytvořené hospodářství čp. 88 dostalo 78 dní. Taktéž čp. 59. Domkáři čp. 26, 27, 29 a 37 měli podle urbáře z r. 1777 65 dní, čp. 37 bylo sníženo o jeden den; čp. 27 a 29 zůstala u 65 dní. Domkář čp. 5 taktéž měl r. 1789 stejně jako 1777 52 dní. 39 dní měli podle urbáře 1777 domkáři 31,35 a 36, jakož i podruzi čp. 12 a 17, ani oni nedoznali žádného snížení. Usedlost čp. 82 byla 1777 zatížena 32 dny, u toho taky zůstala. Také podruzi z čp. 23 a 24 měli podle 1777 zátěž 26 dní, která jim zůstala, taktéž čp. 52, a čp. 32 a 33, která měla 18 dní. Podruzi čp. 13, 18, 28, 30, 52, 53, 54, 55 a 56, stejně jako teprve po r. 1785 postavené domy čp. 57, 64, 65, 69, 71, 72, 90, 80, 93 byly povinovány 13 dny. Po r. 1785 měli všichni vlastníci domů a pozemků, pokud neplatili daň 2 fl. povinnost 13 dnů ruční roboty.
Všechny neodpracované dny ruční roboty mohly být vyrovnány penězi. Podle robotního záznamu z r. 1785 směly zaplatit 126 dní roboty čp. 1, 3, 4, 8, 9, 11, 14, 15, 16, 25 a 49, 150 dní čp. 50, 10 dní čp. 34, 100 dní čp. 41, 48, 98 dní čp. 43 a 44 a 69 dní čp. 38. Domkáři a podruzi mohli všechny dny vyrovnat penězi. Kovář z čp. 10 byl osvobozen od roboty, stejně tak listonoš. Pozdější odpisy robotních dní odpovídají vždy oddělení pozemků. Peněžní odškodnění za nevykonanou robotu je v kupních smlouvách uváděna jako "robotní peníze". Novější usedlosti většinou dostaly předepsány "robotní peníze" ihned.
Všeobecná daň a zároveň nejstarší daň poddaných vůbec byla pozemková daň, která se platila polovinou o sv. Jiří a druhá polovina o sv. Havlu. Proto bývala nazývána jako jiřská a havelská daň.

Podle záznamů v konšelské knize měli o každém dni splatnosti odvést: 18 krejcarů a 3 feniky čp. 59, po 14 kr. čp. 27 a 29, po 11 3/4 kr. čp. 43, 11 kr. 3 f., čp. 35, á 1/2 kr. čp. 8. 8 kr. 3 f. čp. 15, 8 3/4 kr. čp. 14, po 8 kr. čp 23 a 25, po 7 kr. čp. 13 , 24 , 32 , 37 , 52, 54 , 57 a 64 po 6 kr. čp. 31, 45, 46 po 5 kr. 3 1/2 fen. čp. 88, 3 1/4 kr. čp. 82 a po 3 kr. čp. 5 a 34
Daň z prádla činila u všech majitelů domů a pozemků r. 1785 10 kr. Osvobozen od ní byl jedině kovář z čp. 10. Snížení této daně u čp. 3 na 6 3/4 kr, u čp. 25 na 6 1/2 kr. a u čp. 8 na 7 1/2 kr. má zcela jistě svůj důvod v rozdělení usedlosti. U čp. 82 je později tato daň uvedena 12 2/4 kr. a u čp. 88 5 kr.
Daň z kapounů odváděli jen majitelé větších pozemků. Po 20 kr. platili čp. 14, 15, 45 a 46, po 15 1/2 kr. čp. 8, po 13 1/3 kr čp. 3 a 25, po 10 kr. čp. 43, 59 a 88 a 5 kr. čp. 82.
Obtížnou daní větších zemědělců byla odedávna daň z ovsa, která se až do konce 18. stol. odváděla v naturáliích. Oves odváděný jako daň tvořil část kontribuční obilní daně. Sloužil k vydržování a výživě koní, kteří patřili vojskům trvale pobývajícím na panstvích. Obzvlášť důležitá byla v čase válek. Tato naturální daň byla později nahrazena "kontribuční obilnou daní". Od vlády císaře Josefa II. byly přebytky ukládány do fondu. Po zrušení nevolnictví byl výnos "kontribučního obilního fondu" na panství rozdělen mezi dřívější poplatníky této daně. Tyto fondy byly později použity ke zřízení okresních zemědělských záložních pokladen. Frýdlantská záložna byla založena r. 1882 a obnovena 1931.
Řemeslníci byli povinováni řemeslnickou daní, tkalci tkalcovskou, šolc platil daň z pekařství a porážek, mlynář mlynářskou, krejčí krejčovskou daň atd.

Daňové poměry počátkem 19. století, nová regulace
Po nových daňových výměrech z let 1785 - 1789 došlo k nové regulaci daní. Ze 100 fl. brutto výnosu připadlo 12 fll . 14 kr. státu a 17 fl. 46 kr. majiteli panství. V kupních smlouvách z následující doby jsou vesměs zaznamenány daně, které mají majitelé platit. Poplatky se dělily na obecné daně a zvláštní výdaje. Podle údajů z konšelské knihy obecné daně činily u čp. 52 fl. 43 2/4 kr, u čp. 8 7 f1 54 3/4 kr., u čp. 13 21 kr., u čp. 15 9 fl. 45 kr., u čp. 25 5 fl 46 1/2 kr., u čp. 32 5 fl 46 1/2 kr., u čp. 24, 5 fl 44 1/2 kr., u čp. 35 1 fl 39 3/4kr., u čp. 37 3 fl 3 kr., u čp. 43 19 fl T 1/4 kr., u čp. 45" 3 fl 43 2/4 kr., u čp. 46 3 fl 52 kr., u čp. 54 2 fl 50 3/4 kr., u čp. 64 29 3/4 kr., u čp 69 16 kr., u čp. 72 30 3/4 kr u čp. 82 2 fl 28 2/4 kr. a u čp. 88 11 fl 14 kr 2 fen.
Zvláštní výdaje činily čp. 5 7kr., u čp. 8 47 2/4 kr., u čp. 13 2 3/4 kr., u Sp. 15 42 kr., u čp. 24 2 1/2 kr., u čp. 25 34 3/4 kr., u čp. 32 8 kr., u čp 34 25 1/4 kr., u čp. 35 9 1/4 kr., u čp. 37 17 1/4 kr., u čp 43 1 fl a 8 3/4 kr., u čp. 45 24 1/4 kr., u čp. 46 23 1/4 kr. u čp. 54 5 3/4 kr., u čp. 64 3 3/4 kr., u čp. 69 /2 kr., u čp 71 k kr., u čp. 72 1 2/4 kr., u čp. 82 14 2/4 krt a u čp 88 41 kr a 1 fen. čp. 27 platilo celkem daní 4 fl 27 l/2v kr.

Daň domovní je zaznamenána u čp. 13 - 7 3/4 kr. a u čp. 71 - 8 kr, daň z pozemků u čp. 24 - 22 kr.
Rok 1803 přinesl personální daň, každý obyvatel nad 15 let měl ročně zaplatit 30 kr. Za francouzských válek byla zavedena daň z majetku - desetiprocentní, která zcela zruinovala malorolníky a zahradníky. Po jejím zrušení r. 1812 byla zavedena daň z příjmu a 1820 daň z budov. 1829 byla zrušena personální daň a namísto ní zavedena potravní daň. V roce 1830 činila v Oldřichově základní daň 391 fl. 42 kr. a daň z budov 84 fl., celkem 475 fl. 42 kr. V sousedním Mníšku je vyčíslena základní daň 592 f. 19 kr.,3 fen, daň z budov 93 fl. 20 kr a celková suma činí 685 fl. 39 kr. 3 feniky. Blízké Albrechtice odvádějí 284 fl. 26 kr. 1 f. základní daně a 51 fl. 20 kr. daně z budov, celkem 335 fl. 46 kr. 1 fen. přímých daní. Na základě nového katastrálního měření z r. 1843 byla základní daň nově regulována.

Výměra větších pozemků kolem r. 1800 
Usedlosti v naší vsi byly uváděny jako ruční statky, protože jejich majitelé byli vrchnosti povinováni pouze ruční robotou, nikoli jako v jiných obcích robotou s potahem. Do skupiny statků s povinností ruční roboty byly zařazeny čp. 1, 3, 4, 8, 9, 11, 14, 15, 16, 25, 49 a 50, dále pak čp. 49 a 48 a nakonec čp. 19, 20, 38, 39, 42, 43, 44, 45, 46 a 47. Usedlost čp. 34 byla vedena jako dědičná zahrada. Jako domky byly posuzovány čp. 5, 26, 27, 29, 31, 35, 36 a 37 a jako domy podruhů čp. 10, 13, 18, 24, 28, 30, 32, 33, 53, 54, 55 a 56.




Ze zahrad a domků můžeme dle konšelské knihy uvést jen některé. Čp 5 vlastnilo 1 jitro, 875 sáhů polí a 1 jitro 191 sáhů luk, 5p. 27 5 jiter 343 sáhů polí, 4 jitra 1104 sáhů luk a 1 jitro 150 sáhů lesa, čp. 29 4 jitra 874 sáhů polí,7 jiter 513 sáhů luk, čp. 34 5 jiter 504 sáhů polí, 9 jiter 162 sáhů luk, čp. 35 2 jitra 314 sáhů polí, 3 jitra 967 sáhů luk, čp. 37 3 jitra 440 sáhů polí, 8 jiter 1038 sáhů luk a 1 jitro 600 sáhů lesa, čp. 59 5 jiter 227 sáhů polí, 12 jiter 857 sáhů luk a 1024 sáhů lesa. čp. 82 4 jitra 1400 sáhů polí, 200 sáhů luk, čp. 88 5 jiter 1438 sáhů polí, 7 jiter 693 sáhů luk a 2 jitra 1069 sáhů lesa. Většina údajů již patrně nesouhlasí, protože se změnily prodejem a koupí.

Válečná léta a nouze počátkem 19. století
První pětina 19. století přinesla naší vesnici těžké časy. Započaly je bouře a povodně. Koncem ledna 1801 se přehnala silná vichřice, která natropila mnoho škody; ještě dnes se mezi lidmi říká: "roku jedna, když šel ten silný vítr".

14. června 1804 následovala velká povodeň spojená s přívalem kamení, štěrku a písku, která poškodila mnoho stezek, cest, mostů, polí a domů. Následující rok 1805 přinesl velkou drahotu chlebového obilí; jeden strych žita stál 15. července v Liberci 53 fl. Mnoho lidí nemělo na chleba a po celé týdny museli zahánět hlad vařenou zeleninou a kořínky. Po hladomoru následovaly epidemie nemocí, horká nemoc a úplavice zahubily mnoho lidí.

V následujících letech procházela naší vsí vojska, zejména r. 1809.

Státní bankrot, který vypuknul po osudném finančním patentu z 20. února 1811, přinesl velkou hospodářskou nouzi. Bankocetle, které tehdy byly v oběhu, byly sníženy na pětinu své původní hodnoty a později vyměněny "výměnné stvrzenky" (pozdější vídeňská měna). Tisíce lidí přišlo na žebrotu. Následek nešťastného státního bankrotu bylo, že v oběhu nebyly téměř žádné peníze a potraviny nezvykle podražily.
Velkou tíseň přinesl obyvatelstvu válečný rok 1813. Polské a francouzské vojenské jednotky, jakož i vojáci ze všech koutů světa zanesli do naší vsi válečné nepokoje.

Dne 18. srpna 1813 se strhla prudká bitva na Albrechtickém kopci mezi jednotkami pěšího vojska a husarů na jedné straně a nepřátelskými Poláky na straně druhé. Dělové koule prý letěly až na Scharfberg. Když se blížila francouzko - polská avantgarda generála Johanna Nepomuka Uminskyho, mnoho obyvatel uteklo do okolních lesů. Dobytek byl zahnán až ke tzv. "Kravímu mostu", kde byl ustájen ve starém chlévě. Poblíž kamenného útvaru zvaného Kamenný kostel poblíž části Görsbach směrem k Fojtce prý tehdy byla sloužena mše.
Vojáci objevující se v okolních vesnicích požadovali značně potravin a obilí a taky krmení pro koně. Podle listiny, uložené 19. října 1820 do makovice mníšeckého kostela, činila nepřátelská vydírání za roky 1813 a 1814 v celém frýdlantském panství celkem 42.934 fl. víd. měny, dodávky a odvody ruským vojskům 30.319 fl. Mníšek utrpěl škodu 2588 fl., Oldřichov 2195 fl., Filipka 62 fl. a 30 fl.

