Příběh Marie Sobiškové

Příběh Marie Sobiškové

  • Jiřina Vávrová
  • 19. dubna 2018

Dnes vám budu vyprávět příběh z doby těsně po válce, z doby dosídlování pohraničí. Těch, kteří si pamatují první paní řídící poválečné oldřichovské školy, bude již mezi současnými obyvateli obce jen hrstka. Přečtěte si příběh velmi obdivuhodné, obětavé a statečné ženy – paní Marie Sobiškové.

Narodila se v roce 1903 a už v dětství byla sirotkem, vyrůstala v nuzných poměrech, ale vlastní vůlí a pílí vystudovala střední pedagogickou školu v Praze.

Vzpomíná dcera paní Eva Sobišková: „Jako chudobná, osamocená, mladá, teprve začínající učitelka bez zkušeností, žádala Ministerstvo školství o jakékoliv umístění (bylo to v období těsně po první světové válce!). Dostala místo v nejtěžších podmínkách v pohraničí, v hornickém Mostecku a Litvínovsku v české škole v menšinách, tehdy se smíšeným německo-českým obyvatelstvem. Práce se jí zalíbila, nenechala se odradit nezdravým ovzduším a chudobným prostředím (nakazila se tuberkulózou) a dále se vzdělávala pro odborné zkoušky. Po vyléčení požádala o přeložení do zdravějšího prostředí, do České Kamenice. Opět učila v menšinové české škole v převážně německém pohraničí. Po svatbě přesídlila do Kostelce nad Orlicí, kde se r. 1933 narodila dcera Eva a kde také učila až do roku 1939. Poté se rodina přestěhovala do Prahy, kde se narodily další děti a kde se po úzkostných letech všichni dočkali konce války. Po osvobození se na základě výzev v rozhlase rozhodla, že pojede do pohraničí, založit českou školu v Oldřichově v Hájích. Ač v tom nuzném Oldřichově vlastně nakonec neuspěla (kvůli politickému zvratu v roce 1948) a přišla o své zdraví v závadném bydlišti ve škole, vzpomínala na toto období – snah a úsilí v dobrém úmyslu – ráda. Potkala tam i dobré lidi, snažila se pozdvihnout úroveň, nejen školních vědomostí, dětí. Možná si ještě dnes někdo na paní řídící vzpomene, snad v dobrém,“ píše paní Eva Sobišková a přikládá několik autentických vzpomínek své maminky: „Po revoluci 1945 jsem se dobrovolně a nadšeně přihlásila do pohraničí vybudovat českou školu se svolením patřičných úřadů. Byla to opravdu pionýrská práce od základu založení a vedení školy obecné, mateřské i jeslí, a všechna ta mimoškolní práce k tomu. Obě malé děti jsem měla s sebou, byl to rušný a bohatý život, mocné pocity a bohaté zkušenosti, při osamělých večerech a nocích nad psacím strojem a školními sešity, naprosto nevhodné bydlení ve školní budově, zhoršování zdravotního stavu, pak i úraz s doživotními následky, konečně šok z února 1948 – nucený odchod ze školní práce vůbec a pensionování.“

Manžel pan Ferdinand Sobišek působil nejprve v Oldřichově, jako odborník se ujal různých funkcí – byl národní správce a likvidátor německého finančního úřadu, zřídil Kampeličku s převodem německých, pak i českých peněz a vkladů, pracoval jako prokurista ve firmě Johann Franze – sklárna. Později dostal výhodnější pracovní nabídku v Praze. Za Marií a dětmi pravidelně jezdil a pomáhal, jak bylo potřeba. Starší dcera Eva dojížděla za matkou a sourozenci o víkendech a prázdninách. Z dopisů, které paní Marie psala manželovi, se dozvídáme, co všechno zařizovala, podnikala a v jakých podmínkách vyučovala: „Březen 1947: Zima, napadlo hodně sněhu, není čím topit, ve třídě jsem měla 4 stupně, děti plakaly, brambory pomrzly, v krámě už nejsou a nebudou. Zlomila jsem si ruku při služební cestě do Liberce, uklouzla jsem na zmrzlém stupátku vlaku, musím jezdit na rentgen, zase se strachem před cestováním studeným vlakem! Budu zřizovat tělocvičnu ve škole, dostala jsem na to subvenci z Min. škol. Osvěty Praha.“