Jen skončily válečné nepokoje, už zase r. 1816 nastala velká drahota potravin. Obyčejní lidé ji vnímali o to tíže, že po tzv. Vídeňském míru nastal útlum řemesel. Před sklizní r. 1817 stál v Liberci strych žita 52 fl. Nouze byla tak veliká, že lidé jedli ty nejprapodivnější potraviny. Místo polévky posloužil odvar ze sena, jen trochu osolený. Jedly se i zkažené odpadky masa. Mnoho lidí podlehlo nemocem, které vznikly následkem takovéto stravy.
V červnu 1824 po nepatrné bouřce poblíž Krásné Studánky vznikla větrná smršť, která se jako mračno pohybovala směrem k Fojtce. "Toto mračno bylo vybaveno chvostem, který se táhl za ním, hned se dotýkal země, hned zase se točil vzhůru, a vše o co zavadil, strhl krouživým pohybem s sebou. Všechny stromy na cestě tohoto přírodního úkazu byly dílem vyrvány i s kořeny, dílem zbaveny svých vršků a haluzí, které byly často odneseny na 3 - 4 hodiny daleko". Smršť se pohybovala přes lesy Krásné Studánky a dolní část Fojtky, pak se otočila na Haselgrund, nato se otočila k fojteckému lesu a dále k Hejnicím. Za necelou půlhodinu dokonala dílo zkázy. V Haselgrundu odkryla několik domů a odnesla mnoho šatstva.
18. prosince 1833 řádil prudký orkán, který způsobil značné škody v panských lesích. Polomy byly odhadnuty na panství Frýdlant na 14.000 sáhů, na panství Liberec ale na 32.000 sáhů, na všech hraběcích panstvích celkem 60.000 sáhů. Jen fojtecký revír vyčíslil škodu na 18.300 sáhů, z toho 8000 sáhů v místech zvaných Waldmann ( = lesní muž), Steinkirche ( = kamenný kostel), a Böhmischer Hau ( = česká seč), dále pak 5250 sáhů lesní oddělení od Ranserich až ke stráni Svěží studánky (Frische Born-Lehne). Silné vichřice byly i 10. prosince 1824 a 14. března 1837. Dne 4. června 1843 došlo ke krupobití, které zle poškodilo pole.
Velice hladový byl rok 1847. Hladomor začal hnilobou brambor, jejíž počátky byly patrny již 1845. Mokré léto 1846 mělo za následek neúrodu. Ceny potravin a obilí značně stouply; na jaře 1847 stoupaly týden od týdne. Strych žita tehdy stál 28 - 32 fl., brambory nebyly v tomto roce vůbec žádné. Nouze byla strašná, hladovějící se často zmocnili jídla násilím. Lidé jedli i to, co se jinak dávalo jen dobytku. Tehdy se v našem kraji všeobecně začala pít káva.

Zrušení nevolnických poměrů
Již počátkem 40. let 19. století se objevovaly náznaky toho, že po staletí trvající nevolnictví je natrvalo neudržitelné. V roce 1844 udělil hrabě Eduard Clam-Gallas svým poddaným povolení zcela se vykoupit z robotní povinnosti. Robotní povinnost byla kapitalizována 4%, takže vykoupení vyžadovalo dost peněz. Jednak z tohoto důvodu, a pak proto, že již se obecně usuzovalo, že nevolnické poměry beztak brzo skončí, v naší vesnici nikdo tohoto povolení nevyužil.

Tato předtucha obyvatelstva se měla brzy potvrdit. Na základě žádosti, kterou dne 29. července 1848 podal říšskému sněmu ve Vídni selský synek ze Slezska Hans Kudlich, bylo po dlouhých debatách dne 31. srpna 1848 rozhodnuto o zrušení nevolnictví.

Dne 7. září 1848 bylo zrušeno dědičné nevolnictví venkovského obyvatelstva a dosavadní vázanost na půdu byla též prohlášena za zrušenou. Dne 4. března 1849 bylo toto nařízení potvrzeno císařem a tak nabylo právní moci. Tak se konečně splnilo přání venkovského obyvatelstva a dosavadní nevolníci se stali svobodnými občany. Tím také byla otevřena možnost svobodnějšího vývoje. Zákon o obcích ze 17. března 1849 odstranil prohnilé poměry v obcích a namísto všemocného rychtáře nebo šolce posadil zvolené obecní představitele.

Jednu oběť ale museli osvobození nevolníci ještě přinést; za zrušené roboty a daně museli zaplatit levné odškodné nebo výkupně. Na základě patentu ze 4. března 1849 se v letech 1851 s 1852 přikročilo k vykoupení povinnosti, jimiž byly zatíženy pozemky. To se provádělo tak, že byly odhadnuty všechny povinnosti, z takto zjištěných ročních výnosů se odečetla jedna třetina na daně a zbytek byl kapitalizován 5%. Polovinu výsledné sumy převzal stát, druhou polovinu měli zaplatit bývalí poddaní. Výkupní kapitál byl určen pro každého povinovaného a musel být počínaje 1. lednem 1853 splácen v ročních splátkách. Majitel panství se stal velkostatkářem, sedlák potom svobodným majitelem svého pozemku. Také skončily dřívější naturální dávky duchovním a učitelům.

Přehled vývoje obce do r. 1850
Vývoj Oldřichova byl až do 18. století poměrně pomalý. Vinu na tom nesly již zmíněné okolnosti, zvláště pak nevolnictví, válečné konflikty a dosti obtížné možnosti obživy v naší poměrně drsné (i když jinak zdravé) horské krajině. Počátkem 15. století měla ves teprve 9 usedlostí. Mezi tehdy existujícími vesnicemi na jihozápadní straně Jizerských hor patřila k nejmenším. Většího významu dosáhla až po husitských válkách, zejména za reformace. Pokračujícím klučením lesa se rozšiřuje orná půda a zhodnocení získaného dříví zaměstnává stále více obyvatel. V r. 1564 obec již vykazuje 20 sedláků (včetně šolce), 2 zahradníky a 12 domkářů. Celkový počet obyvatel tehdy mohl činit si 160 - 170 duší. Záznam frýdlantského panství o sedlácích, dědičných zahradnících, domkářích a podruzích z 15. července 1628 uvádí 29 malých sedláků a záznam všech usedlíků panství z r. 1629 23 sedláků, 2 dědičné zahradníky 2 domkáře. Zdaněno bylo r. 1629 31 komínů. Předpokládejme, že v jednom domě žilo průměrně 6 osob, dojdeme k pravděpodobnému počtu obyvatel 200 duší. Třicetiletá válka toto číslo snížila poměrně málo, což se dá zdůvodnit polohou naší vsi v horách.

Seznam obyvatel z 8. dubna 1651 uvádí jednoho šolce, 21 sedláků a 6 zahradníků. Celkový počet obyvatel (majitelé domů a pozemků se ženami, dětmi a sloužícími, jakož i podruhy a spolubydlícími), je zaznamenán celkovým číslem 191.

V r. 1655 je uvedeno ve vsi 23 polních zahrad a chalup jakož i 8 domkářských živností, 1657 21 sedláků, 1 dědičný zahradník, 8 domkářů a 21 podruhů. Daňový záznam z r. 1660 uvádí jmenovitě 1 šolc, 22 sedláků, 1 zahradníka, 8 domkářů a 14 podruhů.

1665 je uvedeno 21 sedláků, i dědičný zahradník, 7 domkářů, 11 podruhů a 3 "noví hospodáři" (Georg Scholer, Hans Georg Pfeiffer, Hans Georg Passig).

1674 je uvedeno 21 sedláků, 1 dědičný zahradník, 9 domkářů a 5 podruhu. Domkářské živnosti vznikly zčásti na nivách, zčásti na odkoupených selských pozemcích.

Katastr z r. 1713 zaznamenává celkem 35 čísel, z nichž čtyři byla bez vlastnictví půdy. Také v robotním záznamu z r. 1748 je uvedeno jen 35 malých rolníků. Počet obyvatel v té době mohl činit asi 210 - 230.
Až do poslední čtvrtiny 18. století nebyly usedlosti očíslovány. Číslování se uskutečnilo až "po r. 1770, kdy císař Josef II. vydal konskripci" a to v květnu 1771. Při číslování se začalo na hranici s Mníškem. Číslem 1 byla označena usedlost směrem k Mníšku, tehdy Seibtova, dnes Stormova (v současnosti hostinec). Odtud se potupovalo na severovýchod až k čp. 20, pak dále k části Görsbach, patřící tehdy k Fojtce, tam vzniklá část Pily (Brettmühlen) čítala teprve 4 usedlosti (čp. 21 - 24). Dále číslování postupovalo směrem k Hemmrichu neboli Filipce. Od čp. 29 (nynější hostinec Zur Esche) pokračovalo číslování na pravém břehu Jeřice zpět až k hranici s Mníškem do čp. 50. Do r. 1785 se počet čp. zvýšil na 56.
Na přelomu 18. stol. se mezi obcemi Oldřichov a Mníšek proměřovaly hranice a meze, a to 8. března 1798 a 29. května 1806. Jejich výsledky jsou dopodrobna sepsány v místní konšelské knize. Při prvním měření se kromě porotců obou obcí účastnili šolcové Johann Kajetan Arnold z Mníšku a Johann Ambros Arnold z Oldřichova, při druhém pak šolcové Kajetan Arnold z Mníšku a Chr. Riehmer z Oldřichova.

Od počátku 19. stol. dosti rychle stoupá počet domů i počet obyvatel. Nejen v hlavní části vsi, ale i v části Pily je na prodej mnoho stavebních parcel. V r. 1820 měla ves již 98 domů, obydlených 681 lidmi. O čtrnáct let později, 1834 čítala ves již 101 domů s 840 obyvateli. Až do r. 1866 se počet domů zvýšil na 180 (bez Filipky, která se mezitím stala součástí obce). Tento rychlý vzestup se dá vyložit zejména vstupem průmyslu do vsi, který způsobil přírůstek obyvatel a podporoval chuť stavět.

 

Připojení Filipky k obci
V r. 1850, kdy se měnily zákony o obcích, byla k Oldřichovu připojena doposud samostatná obec Filipka. Tato bezprostředně sousedící ves má výměru 19,19 hektarů a táhne se směrem k průsmyku Hemmrich. Vznikla počátkem 18. stol. na církevních pozemcích.

Vznik a vývoj Filipky
První domy na úpatí Hemmrichu se objevily již koncem 17. stol. V mníšecké matrice (dnes již neexistující) byl záznam z r. 1699 o křtu dítěte z Hemmrichu. Vyplývá to z rukopisného záznamu oldřichovského šolce Gottfrieda Ignáce Arnolda (1736 - 1771).

Jako Hemmrich byly označeny původně první zde postavené domy, které zpočátku ještě patřily pod oldřichovskou rychtu.
Název Hemmrich se mezi lidmi udržel dodnes, jako název hory byl přenesen i na ves. Pověst o vzniku názvu Hemmrichu je zaznamenána v již zmíněném záznamu šolce Gottfrieda Ignáce Arnolda a byla také zanesena do mníšecké farní knihy. Vypráví: Po vystoupení Martina Luthera se evangelické učení rozšířilo i do našeho kraje. Mniši, kteří se údajně tehdy zdržovali v okolí Mníšku, opustili území, zůstal jen jeden - Hans Emmerich. Hledal útočiště v horách, kde se k němu připojil jiný mnich. Oba dlouho žili v divočině, živili se kořínky a bylinami. Když už se necítili bezpečni, odešli do Polska. Horský hřeben, v jehož lesích se H. Emmerich tak dlouho zdržoval, se po něm jmenuje Hemmerich. Tento název přešel i na ves vzniklou na jeho úpatí.

Podle profesora E. Schwarze se Hemmrich může vyložit i jako Henneberg ( = Slepičí hora), tedy hora, kde se lovili nebo chovali tetřevi a tetřívci. Prof. dr. Erich Gierach toto neuznává a název vysvětluje jako "Hemmeberg" (hemmen = brzditi). Silnice přes Hemmrich je dosti příkrá a ještě dnes musejí formani silně brzdit své vozy, když jedou dolů. Oč více byla tato opatrnost namístě, když se ještě jezdilo po staré bědné cestě, která tu byla na místě dnešní silnice, a již v 16. století je doloženo, že byla silně využívána. Odvození od staroněmeckého slova "Hamer" (mn.č. "Hemer"), které znamená tolik co skála, útes, se nezdá být opodstatněné, přestože Hemmrich je bohatý na skály i útesy, ale i takto odvozený název jistě chce naznačit jen silné stoupání staré cesty vedoucí do sedla Hemmrichu.
Během prvních tří desetiletí 18. stol. se počet domků dosti rychle zvýšil. Čilý stavební ruch je především ve třetím desetiletí, kdy mnoho církevních parcel přešlo na poddané. Jen roku 1736 bylo prodáno 10 pozemků. V Zemském archivu v Praze je pod číslem 65 uchována kupní kniha frýdlantského panství. Na str. 167 se zde píše: "Poté, co se v horním Oldřichově domácí lidé tak rozmnožili, že se úřadu ve Frýdlantě nabídli dobrovolní (tedy ne z donucení jako jinde, třeba v Rudolfově, Janově), že zakoupí parcely a na nich postaví domky. Taktéž je také ve zdejší obci, pod tak zvaným Hemmrichem. A to 10 osob, jeden každý z nich z panských pozemků vyklučil svůj díl". Kupní smlouvy na těchto 10 parcel jsou datovány dne 20. února 
1726. Toho dne zakoupili pozemky: Georg Hillekrand (cena pozemku 14 fl. dříví na stavbu 2 fl.), Christoph Krusche (pozemek 7 fl., dříví 6 fl.) Christoph Effenberger (poz. 10 fl. 30 kr., dříví 11 fl. 30 kr.celk. 21 fl.), Hans Georg Elstner (poz. 11 f. 40 kr, dříví 12 fl. celkem 23 fl. 40 kr.), Anton Fiebiger (pozemek 14 fl. dříví 6 fl.= 20 fl.), Hans Christoph Siemon (poz.11 fl. 40 kr. dříví 9 fl. 30 kr. § 21 fl. 10. kr.), Georg Effenberger mladší (poz. 14 fl. dříví 3 fl. 30 kr. = 17 fl. 30 kr.), Georg Effenberger starší (poz. 14. fl, dříví 4 fl. 30 kr. = 18 fl. 30 kr.). Hans Olbrich (poz. II f1. 30 kr., dříví 5 fl. = 15 fl. 30 kr.) a Hans Georg Krause (poz. 12 fl., dříví 2 fl. = 14 fl.). Kupující měli povinnst platit daně 7 Klgr. (= groše?) na sv. Michaela a 6 Klgr. na sv. Jiřího, kromě toho ročně 30 kr. robotného. Dva dny v roce se měli účastnit honů, nebo za každý tento den zaplatit 6 kr. daně.

Z kupců postavil Christoph Krause dům čp. 1, Hans Georg Krause čp. 2, Anton Fiebiger čp. 3, Georg Hillebrant čp. 4, Hans Olbrich čp. 5, Georg Elstner čp. 7, Georg Effenberger starší čp. 8, Hans Christoph Siemen čp. 9, Christoph Effenberger čp. 10 a Georg Effenberger mladší čp. 11. Do roku 1734 vzrostl počet domků na 17. Byly přiděleny k mníšeckému mlýnu a v kupní smlouvě týkající se tohoto mlýna z 18. října 1734 jsou uvedeny jako "nově postavené". Takový příbytek domků v Hemmrichu přiměl vrchnost k rozhodnutí, prohlásit tuho osadu za samostatnou obec a pojmenovat ji po tehdejším majiteli hraběti Filipu Josefovi Gallasovi, který se ujal správy panství r. 1725. A skutečně se od té doby namísto starého označení "Hemmrich" setkáváme s novým označením Phillipsgrund.

Nejprve se tento název objevuje v kupní smlouvě mníšeckého mlýna 18. října 1734, kde se uvádí "17 nových domkářů ve Filipce" jako stálí (= přidělení) mléči. V mníšecké matrice se název Phillipsgrund objevuje poprvé 1737, kdy je oddán Johann Christoph Zicker (syn šolce Joh. Zickera v "Hohenfelde") s Annou Marií, dcerou zahradníka Georga Hillebranda ve Filipce.
Hraběti Filipu Josefovi Gallasovi za své názvy vděčí ještě další dvě obce na Frýdlantsku, které vznikly ve stejné době: Phillippsberg krátce před r. 1729 a Phillipsthal r. 1733.
Mezi lety 1734 a 1736 obdržela malá osada vlastní rychtu. 1736 byla založena konšelská kniha, kterou potvrdil 31. prosince 1736 panský hejtman Johann Adam Tscherwenka.
Doposud nebyly nalezeny kupní smlouvy sedmi obyvatel osady. Patrně jsou mezi nimi osoby uvedené jako sousedi prvních kupců, jsou to Christoph Bruckner, Johann Seibt, Hans Georg Dressler.
V letech 1734 až 1785 se počet usedlostí rozrostl na 21.

Dne 20. března 1735 zakoupil Christoph Augsten za 2 kopy pustou pláň k postavení domu. Dne 8. června 1772 získal Anton Köhler církevní pozemek. r. 1785 Filipka čítala již 21 čísel, ale jen 20 domů. Chybí čp. 5, které bylo buďto spáleniště nebo ještě staveniště.
1. ledna 1788 vrchnost prodala další církevní pozemky a to Josefu Köhlerovi za 19 fl. 20 kr., Josefu Langemu (23 fl. 1- kr.), Franz Scholzeovi (19 fl. 20 kr.), Gottfriedu Gahlerovi (11 fl. 40 kr.), Franzi Effenbergerovi (ll fl. 40 kr.), Bernardu Augstenovi 13 fl. 20 kr. a Antonu Effenbergerovi (ll fl. 10 kr.). První tři kupci měli platit robotné po 1 fl. 10 kr. Dalším čtyřem kupcům však bylo vyměřeno 26 robotních dnů, které bylo možno nahradit 2 f1. 36 kr., jakož i 10 kr. daně z prádla. Pozemková daň (na Jiřího a Havla) byla u všech sedmi kupců určena 14 kr. Z kupců postavil Josef Effenberger čp. 21, Josef Köhler čp. 22, Gottfried Gahler čp. 24 a Franz Effenberger čp. 25. Hájovna čp. 24 byla postavena kolem r. 1790.
Dům čp. 26 vyrostl na církevní parcele, kterou 16. července 1797 koupil Franz Köhler. Brzy nato byly postaveny dům čp. 27 a 28. R. 1811 následovaly čp. 29 a 1817 čp. 30. Všechny až doposud postavené domy vznikly - až na tři - na církevních pozemcích. Jen čp. 28, 29 a 30 byly postaveny na pozemcích oddělených od již existujících usedlostí, první na pozemku čp. 29, druhý na pozemku čp. 18 a třetí na pozemku čp. 10.
V letech 1785 až 1834 vzrostl počet čísel na 31, přibylo tedy 10 domů.

Pozemky všech prvních 29 domů celkem měly výměru 40 jiter a 501 čtverečních sáhů. Většinou to byly louky, jen čp. 3, 4, 7, 10 a 11 měly také kousek orné půdy. Podle záznamů v konšelské knize vlastnil: Georg Krusche čp. 1 - 1369 čtver. sáhů luk, Josef Krause čp. 2 - 1156 sáhů luk, Augustin Peuker čp. 3 - 1188 sáhů luk a 99 sáhů pole, Augustin Augsten čp. 4 - 3 jitra luk a 2 jitra 200 sáhů pole, Franz Friedrich čp. 5 66 sáhů luk, Josef Wildner čp. 6 - 1 jitro 128 sáhů luk, Josef Lange čp. 7 - 617 sáhů luk a 1587 sáhů pole, Josef Köhler čp. 8 - 1 jitro 506 sáhů luk, Karl Proksch čp. 9 1116 sáhů luk, Anton Hessel čp. 10 - 1532 sáhů luk a 594 sáhů pole, Anton Augsten čp. 11-1 jitro 127 sáhů luk a 546 sáhů pole, Josef Köhler čp. 12 1 jitro 500 sáhů luk, Anton Effenberger čp. 13 -1 jitro 1112 sáhů luk, Josef Drössler čp. 14 - 1 jitro 1025 sáhů luk, Gottfried Drössler čp. 15 -1 jitro 1428 sáhů luk, Johann Peschka čp. 16 -1 jitro 1556 sáhů luk, Josef Preibisch čp. 17 - 2 jitra 172 sáhů luk. Anton Köhler čp. 18 - 2 jitra 730 sáhů luk, Josef Pribisch (později Seibt) 2 jitra 670 sáhů luk, W. Christoph Effenberger čp. 20  1 jitro 335 sáhů luk, Franz Köhler čp. 21 1 jitro 335 sáhů luk, Josef Köhler čp. 22 - 1114 sáhů luk, Franz Effenberger čp. 25 - 1211 sáhů luk, Ignaz Peuker čp. 26 - 792 sáhů, Florian Augsten 1 jitro 1365 sáhů, Ignaz Appelt čp. 28 - 792 sáhů a Josef Köhler čp. 29 - 496 sáhů. Nejvíce pozemků tedy vlastnila krčma čp. 4 (3 jitra 166 sáhů lák a 2 jitra 2000 sáhů pole). Více než 2 jitra luk vlastnila čp. 17, 18, 19 a 23. Méně než 1 jitro pozemků vlastnila čp. 1, 2, 3, 5, 7, 9, 10, 22, 24, 25, 26 28 a 29.

R. 1820 žilo v tehdy existujících 30 domech 191 obyvatel. R. 1834 žilo ve 31 domech 232 lidí. Až do r. 1848 byli obyvatelé povinováni robotou. Robota tu byla nařízena nejdříve na základě vrchnostenského dekretu z 24. července 1736 a to i domům postaveným bezprostředně poté. 12 dny byli povinováni čp. 2, 3, 6 a 8 - 19, kterým navíc ještě bylo předepsáno robotné 1 fl 10 kr. Usedlost čp. 4, zpočátku zatažená 12 dny byla zproštěna roboty poté, co zde byla umístěna rychta. Daňový rejstřík z r. 1785 zaznamenává u čp. 2, 3, 6, 8-19 zvýšení robotních dní ze 12 na 16, ale všechny bylo možno zaplatit, daň nyní činila 1 fl. 52 kr. Poloviční domkáři, čp. 1, 7, 20 a 21, kteří měli nařízeno 10 dní roboty, mohli je zapravit daní 1 fl. 10 kr. Podruhům bylo vyměřeno 13 dní, jejich robotné činilo 1 fl. 18 kr.

Uveďme zde záznam o robotě z r. 1785, uchovaný ve frýdlantském archivu Filipka poddaní nalézající se na církevních pozemcích.

 

 

O robotních poměrech z pozdějších dob nás informuje dochovaná konšelská kniha. 16 dnů po 7 kr. = 1 fl. 52 kr. jsou zde uvedena čp. 2, 3, 6, 8, 9, 13, 14, 15 a 21.

13 dnů čp. 5, 12 dnů čp. 7, 10, 11, 12, 15 a 18 a šesti dny čp. 1.

Čp. 22, 24, 25, 26 a 28 měla po 26 dnech - 2 fl. 36 kr.