„1. 10. 1947: V pondělí otvíráme jesle, dalo to mnoho starostí a ještě dá. Také Odbor ochrany matek mám na starosti, plánů mám mnoho, ale těžko se to uskutečňuje. Mám přes 40 dětí v jednotřídce, učím nově globální metodou…“

 „20. 10. 1947: …vypleli jsme celé prostranství kolem pomníku, dáme tam výzdobu a věnec k 28. 10. Chci pro školu udělat besídku veřejnou, snad to půjde a rodiče přijdou. Ani na rodičovské sdružení nechodí…“

Paní Marie byla velmi činorodý a obětavý člověk. Zřídila v Oldřichově školu, školku i jesle. Ze začátku učila sama 90 nových českých a zbylých německých dětí! Kromě toho se starala o obecní knihovnu a čítárnu, měla na starosti Odbor ochrany matek, pro děti zařizovala ozařování horským sluncem, přednášky, výstavy, loutkové divadlo, pěvecký kroužek. Organizovala oslavy 28. října, iniciovala i slavnost v květnu 1946 a stavbu pomníku, který původně stával naproti Besedě.  Dosídlencům pomáhala, kde se dalo, hlavně ženy k ní chodily pro pomoc a radu.

Život v poválečném období byl velmi těžký, vzpomíná paní Eva Sobišková: „Pamatuji, že byl nedostatek potravin, ač oficiálně byly potraviny zajištěny lístkovým hospodářstvím. Býval nedostatek brambor, cibule, tuků, uzenin, stály se až několikahodinové fronty, když zboží přišlo. Nedostatek uhlí, dříví, maminka musela učit v nevytopených třídách, v bytě se topilo jen v kuchyni během vaření v kuchyňském sporáku na uhlí. Zima nastávala už v říjnu a končila v dubnu, holomrazy zničily úrodu brambor, zeleniny, ovoce. Bylo to vlastně pokračování života ve válečném nedostatku, ale pomáhalo přesvědčení, že se to pomalu obrátí k lepšímu, a pomáhala také lidská soudržnost a ještě ochota práce pro vlast. Tenkrát jako 1215 letá jsem málo chápala problémy a těžkosti, které měla maminka při své práci ve škole i v mimoškolní činnosti. Po vystěhování německých obyvatel sem přicházeli dosídlenci z Čech, Moravy i ze Slovenska. I „zlatokopové“, kteří mizeli až podezřele rychle. Do statků se stěhovali lidé, kteří neměli zkušenosti a snad ani ponětí o hospodaření s půdou a tak ta hospodářství upadala. Bývalí odborníci pro práci v lese (Němci) byli postupně vysídlováni, také práce v kamenolomu pomalu zanikala úbytkem dělníků. Pamatuji si na Oldřichov jako na krásnou, ještě necivilizovanou krajinu, lesy, louky, potoky, ve kterých jsme vídali pstruhy, úhledné domky po vystěhovaných Němcích ještě zcela zachovalé, v naprostém pořádku, postupně rozkrádané a devastované. Bylo i mnoho sebevražd Němců před jejich nuceným vystěhováním… Obec byla za Němců zřejmě kulturně na úrovni, protože divokým svozem se zničilo velké množství knih, not, hudebních nástrojů (ty byly nevhodně svezeny do nějaké stodoly, kde postupně zchátraly).“

Přišel komunistický puč v únoru 1948. Paní Marie byla na nemocenské po úrazu páteře při služební cestě do Liberce. Tehdejší školník jí podstrčil do zásuvky ve stolku Mein Kampf a udal ji. Paní Eva Sobišková o tom vypráví: „On a jeho žena byli starousedlíci, oba po květnu 1945 hned členy KSČ, primitivové oba, pochybného charakteru. Podle podpisů na úředních obecních listinách byli důležití v té poválečné době. Po únoru 48 se zachovali typicky pro tehdejší smýšlení těchto lidí, snesli na maminku nejhorší pomluvy („strhávala při volbách plakáty KSČ!“), podstrčili jí do třídní zásuvky knihu Mein Kampf psanou švabachem, což by ani maminka neuměla číst, udali to a tak podnítili vlastně úřední hon na paní řídící – nepracující inteligenci – až k cílenému zničení. O školníkovi se později zmiňuje i nastupující řídící učitel Pošmůrný jako o lajdákovi a zloději.“