Robotní záznam 1789/90 uvádí, že čp. 2. 3, 6, 8 - 19 mohla za 16 dní zaplatit, čp. 1, 7, 20 a 21 pak 10 dní a čp. 22, 24 a 26 po 26 dnech musely odpracovat. Šolc Hans Christoph Augsten je zde uveden jako zproštěný roboty a dům čp. 23 jako panská hájovna.
Podle předchozích záznamů měla čp. 2, 3, 6, 8, 9, 11, 13, 14, 15, 17, 18 a 21 zvláštní povinnost 1 fl. 10 kr. a čp 3, 6, 8, 9, 13, 14, 15, 17, 18 a 21 navíc peněžitou úhradu roboty 2 fl. Čp. 1 odvádělo 45 kr."zvláštní povinnosti".
Daň z pozemku podle dekretu z 24. července 1736 činila u čp. 2-5 a 8-11 na sv. Jiří 7 kr. a na sv. Michala 8 kr. U čp. 13-15 a 17-19 na oba termíny 7 kr. Pozdější zápisy uvádějí u čp. 2, 3, 6, 8, 9, 11 a 15 po 15 1/4 kr. daně z pozemku a to 7 kr. na Jiřího a 8 1/4 kr na Michaela. U čp. 7, 12-15, 17, 18, 21, 26, 29 a 30 po 14 kr. (7 kr. na Jiřího, 7 kr. na Havla). U čp. 16 12 kr. (6 na Jiřího, 6 na Havla). U čp. 3 a 9 pak byla daň rovněž snížena na 14 kr. (po 7 na oba termíny), čp. 1 odvádělo 1 fl. 15 kr., u čp. 28 činila pozemková daň včetně robotní daně 34 kr.
Robotní poplatek ze lnu, neboli daň odváděná namísto spředeného lnu, činila podle dekretu z r. 1736 pro čp. 2 - 5 a 8 - 11 po 30 kr a čp. 13 - 15 a 17 - 19 po 15 kr. Později je udávána u čp. 2, 3, 5,6 - 9, 11,13 - 15,17, 21, 26, 28 a 29 po 10 kr., u čp. 16 a 18 ale po 15 kr.
O usedlosti čp. 16 se listina o povinnostech (UrbarialschuldigkeitsZettel) z r. 1848, podle ní měl tehdejší majitel Stefan Peschke platit celkem 3 fl. 44 1/2 kr., z toho za 16 dní roboty po 6 kr. = 1 36 kr. a na Extra Ordinarium 1 fl. 10 r. Podle jiného záznamu z r. 1849 činila celková povinnost této usedlosti 2 fl. 33 6/10 kr., z toho za 16 dní roboty 1 fl. 36 kr. a za daň na Jiřího a na Havla, jakož i poplatek ze lnu celkem 57 6/10 kr. Majitel krčmy čp. 4 plnil pouze dědičnou daň 10 kr. a Extra-Ordinarium 1 fl. 10 kr, jinak neměl žádné daňové povinnosti.
Panských lovů se zdejší poddaní nemuseli účastnit; namísto toho platili za každý ze dvou dnů, po něž by se museli lovu účastnit, po 6 kr. Po 12. kr odváděla čp. 2 - 5, 7 - 11, 14 a 19. Čp. 1 platilo pouze 6 kr za jeden den.
Někteří obyvatelé měli také povinnost, ročně naštípat 2 sáhy dříví, byli to majitelé čp. 7, 15, 17 a 18.
Nominální daň platili r. 1785 domkáři čp. 2, 3, 6 a 8 - 19 po 3 fl.20 kr. a domkáři (poloviční) 2p. 1, 7, 20 a 21 po 2 fl.
Počet domů ve Filipce stoupl do r. 1866 až na 38, do r. 1890 na 39 a do r. 1900 na 41. Počet obyvatel činil r. 1869 280 a do r. 1880 klesl na 272, do r. 1890 na 271 a do 1900 na 245. Při sčítání lidu 1910 žilo ve 39 obydlených domech 48 partají o celkovém počtu 218 obyvatel. Čísel popisných tehdy bylo 40 - 39 obydlených domů a 1 novostavba. 1 dům - čp. 25 - 1901 vyhořel a nebyl obnoven. Sčítání v únoru 1921 uvádí v 39 domech 51 partají, celkem 195 obyvatel, z toho 9 Čechů, zbytek jsou Němci.


Živelní pohromy a válečné útrapy od r. 1850
V r. 1850 hrozila válka s Pruskem. V listopadu a prosinci tohoto roku několikrát táhla císařská vojska přes naši ves. Naštěstí k válce nedošlo.

Dne 10. července 1853 v šest hodin večer postihlo naši ves silné krupobití. Kroupy padaly opravdu hustě, rozbily mnoho oken a zničily většinu polních plodin.

Povodeň z 2. srpna 1858 poškodila v obci dvě vedlejší stavení, tři mosty a tři stezky, a úplně zničila jeden jez. Stav vody byl vyšší než r. 1804. V Mníšku byl zcela stržen most u čp. 51, stejně jako v Oldřichově u čp. 38. Úřední odhad celkové škody v obci činil 1320 fl., místní záznam uvádí škody ve výši 1278 fl.

Povodeň z 10. června 1861 strhla všechny mosty přes Jeřici, škoda činila 1500 fl.

Dne 24. listopadu 1862 byla silná vichřice, která způsobila značné škody v lesích.
R. 1866 opět naší vsí pochodovala vojska. Dne 23. června o půl dvanácté dopoledne se tu objevilo nejdříve několik pruských husarů, za nimi následoval prapor myslivců, pěchota z 35. Braniborského pluku, jízda a několik baterií. Většina se jich ubytovala v Oldřichově a Filipce. Nejmenší počet na jeden dům byl 20 mužů, byly však domy (čp. 1 a 6), kam přišlo několik set mužů. Část vojska tábořila venku, celkem 12 skupin. Dále než do Oldřichova toho dne došli jen myslivci a oddíl dragounů. 24. a 25. června se posádky vyměnily. Červení Ziethenovi husaři, kteří přišli 24. června, zabrali dobytek (voly, krávy, telata, slepice a husy), obec jim mimoto musela dodat tolik ovsa, sena a piva, kolik jen mohla sehnat. 26. června odtáhli poslední Prusové.

Při návratu Prusů měl Oldřichov dvakrát ubytování: poprvé 150 mužů pěchoty a podruhé 179 hulánů. Celková škoda byla vyčíslena v obci na 4084 fl. 5 kr. Kromě toho ještě musela obec poskytnout 17 vozů a 34 koní.
Od skončení války 1866 byla naše obec ušetřena od nepřátelských vojsk. Ovšem nemálo místních bylo povoláno k vojenské povinnosti do válek. Za bosenské války r. 1879 jeden z nich padl. Byl to Karl Effenberger z čp. 123, padl v řadách 74. pěšího pluku u Raguzy.
Když nebyly války, tak naši obec a okolí postihly živelní katastrofy. Silný severozápadní vítr dne 7. prosince 1868 vyvrátil v blízkých panských lesích přibližně 5500 sáhů dřeva, nejvíce byly postiženy úseky Rechtstiellob, Dreiecker, Oelberg, Schiesshütthübel, Bierflossheide, Weichticht, Steinkirche, Waldmann, Judenholz, Flecksteine, Kreuztanne, Böral, Pilzefloss, Pilzeberg, Porsche Hau, Jagdsteine, Schachtelberg, Dreiflösser, Frischer Born, Lehmgrubberg, Nachtsteine.

Prudká vichřice 8. listopadu 1869 strhla ze stavby vyhořelého domu (čp. 88 Anton Keil) polovinu krovů takovou silou, že se několik trámů zlomilo. Příštího dne, 9. listopadu, převrátil vichr o samotě stojící šupnu Leopolda Franzeho čp. 9.

Také 26. listopadu 1878 způsobila vichřice mnoho škody.

Záplava 14. června 1880 zle poškodila břehy. Horší byla povodeň 3. srpna 1888. Škoda činila jen v samotném Oldřichově 1844 fl, v celé obce 1985 fl.

V noci z 12. na 13. března 1894 byla bouřka, 15. - 18. března následovala silná sněhová vichřice, která zcela ochromila dopravu na tři dny. Pošta i železnice byly mimo provoz. Od Hemmrichu až za Mníšek ležely na silnici jeden až dva metry vysoké závěje sněhu. Po dva dny musela obec vyplatit za odklízení sněhu přes 100 korun. Správa železnic za zprovoznění tratě vyplatila 400 fl. Teprve 19. března vlak mohl znova projet.

18. března 1897 bylo celkem mírné krupobití.

Povodeň nastalá 30. července 1897 vykázala o hodně vyšší stav vody než 1888. V části obce Pily strhla most u čp. 21, také most vedoucí k čp. 41 a 42 se stal obětí velké vody. Ferdinandu Morchemu, obchodníku s dřívím z čp. 69, odnesla voda mnoho dřeva. Jezy a zpevněné břehy voda zničila, mnoho pozemků bylo zaneseno pískem, některé taky dosti rozervány. Most u továrny čp. 20, postavený (obnovený) teprve 1890 byl zle poškozen. Celková škoda byla vyčíslena na 11.890 korun, z toho obec 2000 a obyvatelé 9 890 K. Úřední soupis uvádí škody v Oldřichově na 13.890 K. Poškozeným docházely podpory: od státu 1458 K, od země 316 K, od okresní podpůrné komise 222 K, celkem 1996 korun.


Zemětřesení
Zemětřesení, které 10. ledna 1901 ve 3 hodiny 45 minut ráno postihlo okrajová pohoří severních Čech, zaznamenali také všichni obyvatelé Oldřichova. Josef Mauermann sděluje, že "byl slyšet zvuk, jako když vozy jedou po zmrzlé zemi, dále rána, jako když někdo vyrazí dveře a nakonec tlumený zvuk parní píšťaly, to vše téměř najednou. Záchvěvy zpočátku nikdo nezaznamenal, lidé měli za to, že jede kolem vlak". Jiný pozorovatel - Adolf König - říká, že "byl zaznamenán mocný záchvěv země, jemuž následoval tlumený hluk, jako když jede kolem těžký povoz". Nejdříve bylo zaznamenáno "vodorovné houpání, pak zdvih". Postele, skříně a obrazy na stěnách se pohybovaly, lehčí předměty se posouvaly nebo spadly, sklenice a okenní skla řinčely. Dřevěné domy vydávaly praskavý zvuk, střešní krovy vrzaly. Údaje o délce otřesů nejsou stejné: od 2 - 3 vteřin do 2 minut.

Mniška
Ve druhé polovině července 1906 - v době výstavy v Liberci - se v našich lesích ve velkém množství objevila noční můra mniška. První nálet byl 23. - 25. července a byli to převážně samečci, podruhé 29. - 31. červené pak převážně samičky. Snůška jejich vajíček byla tak velká, že v následujících letech 1907 a 1908 se motýl vyskytl v takovém množství, že obce, okresní výbor a správa panství vydaly velké částky peněz za sbírání hmyzu včetně zámotků. Obec Oldřichov - včetně vrchnostenských lesů - vyčíslila 1907 výdaje na tento sběr na 3849 K. Fořt Heinrich Krause vyplatil 395,08 K, hajný Stefan Schubert na Malé straně 652 K, fořt Emilian Budinský 808,28 K, správce revíru Anton Hub v lesích Hemmrichu a Raspenavy 1935,14 K a samotná obec 58,74 K.

Mniška řádila tři roky. Stráně zalesněné jehličnany postihl holožír, a to podle existujícího soupisu: Raspenava 380 ha, Oldřichov 115, Mníšek 20 a Ulbersdorf 3 ha, ve fojteckém revíru bylo postiženo jen asi 3 ha. Následkem toho musely být velké plochy odlesněny. V roce 1908 se začaly odlesňovat napadené porosty na Aschgraben, Schirrgraben, Zimmerlehne, Pferdekopf a na Hemmrichu a směrem k Nichtovým domkům. Ještě v létě a na podzim, místy dokonce i v zimě 1909 byly stovky Rusínů a Hornorakušanů zaměstnány kácením holých smrků. Pokácené stromy byly odkorněny a dopraveny na nádraží do Mníšku, odkud je vlaky rozvezly do papíren v tuzemsku i cizině. Ve značném množství se mniška znovu objevila v r. 1921. Tehdy ji naštěstí zlikvidovala nemoc způsobená vosičkami (Ichnemonidae) a to do r. 1922. Ve fojteckém revíru muselo být pokáceno asi 10 ha holožíru.

Další krupobití a povodně

19. dubna 1903 řádila silná sněhová vánice. 28. června 1906 ve tři hodiny odpoledne padaly kroupy o velikosti holubího vejce. 14. července 1907 napáchala vichřice mnoho škody na ovocných stromech. Při krupobití 2. srpna 1908 byly kroupy velké jako hrášek. Další krupobití 13. července 1911 zle postihlo polní plodiny i úrodu ovoce, kroupy měly trojitou velikost hrášku.

19. a 17. srpna 1913 po silných deštích vystoupily z břehů Jeřice a Grundwasser a zaplavily okolní louky a pastviny. Také 11. července 1914 a 26. května 1916 byly menší povodně, které způsobily škodu na pozemcích u vody. 28. - 30. listopadu 1915 byly silné sněhové vánice. 26. července 1916 navečer byla bouře s krupobitím, kroupy byly velké jako lískové oříšky. U Olbersdorfu současně byla průtrž mračen, která způsobila mnoho škody v blízkém Mníšku.

Světová válka 1914 - 1918
Celé půlstoletí byl náš domov ušetřen válečných událostí. Pak přišla světová válka 1914 - 1918, která, přestože se bojiště nepřeneslo až k nám, si kromě peněz a majetku vyžádala i mnoho obětí na lidských životech.
Mobilizace začala 26. července 1914. Již následujícího dne byli odvedeni všichni vojáci v záloze až do dokončeného 37. roku věku, z Oldřichova 78, z Görsbachu 3 muži, jakož i inženýr Rudolf Mauermann. Odvody pak pokračovaly až do konce války. 25. srpna 1914 bylo odvedeno 8 rekrutů a poté ještě 7 mužů a 6 dodatečně odvedených. 16. ledna 1915 5 mužů, 1. února 1915 5 mužů, 15. února 1915 10 mužů, 15. března 1915 4 nově odvedení, 15. dubna 1915 2 muži, 23. dubna 1915 8 mužů 37 - 42 letých a jeden z Görsbachu. 13. června 1915 se uskutečnila přehlídka 16 - 42 letých mužů. V Oldřichově bylo odvedeno 28 a ve Filipce 5. Z nich 23 narukovali již 21. června, ostatní až 16. srpna. 29. června 1915 bylo ze 17 osmnáctiletých mužů uznáno schopných 6 a dále 3. srpna 1915 z 51 43 - 50 letých 16. Další přehlídky byly 18. dubna 1916 (5 mužů odvedeno), 23. května 1916 (ze 112 rekrutů 31 odvedeno), 6 června 1917 (z 21 členů domobrany schopní 3), 16. února 1916 (z 15 rekrutů schopno 5), 25. června 1917 (ze 17 osmnáctiletých 6 přijato), 14. ledna 1918 (5 osmnáctiletých odvedeno).
Celkem z Oldřichova a Filipky narukovalo 300 mužů. 55 z nich padlo ve válce.

Obětem světové války byl na zdejším hřbitove naproti velkému kříži postaven pomník, který byl 1922 posvěcen. Pomník tvoří stěna ze žulových kvádrů se čtyřmi zapuštěnými žulovými tabulemi, na nichž jsou uvedena jména padlých, nezvěstných a těch, kdo zemřeli na následky zranění. Nad tabulemi jsou letopočty 1914 - 1918. Prostor před pomníkem je ohrazen zleva a zprava nízkou zídkou a zepředu řetězy podepřenými sloupky. V tomto prostoru je také umístěn pamětní kámen věnovaný padlým z r. 1849, 1859, 1866 a 1879, který dříve byl umístěn před hostincem "Zur Vereinshalle". Zřízení pomníku stálo 40.000 Kč a uskutečnilo se díky spolku vysloužilých vojáků. Desky se jmény dodal kamenosochař Blumrich z Frýdlantu. Jména válečných obětí zde jsou uvedena bez data úmrtí a bez označení vojenské hodnosti.
Pomník, který stával před hostincem, věnovaný válečným obětem z let 1849 - 1879 byla kamenná pyramida, tři metry vysoká; na kamenné desce jsou vlevo uvedena jména: Anton Franze, 1. dělostřelecký pluk, padl u Milána 1849, Florian Seibt 5. dělostřelecký pluk, padl u Verony 1859, Josef Schöler, 36. pěší pluk, padl v Itálii 1866; napravo pak: Karl Elstner, 2. prapor myslivců, padl Komorn 1849, Erz. Effenberger 1. prapor myslivců padl u Hradce Králové 1866, Karl Effenberger, 74 pěší pluk, padl u Raguzy 1879.
Budiž zde uvedena jména všech padlých z r. 1914-1918 a to včetně osobních údajů; v abecedním pořadí jsou na první desce uvedeni:

Augsten Reinhard (čp. 11)
Berger Richard (čp. 6), četař, padl 8. srpna 1917 na ruské frontě
Brunsch Rudolf (čp. 80)
Brückner Anton (čp. 152)
Brückner Hugo (čp. 31)
Brückner Josef (čp. 152)
Effenberger Anton (čp. 101), padl 1916
Endler August (čp. 24) padl 1916
Franze Josef (čp. 195)
Franze Rudolf (čp. 12) poručík, padl 8. září 1916 v Rusku
Gabler Gustav (čp. 77) 81. pěší pluk † 5. října 1915 v zajetí u Nowa Nikolajew

Geisler Gustav (čp. 167) 

Druhá deska uvádí: 
Geisler Josef (čp. 137)
Geisler Reinhold (čp. 215), účetní, 94. pěší pluk, padl 29. září 1914 u Pricinovis v Srbsku
Hartig Franz (čp. 207)
Kaiser Anton (čp. 140) padl 1917 v boji proti Itálii
Köhler Eduard (čp. 73), učitel v Kunnersdorfu, nadporučík, padl 8. října
1915 před Bělehradem Köhler Emil (čp. 68), padl 1916

Köhler Franz (čp. 37)

Köhler Gustav (čp. 221)
Köhler Hugo (čp. 37) † v květnu 1915 na následky zranění

Köhler Karl (čp. 83) padl 1916

Köhler Reinhard (syn Adalberta Köhlera čp. 105) padl 2. dubna 1917 v Itálii

Krause Franz (čp. 11)

Na třetí desce jsou uvedeni: 
Krause Wilhelm (čp. 11)
Ladisch Josef (čp. 58)
Lange Ferdinand (čp. 36), †listopad 1917 ve špitále v Praze, pohřben 18. listopadu

Macoun Karl (čp. 22)

Morche Reinhold (čp. 29)
Nührieh Franz (čp. 253), nar. 25. 12. 1885 v Hohenwaldu, padl 27. srpna 1914
Passig Stefan (čp. 227) nar. 18. srpna 1893; 94. pěší pluk, zraněn 6. listopadu 1914 - průstřel nohy - u Schabatz, †18. prosince 1914 v rezervním špitále v Aradu - Maďarsko
Patzelt Heinrich (čp. 258) nar. 7. ledna 1887, 94. pěší pluk, nezvěstný od srpna 1914 
Patzelt Josef (čp. 258) nar. 12. března 1889, 94. pěší pluk, padl 1. listopadu 1914
Peuker Rudolf (čp. 5)
Pfeif ar Anton (čp. 10) padl 1916
Prader Heinrich (čp. 41)
Prade Reinhold (čp. 251) nar. 23. dubna 1889, nezvěstný od 1916, údajně padl 2. června 1916, prohlášen za mrtvého 3. července 1918 

čtvrtá deska nám připomíná: 
Preissler Richard (čp. 88)

Prokop Anton (čp. 61)
Rosenbaum Rudolf (čp. 10) † 1917 ve špitálu v Kéczkemetu

Seibt Johann (čp. 114)
Seiht Karl (čp. 108) 
Seibt Wilhelm (čp. 240) nar. 6. února 1889, 13. pluk dragounů, padl 25. září 1918
Seholer Josef (ČP. 15)
Schubert Karl (čp. 207), padl 1917
Sperandie Anton (čp. 150), padl 1916 
Thiem Leonhard (čp. 227), nar. 25. června 1879 ve Frýdlantu, učitel v Oldřichově, 10. pěší pluk, u Przemysle se dostal do ruského zajetí, * 1. července 1915 ve špitále v Samarkandu
Wagner Heinrich (čp. 188)
Wildner Franz (čp. 226) nar. 1. prosince 1868, obchodník železem, † 18. srpna 1917 v rezervním špitále č. 2 v Chebu 
Wildner Josef (čp. 95)

Mezitím co mnoho mužů bylo na různých frontách, museli ti, co zůstali doma, nést velké oběti; museli podporovat stát a jeho vojáky, vdovy a sirotky, jakož i ty, kdo se ocitli v nouzi. Byly povinné a dobrovolné formy válečné pomoci.

K povinnostem patřilo: obstarání různé pomoci, dodávky potravin a potřeb pro chudé a podepsání válečného dlužního úpisu.
28. března 1915 musela naše obec dát 7 koní pro válečné účely, a to po jednom koni od Karla Neuhäusera čp. 38, Franze Morcheho čp. 109, Franze Bergera čp. 6, Eduarda Köhlera čp. 73 a Adalberta Köhlera čp. 105, dva koně pak dodal Karl Effenberger čp. 97. Za koně dostali zaplaceno po 1000 - 1150 K. 12. dubna 1915 se konala přehlídka 13 evidovaných koní. Z nich byli odkoupeni tři (od A. Horna, Josefa Effenbergera čp. 208 a Fr. Bergera čp. 6). Ze tří předvedeních vozů erár převzal dva. Koncem listopadu 1915 bylo v obci už jenom 30 koní. Při další přehlídce 18. února 1916 byli opět tři koně shledáni způsobilí a to od majitelů Karla Effenbergera čp. 97, Josefa Effenbergera čp. 208 a Franze Bergera čp. 6.
Na doporučení úřadů - u vědomí, že u státu jsou peníze uloženy nejjistěji - v letech 1914 až 1917 obec i jednotlivé spolky zakoupily válečné dluhopisy. Obec koupila II., III., IV., V., a VI. emisi v hodnotě 85.000 K, na VII. emisi poskytla peníze raspenavská okresní spořitelna. Již zmíněných 85.000 K poskytla místní Raiffeisenka, která také 1925 dluhopisy v celkové výši 185.000 K obci vyplatila. Raiffeisenka upsala na V. emisi 55.650 K a na VII. emisi 5000 k. Obyvatelé - s výjimkou průmyslníků A. Horna, R. Seicheho a Schutze, jejichž výše úpisu není známá - společně upsali kolem 200.000  K.
Dobrovolná válečná pomoc sestávala z veřejných představení a konání sbírek ve prospěch válečných účelů. Sbíraly se peníze, kovy a vlněné věci, povlečení. Na podzim 1914 se ve škole pletlo teplé oblečení pro vojáky na frontě. Odevzdáno bylo: 39 čepic, 24 párů rukavic, 43 párů nátepníků, 6 párů nákoleníků, 21 párů ponožek, 3 páry punčoch, 12 šál. V únoru 1916 bylo odevzdáno: 105 párů ponožek, 4 páry nákoleníků a 4 páry nátepníků. Vlnu na tyto věci poskytli místní továrníci. Několikrát byla školní mládež zaměstnána sběrem ostružinového listí. První zásilky následovaly v září a říjnu 1914. V listopadu 1916 bylo odesláno 15 kg ostružinového listí. Sběr kovů, který podnikli školáci v březnu 1915, vynesl 250 kg. 24. května 1915 bylo sebráno ještě 83 kg kovů. 14. srpna 1916 musely povinně být odevzdány všechny předměty z mědi, mosazi, olova a niklu.

12. prosince 1917 musely být odevzdány oba místní zvony - ze školy a ze hřbitova; jako odškodnění za oba zvony bylo vyplaceno 4 K za kilo kovu = 360 k.

V době od 29. září do 2. října byl zorganizován sběr vlněného oblečení a kaučuku. Vynesl 1557 kg vlněného ošacení a 28 kg gumy.
Zásobování potravinami bylo za války vázané. Zemědělci museli část své úrody dát k dispozici za mírný poplatek. 8. dubna 1915 musela obec odevzdat 50 centů žita (á 34 hal za kg), mouka z něj semletá byla obci zčásti vrácena dle potřeby.