V Mladé Frontě 5. března 1948 vyšel článek o opatření Místního akčního výboru: „Jednomyslně schváleno opatření, jež navrhl Místní akční výbor: Marie Sobišková bude vyhoštěna z pohraničí do vnitrozemí a byla už zároveň zbavena služby jako řídící učitelka ve škole Oldřichov v Hájích u Liberce – pro svůj špatný charakter.“

Pro paní Marii nastalo nejhorší období. V dopise 20. března píše: „Nevím, na čem jsem. Byly schůze, kde se projednávaly případy o osobních změnách – prý jsem se nesnížila k lidem, dělala rozdíly mezi dětmi, zaváděla prvorepublikové nazírání a způsoby! Ale prý ten článek do novin o mém vyhoštění oni nedali! Prý chtějí jen muže řídícího. Jsou i další případy takového překotného odsuzování – a pak, že prý to byl vlastně omyl. Podávám odvolání a jsem v nemocenském stavu stejně. Vyhoštěna tedy nejsem, mohu se „normálně“ odstěhovat ze školy. Už mají náhradního učitele.“

„Co byly ty vytýkané prvorepublikové názory a způsob vyučování?“, zamýšlí se dcera Eva Sobišková: „Bylo to o důležitosti znalosti našich dějin, založení našeho státu a jeho prvního prezidenta, o důležitosti vzdělání a poctivé práce, o lásce k životu, rodině, přírodě a vlasti, o úctě k pravým hodnotám a jejich uchovávání, o slušnosti, službě a obětavosti. Ano, tak se učilo v letech naší první republiky – jednak podle oficiálních učebních osnov a navíc podle osobního přesvědčení tehdejších učitelů.“

Akční výbor nakonec uznal, že to byl „přehmat“. Oficiální omluvy se ale paní Marie nedočkala. Manželovi do Prahy psala 24. března 1948: „Dnes jsem mluvila s N., sám říkal, že je to teď všechny mrzí a že nevěděli atd., trvá na tom, že oni jen hlásili, že chtějí v případě uvolnění za mě jen muže – řídícího učitele, to ostatní, že udělal Okres. Byla bych ráda, aby už tomu byl konec, mám toho už dost!... Rozhodně tedy nejsem vyhoštěna a mohu se klidně odstěhovat, až předám školu svému nástupci.“

Marie Sobišková opustila Oldřichov s podlomeným zdravím a s trpkou životní zkušeností. V září 1949 odešla do invalidního důchodu, špatně srostlá páteř po úrazu způsobila, že jí ochrnovaly dolní končetiny. Přes to, jak se k ní lidé v Oldřichově zachovali, nevzpomínala na své působení v naší obci s hořkostí. Svědčí o tom zápis v jejím deníku z roku 1977: „Mé dojmy z Jizerských hor, z Liberecka…ano, tam je škola v Oldřichově v Hájích, nevlídná budova přímo pod valem železniční tratě vedoucí těsně podél školní zahrady… Jednoposchoďová budova, jejímž sklepem protékal potok – to bylo mé nezapomenutelné působiště ihned po revoluci v roce 1945 - ve kterém jsem zažila mnoho dobrého i zlého – tak, jak to život a zvláště nadšená pionýrská práce přináší. Učitelské povolání je i posláním a vždy novým povzbuzením! Kde jsou ty časy? Třebaže jsem odtamtud odešla s těžce narušeným zdravím, jsou moje vzpomínky na Oldřichov stále živé a vzrušující. Však to byla práce pro naši obnovenou drahou VLAST!“

Děkuji velice paní Evě Sobiškové, že se s námi podělila o příběh své maminky. Fotografie jsou z jejího archivu.

Jiřina Vávrová, kronikářka obce

  • Příběh Marie Sobiškové
  • Příběh Marie Sobiškové
  • Příběh Marie Sobiškové
  • Příběh Marie Sobiškové
Starší příspěvek Malá nebo velká sanitka?
Novější příspěvek Zápas v divadelní Improvizaci...