Obecní zastupitelé zvolili výbor pro zásobování, který měl za povinnost spravedlivě rozdělit přidělené potraviny obyvatelům. Na pečení chleba se směla používat jen smíšená mouka, tj. chlebová mouka se musela alespoň na 3/4 smíchat s moukou kukuřičnou a ječnou. Počátkem r. 1916 obdržela obec 26 pytlů ječné mouky (á 45 kr) ke smíchání. Kupcům a pekařům byla přenechána za 47 kr. za kg. Císařské nařízení z 21. února 1915 regulovalo plánovitá zařazení existujících zásob obilí, mouky a ovsa a žádalo jejich šetření v domácnostech.

Na jaře 1915 dostali ti, kdo nebyli zařazeni do skupiny samozásobitelů, lístky na chleba. První statní lístky na chleba byly vydány 1. května 1915, zněly na 1 kg chleba nebo 35 dkg mouky na hlavu a platily jeden týden. V červnu a červenci 1915 se musela chlebová mouka míchat, chleba z této smíchané mouky vážil 1 kg 400 g. 20. února 1916 byly vydány lístky na chleba na dva týdny. 8. března 1916 museli místní samozásobitelé odevzdat 1095 kg žita, 3465 kg ovsa. 347 kg ječmene a 50 kg mouky. K 1. lednu 1917 bylo v obci 275 samozásobitelů (sedláci a malorolníci), 174 těžce pracujících a 91 lehce pracujících.
V důsledku stálého úbytku dobytka brzy značně stouply ceny masa. 19. srpna 1915 stál kg vepřového masa již 4 K 80 h a telecí 3 k 20 h. Pár selat šest týdnů starých platil 50 - 60 K. 27. května 1918 se pětikilové sele platilo 300 - 320 K. Kůzle k uvázání se 15. dubna 1918 prodalo za 30 K, napůl dorostlý králík 6 - 10 K!

Ceny masa a omastku stoupaly každým týdnem. 24. května 1916 stál 1 kg vepřového 12 K a telecí 7 K; hovězí maso nebylo. V říjnu 1916 byly vydány zvláštní lístky na omastek. 28. října 1917 stálo kilo vepřového 16, telecího 7,60 a hovězího rovněž 7,60 K. Půllibra másla platila na podzim téhož roku 3 - 6 K, jedno vejce tehdy stálo 60 - 76 h. 15. dubna 1918 stálo kilo koňského masa 10 K, bez kostí 11 K. 27. května 1918 stál kg vepřového - bez lístku - 40 K. Kilo hovězího stálo 18 - 22 K, koňského 16 K. Za kilo másla se 15. dubna 1918 platilo 48 K.
Potraviny a věci denní potřeby byly stále nedostupnější a bylo nutno vydat další potravinové lístky. 1. dubna 1916 se objevily lístky na cukr, na hlavu a měsíc byl příděl 1 kg cukru. V červnu 1916 následovaly lístky na sůl, v říjnu na kávu. Kuřáci dostali lístky na tabák, které byly zrušeny až v září 1921.
Drahota za války postihla nejen potraviny, ale i šatstvo, dříví atd. U mnoha předmětů denní potřeby byly sice stanoveny nejvyšší ceny, ale za tyto ceny nebylo většinou nic k mání. Kdo dal víc, ten něco dostal, lichva kvetla. Peníze, které byly v oběhu, měly jen malou kupní sílu, a tak za potraviny bylo požadováno často jiné zboží - látky, lůžkoviny apod.
Stálý úbytek potravin způsobil rostoucí nouzi chudších vrstev obyvatelstva. Na podzim 1917 se ukázala potřeba zřídit obecní kuchyni. Na jejím zřízení se obecní zastupitelé dohodli 15. srpna 1917 a dne 8. října 1917 byla otevřena v domě čp. 151. Vývařovna měla nejprve 4 velké kotle a jeden kotel pařák, později bylo kotlů sedm. V květnu 1918 kuchyni navštěvovalo 450 osob. Kuchyň byla zrušena až 1920.
Světová válka skončila rozpadem podunajské říše Rakouska-Uherska. Naše domovina se stala součástí nově vzniklé Československé republiky. To se neobešlo bez poškození německého obyvatelstva. Jako státní řeč od nyní platila československá (!) řeč a Němci se stali menšinou. Všechny obce dostaly za povinnost označit sídlo obecního úřadu dvojjazyčnou tabulkou. Mnoho německých škol a četné školní třídy byly zrušeny. (I naše škola 1925 přišla o jednu třídu). Německé horské lesy byly většinou konfiskovány. Obce, jejichž jména byla přeložitelná, dostaly český název. Oldřichov dostal svůj český název r. 1920.

Drahota
Blokáda, která měla pomocí vyhladovění přimět obyvatelstvo by se vzdalo, měla za následek, že potraviny pro obyvatelstvo byly časem vyčerpány a výživa se stala problematickou. Ceny potravin neustále stoupaly a bída lidí rostla tak, že byli nuceni sáhnout ke všelijakým náhražkám. K domácí výrobě pečiva se kromě kukuřice používalo velké množství otrub a cikorky. Ve velkém množství se jedla řepa, mrkev a kyselé zelí. 
Nezištnému působení zásobovacího výboru lze děkovat za to, že byla zmírněna alespoň ta největší nouze.
O skokovém zdražování potravin v letech 1914 - 1916 nás informuje následující přehled: 

Místní záznamy uvádějí i v letech 1917 a 1918 různé ceny. O cenách masa jsme se již zmínili. Z obilovin platilo 15. dubna 1918 1 kg žita 8 - 9 K, pšenice 11 K a oves 2 K, 1q krmení stojí 100 K. Za kilo pšeničné mouky se platilo 14 K a za pětikilový chléb 26 K. Také ovoce značně podražilo. Na podzim 1917 stálo kilo jablek 1,40 a kilo hrušek 1,20 K. Litr piva tehdy byl k mání za 1,- K. Metr tvrdého palivového dříví stál v létě 1918 25 K a metr měkkého palivového dříví 24 K. Výjimečné ceny se platily za látky a oděvy: černý soukenný oblek stál 15. dubna 1918 650 K, povlečení na 1 postel 880 - 1000 K, dámské polobotky stály 90 K. Přirozeně stouply i mzdy. V srpnu 1918 měl zedník hodinovou mzdu 2,- K, přidavač 1,80 K.
Po skončení války drahota ještě stoupala a těžce postihla obyvatelstvo. Zde je několik údajů libereckého magistrátu o cenách potravin v městské tržnici.

I v posledních letech drahota zcela nevymizela. Některé potraviny a předměty denní potřeby byly sice levnější, stále se zvyšující nezaměstnanost však zhoršovala postavení lidí.

Majetkové poplatky
Na základě zákona z 25. února 1919 byly k době od 27. února do 9. března 1919 opatřeny razítkem všechny bankovky v oběhu, s výjimkou jedno a dvoukorunových. Začátkem března, na základě téhož zákona, došlo ke stažení a orážení dluhopisů všech rakouských válečných půjček a pokladních dokladů Rakousko-Uherské banky, s cílem vybrat jednorázový majetkový poplatek.

Až do konce října 1919 došlo i k dalším obdobným krokům: orážení spořitelních knížek a blokaci vkladů až do výše 50%, k vyšetřováním týkajícím se životních pojistek, tuzemských i zahraničních cenných papírů, movitého majetku (dobytek, stroje, suroviny, zásoby zboží), nemovitého majetku (pozemky, stavby), dále pak zásob zlata v mincích i nezpracovaného stříbra a zahraničních papírových peněz. Daňová přiznání bylo nutno předložit od července do října 1920.

Oražení bankovek přineslo do peněžního styku velkou nejistotu, protože razítka se často falšovala a také se kšeftovalo s neoraženými bankovkami. To vše se zlepšilo až po vydání nových bankovek. Z ekonomiky byly staženy peníze již zmíněnou blokací vkladů a tím, že se válečné dluhopisy přestaly úročit. V r. 1925 došlo k likvidaci válečných dluhopisů: kdo měl dluhopisy do 25.000 K, mohl je vyměnit za tříprocentní státní dluhopisy, kdo měl prokazatelně dluhopisy ve výši nad 25.000, musel je odevzdat bez náhrady.

Daňové poměry
Daně, které doznaly značných změn nejdříve po zrušení nevolnictví zejména pak dále v letech 1869 - 1883 a 1896 - 1898, se podstatně zvedly po politickém převratu. Přímé daně činily r. 1913 8400 K. Zhoršování ekonomických poměrů mělo za následek snížení sumy daní. Výměry daní, údajně vycházející ze stavu k 31. prosinci 1919, pro první léta po válce, byly postaveny na nesprávném základě, a bylo nutno značnou jejich část odepsat. Nyní činí přímé daně 18.531 KČ.

Čtyřiadvacetihodinový den
21. května 1921 byl zaveden čtyřiadvaceti hodinový čas. Tak bylo znovu zavedeno staročeské počítání času, které bylo používáno až do konce 16. stol a počítalo den na 24 hodin. Lidé však nadále počítají čas podle německého způsobu - dvakrát 12 hodin - jak jej r. 1581 zavedl císař Rudolf II. Hodináři se s tím vyrovnali tak, že pod číslice 1 - 12 na cifernících uvádějí číslice 13 - 24.
Za světové války byl na základě císařského nařízení z 10. října 1914 zaveden letní čas a to od 1. května do 30. září. Podle tohoto nařízení začal 1. květen již v 11 hodin večer 30. dubna a 30. září končil až 1 hodinu po půlnoci. Nařízení mělo původně platit do 30. září 1916, platilo ještě po další dva roky.

Další živelní pohromy
12. srpna 1921 řádila smršť, která napáchala mnoho škod. Trvala jen asi 3 minuty a probíhala ve směru jihojihovýchod na severoseverozápad, od zalesněných vrchů Hraničné a Bedřichova v šíři 5 km směrem k Poledníku a dál do údolí Smědé. Na této trase vichřice vyvrátila větší i menší kusy lesa. Nejvíce řádila smršť v lesních úsecích Waldmann, Kroatahau, Steinkirche, Weichticht, Gerlachsheimer Wasser, Oelberg, Abschknochen, Börnl, o něco mírnější byly škody v úsecích Wolfszaun, Schiesshütthügel, Jungfernschrittlehne, Drelflösser, Schachtelberg, Pilzeberg, Kuhbrücken. Menší škody smršť způsobila v úsecích Nachtstein, Jagdstein, Eibe, Pauls Hau, Irischer Born, ve fojteckém revíru bylo na ploše 66,5 ha vyvráceno 28.000 plnometrů dřeva. Bedřichovský revír vyčíslil škodu na 10.000 plnometrů na přibližně 25 ha, Kateřinský revír 2000 plnometrů na 5 ha a Oldřichovský revír 3000 plnometrů na 10 ha.
14. června 1924 v době od půl třetí do tří hodin ráno spadla na území Fojtky a Oldřichova průtrž mračen, která vyvrcholila ve 4 hodiny ráno. Jeřice i Fojtecký potok se za krátký čas vylily ze břehů. Do údolí se valily spousty vody s kamením a množstvím zeminy. Voda způsobila velké škody v Oldřichově, Mníšku a Fojtce. Nouzové signály probudily spáče. Všechny louky podél obou břehů Jeřice byly zle zpustošeny a mnoho domů poškozeno. Voda s sebou vzala zásoby dřeva, prkna, trámy apod. Sklizeň krmení byla zcela zničena. Pekaři Passigovi z čp. 24 voda odnesla kůlnu s uskladněným dřívím i zásobami mouky. Voda vnikla do domu ševce Josefa Köhlera čp. 197. Obyvatelé domu čp. 169 se jen stěží mohli zachránit. Továrny a firmy A. Horna a R. Seleheho stály pod vodou.
5. června a 15. června 1926 opět byly menší povodně. V noci na 21. března 1928 vichřice odnesla střechu z pily čp. 190 o padesát metrů dále přes vedení elektr. proudu až na zahradu čp. 84.

Zima 1928 - 29 byla obzvláště studená. Vyznačovala se tím, že se zima stále stupňovala, takže poslední, zpravidla teplejší zimní měsíc byl nejstudenější. Leden byl o 4,5° chladnější než předchozí prosinec, únor pak o 6° studenější než leden. Ani v lednu ani v únoru nebyly teploty nad nulou, leden čítal 28, únor 27 ledových dní. V únoru bylo osm dní, kdy teploměr klesl pod minus 30, nejnižší stav byl - 34,8°. Tento únor byl nejstudenější měsíc za 200 let. Mrazu padlo za oběť mnoho ovocných stromů. Zvířata na polích a hlavně zvěř v lese trpěla velmi v důsledku tuhé zimy.
29. prosince 1930 smršť poškodila střechu domu čp. 236 – strhla 4 m2 střechy.

Nezaměstnanost
Po skončení světové války začala nezaměstnanost, která v následujících letech ještě vzrostla. Vlivem špatných hospodářských poměrů řada továren zcela zůstala stát, některé omezily provoz, takže počet nezaměstnaných stoupal týden od týdne. (Koncem prosince 1931 vykazovaly statistické údaje v okrese Jablonec 15 327, v okrese Frýdlant 7 556 a v okrese Liberec 7 385 nezaměstnaných). Ke zmírnění jejich nouze nezaměstnaní dostávali státní podpory. Jednotlivé obce uskutečňovaly tzv. nouzové stavby (obecní silnice apod.). V Oldřichově až do r. 1931 žádná ze zdejších továren nezastavila zcela svůj provoz. Teprve po dobrovolné smrti majitele továrny čp. 22 došlo v prosinci 1931 k úplnému zastavení provozu tohoto podniku. Jednou výhodou pro zdejší obyvatele bylo, že celková krize se až do konce roku 1931 vyhnula kameníkům.

Přičlenění obce k libereckému okresu
Po rozpuštění panského svazku v r. 1850 byla obec Oldřichov s Filipkou součástí politického okresu (Frýdlant), zatímco část Görsbach jako součást obce Fojtka patřila k libereckému okresu. Okolnost, že obyvatelé Oldřichova odjakživa měli blíže do Liberce, dala již před 30 lety vzniknout přání, být připojeni k okresu Liberec. První pokusy byly konány již kolem r. 1900. V r. 1907 se zvýšila konkrétní snaha. Filipka zpočátku vůbec nejevila zájem, r. 1907 dokonce podali protest, protože chtěli zůstat v okrese Frýdlant, ale i to se časem změnilo. Jistá naděje na splnění tohoto přání se objevila, když se objevil plán na vytvoření Velkého Liberce. Politický okres Liberec, který by tak přišel o několik daňově silných obcí, měl takto být odškodněn připojením Oldřichova a Mníšku. 
Velký Liberec se zatím neuskutečnil, zato přání Oldřichova a Mníšku se po politickém převratu uskutečnilo.
Společně se "změnou hranic okresů Frýdlant a Liberec" na základě vládního usnesení československé vlády ze 13. února 1920, na základě zákona ze 7. února 1919 byly obce Mníšek a Oldřichov v Hájích vyňaty ze zastupitelského, soudního a politického okresu Frýdlant a přiděleny k okresu Liberec.
Podle vládního nařízení z 13. února 1920 měl okres Liberec převzít příp. zaplatit část dluhů okresu Frýdlant a to podle dohody mezi oběma okresy. Nařízení nabylo platnosti 1. března 1920. Jako odškodné zaplatil okres Liberec okresu Frýdlant 100 970 K. Převod obou obcí se na základě přípisu z 16. dubna 1920 uskutečnil 28. dubna 1920 v Mníšku. Přítomen byl jako zástupce politického úřadu Dr. Josef Hirsch z Frýdlantu a městský tajemník Dr. Anton Baar z Liberce, jako zástupce frýdlantské okresní správní komise Josef Schindler, jako zástupce liberecké okresní správní komise Karl Kreibich, Stefan Wenzel a přednosta úřadu Anton Hübner, jako zástupce obce Oldřichov starosta Wenzel Prokop, jako zástupce obce Mníšek starosta Heinrich Franze a obecní zastupitelé Rudolf Preibisch, Rudolf Franze, Eduard Dressler, Josef Leukert, Karl Effenberger, Eduard Prade, Alois Hulka a Josef Hasler.
"Po seznámení se s předmětem jednání zástupce okresní politické správy v Liberci pozdravil zástupce obou obcí jménem této správy, načež zástupce okresní politické správy ve Frýdlantu oslovil zástupce obcí vřelými slovy rozloučení. Předseda liberecké okresní správní komise vylíčil, jak se situace vyvíjela, a žádal zástupce obcí k činorodé spolupráci na autonomní správě. Současně poprosil zástupce okresní správní komise, aby předala dík za výjimečně vstřícné vyřízení této záležitosti ze strany okresu okresním zastupitelům ve Frýdlantu. Zástupce okresní správní komise ve Frýdlantu co nejochotněji přislibuje zprostředkování vyjádřeného díku. Tímto bylo úřední jednání skončeno" (tak zní úřední zápis z jednání).

Vývoj obce Oldřichov v letech 1850 - 1925
V době mezi lety 1850 až 1925 Oldřichov doznal značného rozšíření. Příčinou je zejména zavedení průmyslu, který přivedl do vsi různá řemesla, a již stávající řemesla rozšířil.

Již r. 1866 měl Oldřichov (bez Filipky) 180 domů. V době sčítání lidu 1880 zde žilo v 201 domech 1394 lidí (650 mužů a 774 žen), v r. 1890 v 207 domech (217 čp.) 1312 a r. 1900 v 208 domech 1291 obyvatel. Sčítání lidu z 31. prosince 1910 udává 225 domů a 3 vedlejší stavení se 327 partajemi, tedy 1260 obyvateli, kteří se všichni hlásili k německé národnosti.
Oldřichov dohromady s Filipkou čítal 1857 1644, 1869 1787, 1875 1978, 1880 1666 a 1890 1583 obyvatel.

Při sčítání lidu 1900 žilo v 261 domech 387 partají tj. 1536 obyvatel a r. 1910 v 265 domech 1478 obyvatel. Až do sedmdesátých let 19. stol. počet obyvatel rychle stoupá, poté dochází k poklesu. Při sčítání lidu 1921 vykazovala obec ve 252 domech 345 partají. Celkem 1310 obyvatel; z toho Oldřichov 213 domů a 1115 obyvatel, Filipka 39 domů a 195 obyvatel. Kromě 19 Čechů (z nich 9 ve Filipce) byli všichni Němci. Místní sčítání z 30. listopadu 1911 uvádí 1508 osob, z toho 212 ve Filipce. Sčítání z 29. září 1917, které se uskutečnilo kvůli vydání lístků na chleba, došlo k počtu obyvatel 1170. Při sčítání lidu v únoru 1921 bylo v Oldřichově 1139, ve Filipce 195 obyvatel.

Začlenění části Görsbach
Tato část Fojtky, která vznikla v polovině 18. stol., již dlouho usilovala o vyobcování z kmenové obce a začlenění do obce Oldřichov. Pro uskutečnění tohoto přání hovořily různé důvody. Jednou to byla už samotná blízkost Oldřichova. Podstatnější ale byly jiné důvody. Všechny své potřeby si museli obyvatelé Görsbachu zajistit v Oldřichově a také obživou bylo mnoho zdejších lidí odkázáno na oldřichovské továrny. Navíc ještě po založení školy v Oldřichově (1864) jsou školou povinné děti přiděleny právě sem. Pouto, které vázalo Görsbach k Fojtce, bylo jen velice volné. Spočívalo v tom, že Görsbach vznikl na panských pozemcích patřících k Fojtce a že první osadníci z větší části pocházeli odtud a že tedy nadále trvala jistá příbuzenská pouta mezi tamními obyvateli. Protože Görsbach jako součást Fojtky patřil do okresu Liberec a Oldřichov do okresu Frýdlant, byl by takový převod velmi obtížný. Ne tak po r. 1920, když byly obce Mníšek a Oldřichov z hospodářských důvodů přičleněny k okresu Liberec. Tím se naděje obyvatel Görsbachu na splnění dávného přání zvýšila. Rok 1925 konečně přinesl její uskutečnění.
Již před přidělením Oldřichova k libereckému okresu probíhala v obci Fojtka jednání o vyčlenění Görsbachu. 21. listopadu 1919 byla podrobně projednána žádost obyvatel Görsbachu o vyobcování a přičlenění k Oldřichovu. Zastupitelstvo rozhodlo, že domy čp. 78-83, 85, 99, 101-104, 110, 122, 124 149, 158 a 169 spolu s jejich pozemky postoupí Oldřichovu a za majetek obce uložený v této části (silnice, alej, hasičárna atd.) požadovala mírné odškodné 1000 K. Jednání tedy pokračovala a Oldřichov a okresní výbor neměly námitky, takže politický úřad dal svolení.
Již 15. listopadu 1923 ministerstvo vnitra učinilo obci Fojtka sdělení o plánovaném přičlenění Görsbachu k Oldřichovu a vyzvalo obec o vyjádření. Obecní zastupitelstvo Fojtky na schůzi 30. listopadu 1923 nemělo žádné námitky, požadovalo ale, aby Oldřichov převzal odpovídající část válečných dluhopisů a postaral se o chudé v Görsbachu. Kromě toho ještě obec požadovala jako odškodné za požární zbrojnici a stříkačku již dříve požadovaných 1000 K a úhradu nákladů na nedávnou opravu zbrojnice. Toto vše bylo ministerstvu sděleno.
Výnosem z 11. listopadu 1924 sděluje politická správa okresu Liberec obci, že vláda na zasedání ministrů 25. září 1924 Výnosem ministerstva vnitra z 22. října 1924 nařídila vyčlenění části Görsbach z obce Fojtka a přičlenění do obce Oldřichov.
Příslušný přípis politické správy okresu je sepsaný v české a německé řeči a zní:
Politická okresní správa Liberec ž. 105.456 11. 11. 1924 panu starostovi ve Fojtce
Podle výnosu ministerstva vnitra ze 22/X.1924, Č.66.626/24 vláda na ministerské schůzi dne 25/X.1924 na základě par. 1 zák. z 18/III.1921, ve znění zák. z 21/XII.1922 č. 257 povoluje změnu hranic mezi obcemi Fojtka a Oldřichov v Hájích v pol. okrese Liberec vynětím části zvané Görsbach z území obce Fojtka a jeho přičleněním k území obce Oldřichov v Hájích.
Obec Oldřichov v Hájích je povinna do 3 dnů po vyrozumění o povolení změny na vlastní náklady novou hranici opatřit mezníky a vyměřit, a za účelem provedení změny v katastru předat finanční správě řádný plán usazených milníků, který musí odpovídat výnosu ministerstva financí a soudnictví z 7/VII.1890 č. 149 a z 9/II.1907 č. 29, jakož i nahradí všechny výdaje, které vzniknou státní správě v souvislosti s provedením změny v katastru, pozemkových knihách a mapách.
Novou hranici mezi zmíněnými obcemi budou tvořit kraje následujících parcel: 
A) ze strany obce Fojtka parcely č: 1199 (11.408)/3 část společného hraničního potoka.

B/ ze strany obce Oldřichov v Hájích dle dosavadního označení v původní obci Fojtka parcely kat. číslo: 1205, 1204 v části a/b/, 1202.1204 v části c/ d/, 1208, 1210, 1211, 1220, 1221, 1219, 1226, 1228, 1230, 1237, 1199/4 1405, 1254, 1303, 1257, 1247, 1302, 1253, 1260, 1267, 1268, 1278/1, 1279 v části e/f/, 1199/3, 1279 v bodě 9, 1406/1, 1280/1, 1299, 1291, 1408/3 části společného hraničního potoka.
Změnou hranice se pozemková parcela kat. číslo 1408/3, hraniční potok společný s obcí Oldřichov v Hájích, dělí na dva díly, a zároveň bude třeba v obci Oldřichov v Hájích rozdělit odpovídající pozemkovou parcelu kat. číslo 1408/3 tohoto hraničního potoka na dva stejné díly. Dosavadní hraniční parcely kat. č. 1407/1, 1408/2 a 1408/4 a západní část společné hraniční parcely kat. č. 1408/3, které změnou hranic přecházejí z obce Fojtka na obec Oldřichov v Hájích, budou sloučeny s odpovídajícími společnými hraničními parcelami v obci Oldřichov v Hájích a přestanou býti pozemkovými parcelami.
Ohledně majetkových poměrů vzniklých změnou hranice, si vláda vymínila další rozhodnutí, pokud v této záležitosti nedojde k dohodě mezi zúčastněnými obcemi. Tím se jeví námitky vznesené ze strany obce Fojtka jako vyřízené.
Tyto ze strany obce Oldřichov v Hájích jsou rozhodnutím jejího obecního zastupitelství z 8. května 1924, kterým vyjadřuje souhlas se změnou hranic, nyní bezpředmětné.
Obecní zastupitelstva dosavadních obcí Fojtka a Oldřichov v Hájích budou co nejdříve rozpuštěna.
S ohledem na toto je pan starosta žádán, aby se zástupci volebních skupin v tamější obcí dohodli, jaké změny budou nutné v zastoupení této volební skupiny a v později sestavené volební komisi s ohledem na spojení (odtržení části Görsbach). O výsledku tohoto jednání je nutno podat zprávu sem do 14 dnů.
Úřadující rada politické správy: Ritt.

Z důvodu regulace majetkových poměrů Görsbachu se v Oldřichově uskutečnila schůze zástupců obcí Fojtka a Oldřichov, 26. prosince 1924. Protože nebylo dosaženo konečné dohody, konal se 28. ledna 1925 nový rozhovor mezi zastupiteli. Přitom bylo dohodnuto, že obec Oldřichov za požární zbrojnici v Görsbachu zaplatí Fojtce 1000 K a naše obec rovněž připlatí na opravu zničeného mostu v Görsbachu 1000 K. Mezitím 1. ledna 1925 došlo k převzetí Görsbachu do svazku obce Oldřichov. Volba nového zastupitelstva nebyla nutná.
Nově začleněné domy, v počtu 22 - mezi nimi jedno staveniště - ještě v r. 1925 byly přečíslovány. Čp. 76 nese nyní čp. 252, čp. 77 - 251, čp. 78 - 250, čp. 79 – 247, čp. 80 - 245, 81 - 244, čp. 82 - 243, čp. 83 - 242, čp. 85- 240, čp. 99 - 259. čp. 100 staveniště k čp. 259, čp. 101 - 258, čp. 102 - 256, čp. 103 - 255, čp. 104 - 260, čp. 110 - 253, čp. 117 - 241, čp. 122 - 246, čp. 124 - 249, čp. 149 - 257, čp. 158 - 248, čp. 169 - 254.

Založení a vývoj části Görsbach
První domy části Görsbach vznikly v polovině 18. stol. na fojteckých církevních pozemcích. 1. října 1750 vrchnost prodala 5 stavebních míst na horním toku Jeřice nebydlícím. Prodané pozemky ležely u "vysoké cesty" a hraničily jednak s oldřichovskými poli a na druhé straně s panskými lesy. Pozemky, na nichž byly postaveny první domky, zakoupili: Hans Christoph Keil z Fojtky - postavil čp. 251/77, Christoph Seibt z Oldřichova - postavil čp. 247/79, krejčí Christoph Seibt - nechal postavit čp. 245/80 a Anton Hübner z Fojtky - postavil čp. 244/81. Cena stavebních míst byla 10 kop. Na pátém místě, které taktéž získal již zmíněný Joh. Christoph Keil, r. 1751 ještě žádný dům nestál. Kupující toto místo přenechal 10. prosince 1751 Johannu Josefu Korehemu z Fojtky, který tu postavil dům čp. 243/82. Všechny zmíněné domky, postavené u tak zvaného Giersbachu lidé nejdříve označovali jako "Giersbachhäuser". Ještě 1782 se hovoří jen o "takzvaných nových domech u Giersbachu" (neue sogenannte Giersbach Häuser). Z tohoto názvu je patrno, že tato část dostala svůj název podle potoka. Teprve během dalších desetiletí se vžil název "Görsbach". Topograf J. G. Sommer nazývá tuto část již 1834 "Giersbach", kromě toho, ale také "Voigtsbacher Neuland" (= nová země u Fojtky). Úředně se název Görsbach objevuje až od r. 1850.
Přibližně po 20 let měl Görsbach jen 5 domů. V létě 1768 žádalo devět fojteckých obyvatel u vrchnosti o odkoupení pozemků ke stavění. Jejich žádosti bylo vyhověno 12. září 1768 s tím, že lze odprodat jen čtyři stavební pozemky. Ty ležely taktéž blízko "vysoké cesty". Na dvě z těchto míst byla ještě na podzim 1768 uzavřena kupní smlouva. První parcelu koupil 25. října 1768 za 12 kop Gottfried Seibt, druhou 25. listopadu 1768 Joh. Josef Leukert z Fojtky za stejný obnos. Seibt na svém pozemku postavil čp. 250 (po staru 76), Leukert čp. 250 (78). Třetí parcelu koupil Johann Christoph Plischke z Fojtky, jeho kupní smlouva byla vrchností schválena 1769. Dům, který postavil, má 242 (83). Na čtvrté parcele byl postaven dům teprve po r. 1771 (možná 1777) a to čp. 240 (85). Postavil jej Gottfried Driemel syn sedláka Joh. Georgs Driemela, který měl za manželku Apolenu Köhlerovou z Oldřichova.

R. 1777 čítal Görsbach teprve 9 domů. Uvádí je ve své žádosti o povolení ke stavbě mlýna r. 1782 oldřichovský sedlák Christoph Kaulfersch - jako takzvané nové domky v Giersbachu. Tzv. Farský háj, pozemek ležící jihozápadně od stávajících domků v Görsbachu, kam dříve mohl mníšecký farář vyhánět dobytek na pastvu, byl ještě po celé desetiletí nezastavěný. Teprve 1786 odprodala vrchnost šest stavebních míst v "háji", kterýžto název byl mezi lidmi přenesen i na nově postavené domy. Jako kupci těchto šesti pozemků jsou uvedeni: Wenzel Franze z Fojtky (postavil čp. 259, po staru 99, od r. 1931 spáleniště, vysloužilý voják Johann Reeh (čp. 259, st. 100, od r. 1914 také spáleniště), Anton Patzelt z Fojtky (na 1418 sáhů čtver. velkém pozemku postavil čp. 258, st. 161), Josef Franze z Fojtky (256,102), Anton Franze z Fojtky (na 1577 čtv. sáhů velkém pozemku postavil čp. 255, st. 103) a Gottfried Möller z Fojtky (čp. 260, 104). Tentýž Gottfried Möller postavil další dům (čp. 253, st. 110) na pozemku velkém 1 jitro, který koupil 31. prosince 1790 za 65 fl.
Ves Görsbach byla při katastrálním měření 1785 uvedena jako 8. trať obce Fojtka, jako označení trati bylo použito názvu "Fall". Totéž označení bylo použito i při katastrálním měření 1843.
O daních a robotách obyvatel Görsbachu se dozvídáme z fojtecké konšelské knihy. Protože domky vznikly na panských pozemcích, museli jejich obyvatelé platit Extra-ordinarium. Činilo po 30 kr. u čp. 77, 79, 81, 82, 85 a 90 -103, a po 45 kr. u čp. 76 a 83. Tyto obnosy byly splatné na půl o Jiřím a Havlovi.
Pozemková daň, která byla splatná ve stejných termínech, činila u čp. 76, 79, 81, 82, 85 a 99 - 104 po 9 1/2 kr. (tedy po 4 3/4 kr. na oba termíny), u čp. 77 a 83 to činilo 14 kr. (tedy po 7 kr. na každý termín). Dan z prádla činila 10 kr., u čp. 79 a 85 byla zpočátku 30 kr.
U starších domů byla robotní povinnost po 25 dní. Tento počet zůstal směňován i v urbáři r. 1777; později však už mohla být část robotní povinnosti vyrovnána penězi. Tak majitel čp. 79 měl povinnost odpracovat jen 4 dny, za každý další den mohl zaplatit po 12 kr. Majitelé čp. 82 a 85 odpracovávali po 6 dnech, každý další den opět vyrovnávali penězi - po 12 kr. U čp. 99 a 101 zřejmě k žádné takové regulaci nedošlo, protože i v dalších kupních smlouvách jsou uvedeny předepsané robotní dni - 26.

U čp. 76, 81, 83, 102 a 104 je "robotné“ uvedeno po 3 fl. 15 kr, u čp. 77 a 83 po 2 fl. 30 kr., u čp. 79 a 85 po fl. 15 kr. a u čp. 82 je 4 fl. 33 kr. U čp. 78 a 80 nejsou v konšelské knize uvedeny žádné robotní povinnosti.
Na základě katastrálního měření z r. 1787 byla vyměřena nová daň, která činila u čp. 80 53 kr., u čp. 79 43 3/4 kr., u čp. 82 40 3/4 kr., u čp. 83 40 1/4 kr., u čp. 81 31. 3/4 kr., u čp. 77 26 kr., u čp. 76 20 3/4 kr., u čp. 78 19 2/4 kr., u čp. 85 11 2/4 kr., u čp. 100 9 3/4 kr a u čp. 99 3 1/4 kr.
K doposud postaveným 15 domům přibyla 1821 hájovna čp. 241(117), kterou nechala vrchnost postavit. Topograf J. G. Sommer ve své topografii Boleslavského okresu, vydané 1834 zcela správně uvádí 16 domů. Všechna ostatní stavení v Görsbachu vznikla až poté. Franz Elstner 20. dubna 1836 zakoupil z pozemku svého otce (čp. 245-80) za 170 fl. stavební parcelu o rozm. 1 jitro a 462 sáhů, na kterém postavil čp. 246 (122). Brzy nato na části pozemku zahrady čp. 150(78) postavil Anton Görlach usedlost čp. 249(124). Vedlejší stavba u čp. 258(101) byla přebudována na čp. 257 (149), stavebník byl Anton Patzelt. Na parcele odkoupené z pozemku čp. 250 (78) nechal v létě 1888 postavit dům čp. 248(158) švec Franz Endler. U čp. 83 vznikla vedlejší stavba, která dříve měla čp. 159. Přestavbou byly obě stavby spojeny a uvolněné čp. 159 bylo r. 1910 přeneseno na neočíslovanou budovu u fojteckého mlýna čp. 53. Nejnovější dům čp. 254 (169) vznikl na pozemku, který 13. prosince 1891 zakoupil Josef Prade z majetku svého otce čp. 253 (110) za 200 fl. Pozemek měřil 400 čtver. sáhů.

Sčítání lidu 31. prosince 1910 uvádí v Görsbachu 22 čísel popisných a 105 obyvatel. V únoru zde bylo 22 čísel (21 obydlených domů a jedno spáleniště) a 81 obyvatel.

Dnešní obec
R. 1925 byla část Görsbach přičleněna k obci Oldřichov, čímž vzrostl počet domů i obyvatel Oldřichova. Počet domů vzrostl z 268 na 289. Počet čísel popisných stoupl na 315. Obydleno je však jen 289 čísel. Zbořena byla čp. 23, 55, 56, 57, 77, 85, 86, 90, 94, 96, 98, 128, 181 a 183 v Oldřichově a čp. 3, 14 a 21 ve Filipce. Požárem zničena a neobnovena jsou čp. 13, 23, 77, 328, 199 a 259 v Oldřichově a 9, 14, 21 a 25 ve Filipce. Nově postavena jsou zatím jen čp. 13 v Oldřichově a čp. 14 ve Filipce. Nově postaveno je od r. 1925 18 domů, nesou čp. 3, 59, 45, 259, 261, 262, 263, 264, 265, 266, 267, 268, 269, 270 a 271 v Oldřichově a čp. 3, 10, 14 a 44 ve Filipce.
Sčítání lidu uskutečněné z 30. listopadu na 1. prosince 1930 udává v celé obci Oldřichov 289 domů s 1508 obyvateli. Z toho na původní obec připadá 247 domů s 1193 obyvateli, na Filipku 42 domů s 212 obyvateli a na část Görsbach 21 domů se 103 obyvateli.

Od posledního sčítání r. 1921 počet obyvatel stoupl o 78 lidí. Plocha obecního území činila před spojením 1615 ha 25 a 58 m². Nynější výměra obce je vyčíslena na 1627 ha 51 a 28 m².

Stará pohlednice Oldřichova v Hájích. Zdroj: Archiv pana Petra Kurtina